Svoboda myšlení

Myslíte si, že dokud vám nečte elektronika myšlenky, dokud někdo neřídí vaše mozkové závity jakýmisi vlnami zvenčí, že si můžete myslet cokoli? Ale to jste se, milánkové, spletli.   

Se samotnou svobodou je to složité. Někdo požaduje svobodu “od čeho”, tedy nepřítomnost donucení či omezení, ale i svobodu od diskomfortu, například od bídy. Jiní, zejména ti tvořivější, dávají přednost svobodě “k čemu”, tedy rozvinutí svých schopností, realizaci svých plánů. Ale tady už mnozí zvedají obočí a oprávněně říkají, že svoboda jednoho nesmí omezovat svobodu druhého. S tím do značné míry souvisí taková z definic svobody, která má být v jednotě s odpovědností.

Je vidět, že téma je to široké až bezbřehé. Pro naše účely se budeme zabývat tím nejjednodušším druhem svobody.

Soukromý plácek

Představme si územíčko, kde si můžeme dělat cokoli, aniž bychom komukoli překáželi nebo ho jinak omezovali. Možná by se dal takový “plácek” realizovat i skutečně fyzicky, ale pro jistotu se omezme na plácek duševní. Tedy naši vlastní mysl. 

Myšlenka sama, pokud ji nepustíme ven, nerealizujeme ji, neproměníme v reálnou akci, je naší zcela soukromou věcí a nikdo nemá právo nás v myšlení omezovat.

Proces myšlení

Chápejme myšlení jako operování s pojmy. Pojmy získáme hlavně z mateřského jazyka, popřípadě si je vytvoříme ze smyslových vjemů či zážitků a prožitků. A tady už můžeme narazit na problém velikosti “mentálního plácku”. Jazyk pouštních Berberů asi neobsahuje výrazy pro sníh či led. Malý středověký Berber nemohl vymyslet báječnou klukovskou hru na koulování či stavění sněhuláka. Pro absenci fyzické zkušenosti si nemohl ani vytvořit neverbální pojem sněhu či ledu. 

Je tedy velikost mentálního plácku podmíněna do značné míry jazykem. Jazyk pak je úzce propojen s životem toho kterého společenství. V určitých skupinách má například to, čemu říkáme “čest”, význam dosti posunutý, popřípadě vůbec žádný.

Omezení jazykem

V dystopickém románu 1984 ukazuje George Orwell, jak lze myšlení lidí ovlivnit jazykem. Wikipedie charakterizuje politicky modifikovaný jazyk (Newspeak) takto: “Newspeak je založen na angličtině, která je zde jmenována jako Oldspeak, ovšem má velice zjednodušenou gramatiku a zúženou slovní zásobu. Takto okleštěný jazyk měl sloužit totalitně vládnoucí Straně k tomu, aby občané neměli ani výrazy k vyjádření nesouhlasu s politikou Strany.” 

A tady už se pomalu začínáme cítit jako doma. Významy některých slov se posouvají, jiná slova se přímo zakazují. Nevěříte? Důvěrně známé pohádky se přepisují, pokud se v nich mluví o cikánech. Výraz “Cikáni” zahrnuje etnickou skupinu skládající se minimálně ze dvou podskupin: Romové a Sintové. Slovo cikán bylo na žádost  Mezinárodního romského sjezdu v roce 1971 nahrazeno výrazem “Rom”, což se ovšem dotklo Sintů. 

Romům bylo vyhověno hlavně proto, aby se vymazaly nelichotivé konotace spojené s výrazem “cikán”, který by však Sintům vadil méně než to, že si Romové zprivatizovali označení celé širší skupiny.

Další prapodivnou tendencí vycházející tentokrát pro změnu z genderistických idejí je nahrazování pojmu “matka” a “otec” pojmy “rodič 1” a “rodič 2”. S tím souvisí i redefinice rodiny jako skupiny (prozatím) dvou dospělých jedinců a případně nějakých jedinců nedospělých, vše (prozatím) příslušníků živočišného druhu homo sapiens. Vůbec si netroufám vyloučit možnost rodinného svazku mezi homo sapiens a jinými druhy, společenský pokrok může přinést i takovou “inovaci”.

V politice stojí za povšimnutí nálepka “Krajní pravice”. Pojem pravice vůbec je značně rozmazán. Ale snad alespoň trochu pořád platí, že pravice preferuje individualitu, tvořivost, omezuje státní zásahy do osobního i podnikatelského života, prosazuje minimalizaci daní. Extrapolací pravicového zaměření by se pak mohlo rozumět něco jako anarchokapitalismus. Nic takového: nálepkou “Krajní pravice” se označují lidé odmítající mísení kultur, lpící na tradičních hodnotách, podporující národní cítění a tradiční rodinu. Souvislost opravdu záhadná.

Omezení z vlastní vůle

Jestlipak někdo z čtenářů ještě ví, co znamenalo úsloví “sak na ryby, pytel na raky”?

 Z Babičky Boženy Němcové se dovídáme, že se to říkalo tam, kde by si našinec prostě ulevil stručným “sakra”. Jenže to zřejmě pochází z latinského sacer, sacra, sacrum tedy svatý, a proto takové slovo správný křesťan nesmí používat nadarmo, tedy v nevhodném kontextu. A ten, kdo se dívá na svět jako křesťan, bere na sebe dobrovolně i příslušná jazyková omezení.

Náboženství, stejně jako jiné ideologie, nejenže mohou zakazovat nějaké pojmy, brání jakýmkoli konstrukcím, tedy příběhům, návodům, třeba i básním, které by byly v rozporu s předmětem uctívání.

Tohle bychom mohli odmítnout jako náboženské tmářství, ale situace je daleko vážnější. 

Samozřejmě i za starých časů existovali lidé cyničtí, kteří pod rouškou náboženského zápalu jednali čistě ve svůj prospěch. 

V dnešní době době dochází k jevu, o kterém pojednávají někteří nekonformní sociologové, zejména Charles Murray. Jedná se o prudce se urychlující oddělování společenských elit od nižších tříd, samozřejmě včetně střední vrstvy. Ti si vytvářejí svůj “ekosystém”, který má svoje zvláštní pravidla. Sociolog Petr Hampl je přirovnává dvořanům středověkého panovníka, kteří se pramálo starali o život prostých lidí. Zato se dokonale orientovali v pravidlech života na dvoře, věděli, jak komu zalichotit, od čeho se distancovat a koho potopit.

Pro úspěch v moderním “elitním ekosystému” je podle P. Hampla zapotřebí specifických vlastností. Rozhoduje konformita, ochota přijmout politickou korektnost, neklást zpochybňující otázky, připravenost stát se “rebelem” přesně předepsaným způsobem, zaměřit kreativitu na čerpání rozpočtů a vytváření umělých kauz. 

Aby člověk v takovém prostředí uspěl, musí svoje myšlení patřičně strukturovat. Zavést hierarchii podle důležitosti, oddělit pojmy významné od nepodstatných a zcela vytěsnit pojmy nepatřičné. Tedy nastavit si mantinely mysli sám, zcela dobrovolně a ku svému prospěchu.

Duševní otroctví

Zdaleka neplatí zjednodušená představa otroctví, kde na jedné straně byl krutý pán a na druhé víceméně jednolitá masa trpících otroků. I mezi otroky byli někteří, kteří si úpělil celkem radostně, s pánem vycházeli docela dobře a prostě “věděli, jak na to”. V otroctví jim bylo dobře a o osvobození nestáli. 

Dnešní otroci ducha nevnímají svoje pouta jako symbol poroby, ale jako odznak vyjímečnosti.