Staré zlaté časy (8)

Začátky politického oteplování, kázání o svatých Marxu a Engelsovi, Ulrychovci v kasárnách, kino na fakultě, horolezecké začátky.

V roce 1963, kdy jsem nastoupil na Vojenskou akademii, již začínalo být cítit ve vzduchu jakési oteplování. Přednášející, kteří se vrátili ze spřízněné vojenské akademie v Káhiře, kde vyučovali, nám vyprávěli věci, kterých se člověk v novinách nedočetl. Marxák nám přednášel jezuita! No, tak úplně to nebylo, ale nevzpomínám, že bych v nějakém filmu o jezuitech viděl někoho vyhlížet autentičtěji než Vítězslav Gardavský. Ostře řezané rysy, „štíhlý jak řeholník“, na hlavě tonzurka a úžasná rétorika. Jeho přednášky měly rozhodně sílu. Dával nám krátké duševní rozcvičky, například napsat, co znamená podle nás nějaký pojem. Vybranými odpověďmi pak zahajoval přednášky. Zalíbila se mu odpověď jednoho kolegy na otázku co je pravda – lakonické „máloco“. Nebyl určitě tak přísný jako soudružka Šiklová na pražské filozofii (1960–1964 katedra filozofie FF UK), ale byla s ním rozhodně větší legrace.

Kromě kulturního vyzařování Večerního Brna s jeho kacířskými hrami jsme vnímali i svobodný potůček tvořivosti přímo v kasárnách. Třeťáci seskupení okolo Petra Ulrycha vylepovali odvázané plakáty s nápisy Vulkan, Dibetra a Paronautikum. Z klubu zněly moravské lidovky i vlastní tvorba.  Okny pronikal zvonivý hlas Petrovy sestry Hanky. Vzpomínám, jak jsem slyšel Petra zaníceně diskutovat s kolegy o nějaké písničce, jaké pocity má vyjadřovat, o co v ní jde.. Petr studoval nějakou leteckou specializaci, myslím, že motory. Ale podobně jako mnoho jiných zavřel po skončení školy vojenskoprůmyslové vědomosti do skříně a zabýval se něčím docela jiným. Stejně tak Česťa Klos, který se angažuje jako novinář na straně Zelených. Tedy, kdyby četl můj článeček Jak minimalizovat následky zelenání?  - ten by mě neměl rád!

Na bývalé právnické fakultě, tehdy ale fakulta PVO a radiolokace, bylo kino. Normální, plný formát, a k tomu správný filmový fanda, který nějak vždy vyšamanil odkudsi to nejlepší, co se ve filmu objevilo. A tak spoustu filmů zlaté vlny šedesátých let jsme viděli dříve než se dostaly do kin. Na promítání měly tradičně přístup dámské doprovody, ačkoli jinak byla fakulta vyučující věci, které ani nyní nejsou zastaralé, nepovolaným silně nepřístupná.

Na škole začalo jedno období mého života, kterému přisuzuji velký význam. Tělocvikář Jarda jednou oznámil, že zakládá horolezecký oddíl, kdo do toho půjde. Našlo se nás pár, nafasovali jsme nějaké nádobíčko, jako konopná lana, která by dnešní horolezci použili nejvýše k uvázání kozy na pastvě, karabiny „hasičáky“, slušivé vojenské pumpky a vyrazili jsme do skal. Nejdřív na Stránskou skálu na kraji města, kde se dalo docela dobře cvičit, a pak co nejdříve na kouzelné kopečky Pálavy. Tehdy v nich člověk potkal kromě horolezců jen muflony. Sem tam se objevil nějaký čundrák.

Tam a hlavně později v Tatrách jsme pomalu začínali chápat, že horolezení  je spíše než sport způsob života včetně vlastní filozofie. Pro mého spolulezce Jirku se stalo dokonce životem celým. Myslím, že cokoli dělal, poměřoval to vždy přínosem pro lezení.

Za nějaký čas jsme se seznámili i s jinými terény. Rozpadající se vápenec  skal Moravského krasu v nás vypěstoval větší ostražitost a nedůvěru, pískovec Hrubé skály zase naučil zcela jinému stylu lezení. A hlavně, krásná krajina Českého ráje bylo něco, co nás vzalo u srdce.