Za sto let Slunce exploduje (4)

Píše se rok RA - 90. Ještě devadesát let zbývá do Roku Archy. Za devadesát let přistane galaktická archa a do ní nastoupí jeden milon vybraných jedinců s vybavením, které jim umožní vybudovat nový domov na planetě kdesi v sousedním rameni Galaxie, daleko od nemocného Slunce.

Předpovězený zánik sluneční soustavy nikoho zvlášť netrápil: Muslimové vědí velmi dobře, že den jejich smrti určuje kismet a s tím nikdo nic neudělá, křesťané se poručili do rukou božích, i ostatní náboženství se s tou událostí víceméně vyrovnala.

Relativně nedávno vzniklé náboženství zelené se však čile mělo k světu a velmi se zasazovalo o uplatnění svých zásad i na nové planetě. Život na Zemi brali jeho kazatelé jako přípravu na obydlení nového světa podle těch nejčistších zásad. Dlužno ovšem říci, že zelené náboženství se rozšířilo v Evropské Unii, zatímco do jiných končin se buď vůbec nedostalo nebo z nich bylo nechápavými domorodci vytlačeno. Kupodivu však právě třeba v USA, kde Zeleným přestala pšenka kvést již před řadou let, došli k několika vynálezům, které pro kvalitu životního prostředí udělaly více, než cílevědomá kampaň v Evropě.

Kvůli neustálým problémům s ropou američtí vědci vyvinuli automobilové akumulátory zcela nových parametrů. Zázračné baterie Wonder Batts při objemu palivové nádrže měly kapacitu postačující na téměř stejnou vzdálenost jakou by benzinový motor zvládl na stejný objem paliva. 

Vrtkavost arabských šejků, kteří již byli zcela ve vleku dravých ekonomik Číny a Indie, způsobila také enormní rozvoj jaderné energetiky. Ve velkém se prodávaly malé autonomní bezúdržbové energetické jednotky firem Hyperion, Terra Power a Toshiba, které uměly zužitkovat vyhořelé palivo jaderných elektráren a tím z obtížného odpadu udělaly vytouženou surovinu. Takové minielektrárny si pořizovaly menší obce, či dokonce větší farmy, které jimi vytápěly obří skleníky. S tím také poklesly nároky na přenosovou soustavu, která se stala bezpečnější a spolehlivější.

Evropská Unie se rozhodla jít cestou obnovitelných zdrojů. Svatým grálem se stala vidina obrovské solární elektrárny na Sahaře, ze které se povede energie do chladné Evropy. Za tím účelem se přidělily nesmírné částky na výzkum vysokoteplotní supravodivosti. To za nějaký čas přineslo ovoce: vyvinutý materiál vykazoval supravodivost při dosažení již dvou set kelvinů, tedy pouhých minus sedmdesáti tří stupnů Celsia. Tím se vidina saharské elektřiny silně přiblížila. Problémem byla ovšem cena takového kabelu s vnitřním chlazením. Naštěstí sofistikovanou technologii velmi zdařile napodobili tajvanští inženýři a jejich výrobci ji byli schopni dodávat za ceny, které byly i přes nízkou hodnotu eura jakžtakž dostupné.

Dalším problémem však byl fakt, že ani na Sahaře nesvítí slunce v noci. Naštěstí jistého komisaře napadlo zakázat noční směny v energeticky náročných provozech, jako je například výroba hliníku nebo tavení železa v obloukových pecích. To mělo zároveň příznivou odezvu u odborů. Potíž však byla v tom, že některé takové provozy při přerušení výroby měly vysoké ztráty. Například nočním zastavením procesu byla znehodnocena výroba celého dne. Nicméně důmyslnými kombinacemi zákazů a příkazů se podařilo docílit výrazného snížení spotřeby elektrické energie v noční době.

Celé to vyšlo poněkud draho, ale Evropany hřálo vědomí, že obyvatele nového světa vybaví energetikou využívající záření cizí hvězdy, aniž by bylo nutno sáhnout po nečisté a zhoubné jaderné energii.