Věřím, tedy jsem (3)

V den Posledního soudu přichází k nebeské bráně mezi davy žadatelů skupinka poněkud zachmuřených lidí. “Á, ateisti!”, vítá je Svatý Petr, “no vy si teď musíte připadat jako úplní idioti!” Abychom je aspoň trochu potěšili, věnujeme jim tento článek.

Takový ateista to nemá v životě vůbec lehké: samozřejmě musí odmítat jakýkoli teleologický postoj (telos je řecky účel, neplést s teologií!), neboť účel si lze těžko představit bez existence někoho, vyššího, nadřazeného, kdo ten účel definoval. Smysl existence lidstva je pro něj jen takový, jaký jí to lidstvo dá. Stejně tak smysl každého jednotlivého lidského života. Nevím, co znamená větší fušku: zda ten smysl vytýčit či naplnit.. Vytýčit smysl života dává člověku velkou dávku svobody a odpovědnosti. A takhle velká svoboda, to je jako prostor bez mantinelů, leckoho zmrazí agorafobie. A smysl existence lidstva? To chce vzít si Adamsova Průvodce stopaře po galaxii. Tam si postavili superpočítač, jehož jediným úkolem bylo odpovědět na “základní otázku Života, Vesmíru a vůbec.” Počítač pracoval sedm a půl miliónu let, až nakonec dal výsledek: 42. Po počáteční euforii si lidé uvědomili, že vlastně nevědí, jak ta základní otázka vůbec zní. Tu jim počítač řekl, že na TAKOVÝ úkol jeho kapacita nestačí. On umí jen vypočítat odpověď. Ale vymyslet k ní otázku, to je něco úplně jiného. Naštěstí onen počítač dokázal navrhnout největší a nejmocnější počítač, který kdy byl a bude ve vesmíru sestrojen, který dokáže vypočítat základní otázku a který se bude jmenovat Země. Byl postaven Magrathejskou stavební společností. Tato Země byla skutečný skvost, využívající ke svým výpočtům i samotné živočichy žijící na jejím povrchu a výpočet jí měl trvat 10 milionů let.
To mě uchvátilo. Rozptýlená inteligence miliard lidí, to je vlastně něco podobného jako lidský mozek. Ten je tvořen obrovským množstvím buněk - neuronů, které toho opravdu neumějí moc.
Neuron je buňka, která umí jen přijímat elektrické signály od svých sousedů, a když jejich intenzita dostoupí určité meze, pošle signál zase některým svým sousedům (i dosti vzdáleným). Žádný neuron není nadřazený ostatním, žádný šéf nediriguje ten fantastický koncert. Jedná se tedy o činnost velice jednoduchou, naprosto nedávající tušit, že by z ní mohly povstat nejskvělejší výtvory lidského ducha. A přece, propojení velkého množství neuronů nesmírným množstvím spojů jim dává neuvěřitelnou sílu a staví je na daleko vyšší stupeň, je to kvantový skok.
Háček je v tom, že vlastně nevím, kolik ateistů takto uvažuje. Dokonce ani nevím, kteří z mých kamarádů nebo vůbec lidí v mém okolí jsou praví ateisti. Nepátrám po tom, není to pro mne důležité. Skoro bych očekával, že většina kamarádů bude patřit do kategorie “něcistů”, tedy těch věřících, že je něco mezi nebem a zemí, skutečných ateistů bude asi minimum.
Ostatně je více kategorií ateistů: od těch, kteří říkají, že z principu nelze existenci Boha potvrdit ani vyvrátit (agnostici - vědí, že nic nevědí), až k těm, co aktivně Boží existenci popírají. Ty aktivní si představuju jako lidi, kteří nepotřebují žádnou z těch psychologických “berliček”, kterou náboženství svým ovečkám poskytuje. Cítí se dostatečně silnými a tvořivými, víra v Boha by je jen svazovala. Hůře jsou na tom, alespoň podle mých představ, agnostici. Z postoje “vím, že nic nevím” se mnoho opory nenačerpá, o nějaké jistotě ani nemluvě.
O těch aktivních říkají věřící, že jejich víra v neexistenci Boha je vlastně svým způsobem náboženství. To je podle mne tvrzení přehnané, svědčící o jistých “klapkách na očích” křesťanů, kteří si automaticky ztotožňují každou víru s náboženstvím. Ale něco na tom je: pokud člověk existenci Boha aktivně až sveřepě popírá, musí jej to nějakým způsobem poznamenat. Minimálně tím, že mu Bůh není lhostejný.