Politický Uroboros

Podle některých představ se osa pravice a levice setkává ve svých extrémech. Je tedy vlastně stočena do kruhu jako bájný had Uroboros, požírající vlastní ocas. Jak určit, kde je hlava?

Osobně představu “zakruhování” politické pravolevé osy nesdílím. Ale jako člověk od přírody hravý musím připustit, že s kolečkem si člověk užije více legrace než s bůhvíjak dlouhou tyčí. Kroužkem ze sešroubované pumpičkové hadičky si může krásně točit kolem prstu, větší trubka je třeba obruč hula hoop - efektivní cvičební pomůcka pro kreativní domácí trénink, jak praví reklama, zcela jistě seriózní. Muž posílí zchoulostivělý kardiovaskulární systém, žena získá štíhlý pas.
Ale vyjděme od jednorozměrné osy.  Velmi zjednodušeně řečeno, pravice se ztotožňuje s ekonomickým liberalismem,  levice hájí zásahy státu do ekonomiky. Ekonomický liberalismus se zakládá na víře, že lidé sami si jsou schopni vytvořit spontánní řád, který funguje sám od sebe a nevyžaduje nějaké institucionální řízení. Kupodivu „Laissez-faire” není vynález evropských liberálů, jeho předznamenání nalezneme už u čínského mistra Lao-c',  jedné z nejvýraznějších postav čínské filosofie. Současný Evropan má asi neurčité tušení o jím pojmenovaných principech jin a jang, méně ale o tom, že Lao-c’ hlásal princip nezasahování. Sbírka Tao Te ťing obsahuje ve své poslední části mnoho veršů věnovaných moudrému vládnutí:

66. Služ, abys vládl
Oceán přitahuje řeky a vodní toky, neboť je pod nimi.
Proto vládne údolím a vše do něj proudí.

Ten, kdo chce lidem vládnout, musí sám sebe stavět níže,
kdo chce vést druhé, musí jim pokorně sloužit.

Takto se lidé nebudou cítit vládcem utiskováni,
budou jej chválit a půjdou za ním bez reptání.

Když se vládce nad nikým nepovyšuje,
nikdo se nesnaží jej převýšit.

72. Nepředváděj svou moc.
Když se lidé bojí moci,
předznamenává to katastrofu.

Nevměšuj se do jejich domovů,
nečiň jejich život těžším.

Nebudeš-li zasahovat do životů poddaných,
nebudou proti tobě rebelovat.

Moudrý vládce nepředvádí svou moc,
nevyžaduje od ostatních pocty.

Cení si toho, co je uvnitř,
ne toho, co je venku.

75:Jsou-li daně vysoké, lidé trpí nouzí,
jsou-li zákony přísné, lidé rebelují.

Když vidí, že vládce žije rozmařile,
přestává lidem záležet na životě.

Moudrý vládce jedná v zájmu lidí;
důvěřuje jim a nechává je v klidu.

V současné době snad lze za určitý extrém „Laissez-faire” považovat myšlení anarchokapitalistů. 

To je docela zábavná parta, která se baví vymýšlením, jak nahradit jakoukoliv funkci státu spontánně vytvořenou institucí. V žádném případě nehlásají nenávist ke komukoliv, kdo by jim chtěl v těchto konstrukcích překážet. Jejich myšlenky nemají nic společného s problémy náboženskými, sociálními, politickými. Mají několik možná konkurentů, jako jsou minarchisté a další, o kterých běžný člověk nemá tušení.
Avšak podíváme-li se, co praví o extrémech pravice wikipedie, shledáme, že…  

“Jádrem světonázoru krajní pravice je organicismus, představa, že společnost funguje jako celistvá, organizovaná a homogenní živá bytost. Tato koncepce, přizpůsobená společenství, které chtějí konstituovat nebo rekonstituovat (ať už na základě etnické příslušnosti, národnosti, náboženství nebo rasy), je vede k odmítání jakékoli formy univerzalismu ve prospěch autofilie a alterofobie, tedy k idealizaci "my" a vylučování "oni"”

Tedy tohle dělení na “my” a “oni” je opravdu těžko hledat u ekonomických liberálů. Dokonce ani výše zmíněné výstřelky anarchokapitalistů něco takového nenaznačují. Zřejmě je fenomén extrémní pravice vytvořen jaksi ze vzduchu, bez návaznosti na pravici standardní. Vtírá se představa krabice, do které se nahází vše nepřijatelné, nechutné, nehumánní a vůbec vše, co budí odpor každého slušného člověka, a na víko se napíše KRAJNÍ PRAVICE.

O krajní levici se vyjadřuje wikipedie o dost přesněji:
“Za krajně levicové ideologie se obvykle považují některé proudy anarchismu (výhradně mimo anarchokapitalismu), většina proudů marxismu, zejména marxismus-leninismus, komunismus a revoluční socialismus. …”
Předpokládám, nebo aspoň doufám, že do těch krajně levicových patří i neomarxismus, který se jeví jako velice životaschopný.
Vrátíme-li se ke starému dobrému Uroborovi, pak můžeme hodnotit jeho boj se sebou samým asi takto: Krajní pravice je spíše jakýsi přílepek, který nemá pro čistě pravolevé tělo žádný význam. Naproti tomu krajní levice se má k světu docela dobře a ten neorganický přílepek hladově požírá. Není ho žádná škoda, ale otázkou je, kde se to požírání zastaví.