Strategická osvěta

Propaganda je prastarý nástroj pro řízení společnosti. Slovo propaganda má v současné době poněkud negativní konotace, proto se někdy používá výraz “strategická komunikace”. Důležitou součástí propagandy je osvěta.

Osvěta osvěcuje davy, které nemají jasno. Které potřebují in-formovat. Ta pomlčka je tam záměrně, naznačuje, že se jedná o uvedení do formy. Formuje se vědomí lidí, kteří by se jinak nejspíše nedokázali správně orientovat ve světě kolem nich. A tu přichází na řadu osvětář. Jeho úkol může být někdy zdánlivě jednoduchý. Musí mít sám v hlavě jasno a pak by mělo všechno jít jako po másle. Ale na příkladu vojína Jasánka z Černých baronů je vidět, že ani v tehdejší celkem přehledné době nebyla osvětová práce bez problémů.

Švandrlíkův hrdina ovládal velmi dobře jedinou správnou a nepřemožitelnou ideologii, ale jeho posluchačstvo bylo velmi různorodé. V útvarech PTP (pracovně technický prapor) sloužila různá individua, kterým nemohla být svěřena zbraň. Byli to jehovisté, synové kulaků, větších podnikatelů, lidé zadržení při pokusu o přechod státní hranice, ale třeba i kněží. Někteří byli relativně vzdělaní, jiní byli, kulantně řečeno, zemití. Jasánkovy pokusy o osvícení jejich duší narážely na nepochopení, čemuž on důvtipně čelil hledáním cesty emocionální. Pochopil, že umění může být univerzálním klíčem a jeho básnická tvorba si hledala cestu k srdcím spolubojovníků.

V dnešní době je situace mnohem složitější. Například ideologie - jasná a nepřemožitelná. Kdo ji má? Takovou pěkně vyhraněnou ideologii, o kterou se mohl opřít vojín Jasánek, dnes aby pohledal. Marxistická ideologie zmetamorfovala do čehosi, co už netrvá na likvidaci vykořisťovatelů a ztratila tak svůj revoluční apel. Velmoci, o kterých se dnes hlavně jedná, se soustřeďují více na kontinuitu, zachování říše, než na nějakou filosoficky jasnou ideologii. Spojené státy se mohou opřít o svou krátkou, ale velice úspěšnou historii, Čína o svou tisíciletou kulturní tradici, ze které v poslední době vytryskl bezprecedentní ekonomický růst a Rusko, které po staletí mělo své významné místo v Evropě a v kritických historických momentech rozhodujícím způsobem zasáhlo. 

Evropská Unie nemá nic z toho, čím se pyšní velmoci tradičního stylu. Je to vlastně jeden velký, nesmírně ambiciózní projekt. Namísto ideologie se soustředila na tzv. “lidské hodnoty”. Podobně jako komunisté v dobách své vlády, považuje neřízenou konkurenci za plýtvání kapacitami. Na rozdíl od komunistického tvrdého příkaznického systému zvolila měkký styl řízení: od členských států vybírá poplatky za to, že se nechají řídit a pak jim něco z těchto prostředků vrací formou takzvaných dotací. Dotace se poskytují na projekty, které příslušní úředníci považují za užitečné, popřípadě se o jejich užitečnosti nechají přesvědčit profesionálními přemlouvači, takzvanými lobbisty.

Občas se stane, že se ozvou z některých států v některých vrstvách obyvatelstva nesouhlasné myšlenky - a to je práce pro osvětáře. O prospěšných projektech je třeba informovat široké vrstvy, aby pochopily, že nejbystřejší mozky EU se rozhodují optimálně a přidělují zdroje tím nejlepším možným způsobem. 

Proti tradičním velmocím nabrala Evropská Unie zcela ojedinělý kurz, který jí nepochybně vynese do popředí: rozhodla se ukázat cestu k záchraně světa. 

Pevným a nekompromisním postojem podpořila klimatologickou hypotézu o rozhodujícím vlivu vybraných skleníkových plynů na globální teplotu ovzduší a dále o antropogenní příčině koncentrace těch nejvybranějších z vybraných skleníkových plynů. 

[zde malé vysvětlující odbočení: zatímco největší skleníkový efekt z plynů v ovzduší vykazují vodní páry, přikládá se největší význam oxidu uhličitému a metanu, které jsou až na druhé a třetí příčce]

Za největší hrozbu pro vývoj klimatu byl tedy označen oxid uhličitý a Evropská Unie, přestože její podíl v produkci tohoto nebezpečného plynu je poměrně zanedbatelný, se rozhodla věnovat obrovské prostředky na snižování obsahu CO2 v ovzduší. Čtete správně: nejedná se o pouhé snižování produkce, ale dokonce se má z atmosféry odstraňovat CO2, který se tam již nějakými nelegálními způsoby dostal. Evropská Unie počítá s velkými projekty odstraňování oxidu uhličitého z ovzduší a jeho zpracování či ukládání takovým způsobem, aby se zabránilo jeho smrtonosným účinkům. Tím bude vlastně přímo biblickým způsobem snímat hříchy lidstva za cenu vlastního obětování.

Je pravda, že pro řadu občanů EU není vize sebeobětování příliš atraktivní. Takovým je třeba vysvětlit, že propad výroby a životní úrovně, pokud k němu vůbec dojde, se vzápětí obrátí v setrvalý růst, způsobený rozvojem technologií, které budou řešit všechny výzvy a které by jinak nezaslouženě skomíraly na okraji zájmu.

Ale to zdaleka není všechno. Evropská Unie se postavila plně za nový trend ve vědě jako takové. 

Západní věda se pohybovala vpřed hlavně tím, že vytvářela hypotézy, které navzájem soupeřily. Ta, která zvítězila, byla pak neustále podrobována testům na platnost. Když nalezená odchylka začala teorii prokazatelně odporovat, pak došlo k dvěma možnostem: buď byla stávající teorie “imunizována” nějakým rozšířením, které z odchylky udělalo nový poznatek, nebo se došlo k tomu, že stávající teorie je chybná a je třeba ji nahradit jiným paradigmatem.

Takový postup je však velmi zdlouhavý a popperovské “nekonečné hledání” je možno elegantně zkrátit. Místo šťouravého hledání se zavede hlasování a správná teorie se určí hlasováním. Důležitý je konsensus a vědec, který chce uspět, hledá další a další důkazy správnosti oficiální teorie.

V dnešní převratné době je nezbytné nové trendy správně vysvětlovat a zpřístupňovat široké veřejnosti tak, aby je pochopila a nakonec se pro ně nadchla.

K takovému vznešenému cíli je ovšem třeba vysoce kvalifikovaných osvětových pracovníků, kteří nejsou zatíženi zastaralými myšlenkovými vzory. Je zřejmé, že osvětový pracovník pro dnešní dobu nutně musí být dostatečně všestranně vzdělaný, přičemž největší váhu mají humanitní obory.