Vymíráme, nemáme peníze a čile regulujeme

Ten nadpis jsem opsal z textu pěkného článku publicisty Jana Franka na iDnes (článek zde). Nejen ta větička, celý článek byl velmi inspirativní. Jeho autor zřejmě má, podobně jako já, nedůvěru v osvícenost a schopnosti státních, popřípadě i unijních, úředníků.

Nevím jak pan Frank, ale já mám docela konkrétní vzpomínky na život ve společnosti, která byla nejen dokonale regulovaná, ale totálně řízená. Na nejvyšších úrovních se rozhodlo, co bude která země RVHP vyrábět a co dovážet. Nám byla přiřčena role "kovárny socializmu". Těžký průmysl, zbraně apod. Že naše zásoby železné rudy nebyly z nejbohatších? Nevadilo, vozilo se k nám železité bláto ze Sovětského svazu. Že nebylo moc vydatné? Inu postavily se na východě Slovenska hrudkovny, které bláto přetvářely v železnou rudu.

Ale nejen železnými ingoty živ byl Čechoslovák. Státní plánovači to ovšem věděli a s citlivým porozuměním sledovali potřeby prostého občana i občanů zasloužilejších. Těmi nejvědečtějšími metodami propočetli, kolik čeho bude průměrný občan za celý rok potřebovat. Bohužel se tu a tam vyskytly objektivní potíže a tu nebyl toaletní papír, jindy náplě do propisovaček. Hosté ze zahraničí byli v jednom období šokováni tím, že před dveřmi panelákových bytů viděli boty, které si hosté solidárné zouvali před dveřmi, ale rohožky byly připoutané bytelným řetězem. Bot většinou bylo celkem dost, ale s rohožkymi byly někdy veliké problémy.

Moje kamarádka, historička tance, jednou otevřela kabelku a ukázala mi pořádný šroubovák. Ten nosila stále s sebou, neboť se jim, jako všem majitelům wartburgů, ztrácely krytky ke stopkám. Nové koupit nebylo prakticky možno, a tak si lidé pomáhali, jak to šlo. Nejlépe stál-li nehlídaný wartburg na zastrčeném místě potmě. Ve fyzice se podobnému jevu říká, tuším, rekombinace.

Takové plánování v socialistických zemích prý i někoho na Západě docela fascinovalo, ale vcelku se moc neujalo. Pouze jeho mírnější forma, regulace. A těch se na nás valí čím dál více. Trochu se podivuji důvěře mnohých mladých lidí ve "vědecké" řízení. Ale určitá jiskřička ve mně nakonec také doutná.

Bruselští úředníci si musejí být vědomi problému snad nejhrozivějšího: demografický vývoj. Ano, vymíráme, a nejsme v tom sami. Ale nejbystřejší mozky Evropské Unie zaručeně mají řešení. Chtěli byste vědět, jaké? Zkuste se mnou zavřít oči a trochu zaklonit hlavu. Vidíte v temnotách zářící město, jehož sláva hvězd se dotýká? Tak to je Brusel. A teď se podívejte trochu vlevo. Tyčí se tam obrovská budova, samý mramor a sklo. A na její honosné fasádě září nápis ECSB - Europian Central Sperm Bank.

osobní stránky: www.karelkuzel.cz