Staré zlaté časy (4)

Dodávky uhlí letadlem pro vaše pohodlí, londýnské mlhy v Ústí, labské údolí jako moře.

Kromě toho, že jsme o fous unikli třetí světové válce a že byla rozdrcena maďarská kontrarevoluce, se během mojí školní docházky nic závažnějšího nestalo. S tou třetí světovkou to bylo tak: Sovětští vůdcové ve své revoluční moudrosti usoudili, že Západní Berlín uprostřed Východního Německa je cosi jako mokvající vřed a že by bylo vhodné ho trochu zaléčit. I odřízli dálniční a železniční spojení západního sektoru Berlína se Západním Německem. To přineslo obyvatelům obleženého města určité komplikace. Místo tělesné potravy se jim dostávalo potravy duševní - mohli poslouchat východoněmecké vysílání. Ale Američané je nehodlali na této silně redukční dietě nechat, a vytvořili letecký most, kterým dováželi potraviny, léky a nakonec i uhlí. Přišlo je to hodně draho, ale bylo to nakonec levnější, než kdyby se pokusili o nějaké drsnější řešení. Sověti se v té době cítili velmi silní a jakéholi ostřejší hrátky se strany Američanů by přijali pravděpodobně s velikým nadšením. Ale americká vytrvalost je nakonec otrávila a s blokádou přestali.

Maďarská kontrarevoluce mě zastihla v deseti letech věku. Moc jsem nechápal, o co jde, hlasatel ve filmovém týdeníku mluvil velmi pochmurně, ale spravedlivě a nakonec začaly po plátně přejíždět tanky. Chápal jsem, že ti Maďaři provedli asi něco nepěkného, ale o tancích jsem si myslel, že se používají jen ve válce.

Ještě nějaké vzpomínky: jako malý školák jsem zabloudil cestou do školy. V Ústí byl soustředěn chemický průmysl a v nedalekém okolí byly povrchové doly. Ty dosti často hořely - samovznícením. Sirnaté uhlí vytvářelo dusivý kouř, který se mísil s chlorovodíkem a jinými plyny z chemičky, která uprostřed města produkovala ve velkých kvantech kyselinu sírovou. To vytvářelo obzvláště na podzim husté mlhy. Slýchal jsem příběhy lodivodů - či spíše busovodů, kteeří šli před autobusem, aby nesjel do příkopu. Sám jsem takovým autobusem také jel, a byl to zvláštní pocit. Jednoho takového mlhavého podzimního rána - byla ještě tma, jsem šel do školy. Namířil jsem si to šikmo přes náměstí a ocitl se sám v tmavošedé prázdnotě. Připadal jsem si dost ztracený. Jsem ještě na náměstí? Kde je škola? Ale kráčel jsem zdráhavě dál, a tu se z husté mlhy začala vynořovat světla školních oken. Bylo mi jako Kolumbovi, když uviděl zemi.

Ale chemie mi připravila i krásné zážitky. Šli jsme jednou jednou se školou na výlet. Bylo opět pochmurno, mlhavo. Ale vyšli jsme do kopců nad Labem, mlha zřídla až se rozplynula úplně a na modrém nebi zasvítilo slunce. Pod námi labské údolí vyplněné inverzní mlhou a nad ním se vypínající nádherné kopce. Nevzpomínám si, že bych viděl ve svém životě něco krásnějšího.

Normálně bych to už dneska nepsal, ale Jirka z Toronta se dožadoval pokračování s takovou vehemencí, že jsem nakonec zasedl k počítači.