Staré zlaté časy (14)

Trable s nádorem, ležácké časy Na Moráni, jak plánovat život, kobaltové solárko.

Zatímco jsem víceméně bezstarostně dělil čas mezi práci okolo počítačů a lezení po skalách, případně běžkování, začala se projevovat určitá nepříjemnost: bolesti v levé noze, občas mne zcela ochromující. Lékař to otipnul na ischias a předepisoval postupně různé prášky, z nichž některé prý dokonce byly i neškodné, elektroléčby a ještě kdesicosi. Protože efekt byl nulový, rozhodl jsem se zažádat o lázně. Nějak jsem uvěřil, že by mohly pomoci. A skutečně ano: pod váhou rozhodnutí, zda mi poskytnout nákladnou léčbu, rozhodli se mne konečně vyšetřit. Rentgen ukázal zcela rozpadlou sedací kost. Nějaký nádor. Lékař povídal cosi o konzervativní léčbě, což jsem správně vyhodnotil jako nesmysl a táta mi sehnal přes svoji kolegyni operaci u špičkového ortopeda v Praze. A tak jsem octl roku 1970 na seznamu pacientů ortopedie Na Moráni. Byly tam převážně děti, ale našli se i starci. Poměrně dlouho trvalo, než jsem mohl nastoupit, ale pak tam umřel mládenec s rakovinou v noze a já jsem zaujal jeho lůžko. Od téměř dětského pacienta na pokoji jsem se dozvěděl, že nejhorší je druhá operace: při první člověk neví, do čeho jde. A při třetí a dalších už se z toho stane zvyk. Byli tam opravdu veteráni, kteří měli takové problémy, že je bylo nutno operovat naněkolikrát. Skoro jsem dostal pocit, že lidské tělo je stavebnice, která se dá různými způsoby rekonfigurovat. Ale všichni se shodli, že tamní operatéři jsou špičkoví.

Nic nepůsobí tak smutně jako pohled na těžce postižené dítě. Gymnazistka Vladěnka, krásná jako obrázek, a věděli jsme, že musí umřít. Stalo se dříve, než jsem opustil kliniku.

Umřel i pan S., který se hodně bál operace kyčle. Povzbuzovali jsme ho, bohužel nepřežil narkózu. Ale zůstaly po něm děti a jejich děti. Naplněný život.

Prožil jsem tam mnohé dny ležácké. Říkali mi, že musí ještě svolat nějaké konsilium, pak se čekalo na tu správnou krev a kdesi cosi. Zatím jsem se dozvěděl i řadu zajímavostí. Klinika měla na oknech operačního sálu velké červené kříže. To byla památka na srpen 1968. Okna sálu se zdála nějakému vojáčkovi osvoboditeli podezřelá, a tak do nich vyprázdnil zásobník kalašnikova. Myslím, že se tam šťastnou náhodou snad v tu chvíli neoperovalo. Nová okna už byla pro jistotu výrazně označena.

S Milanem ze Zbraslavi jsem debatoval o plánování života. Milan byl silně nábožensky založen. Nijak nezazlíval vojáčkům sovětské armády, kteří ho gazíkem srazili s motorky a rozdrtili mu kyčelní kloub. Od něj jsem se naučil, že mám i ve své nejisté situaci plánovat tak, jako bych měl žít do stovky.

Po operaci jsem byl trochu připitomnělý. Prý mě museli dost "dolívat". Celý týden jsem nesměl jíst, protože finální produkty zažívacího cyklu by mohly ohrozit operační ránu. Ale dostal jsem se z toho docela rychle a snad za týden už jsem mohl chodit. Dozvěděl jsem se, že ten nádor byl proti všemu očekávání nezhoubný, ale stejně bude potřebovat ozařování. Pan doktor mi doporučil, abych si zajistil nějaké potomstvo předem, protože po radioterapii by to mohlo dopadnout všelijak.

Na radiologii mi řekl pan docent B., že se v tomto směru nemám čeho bát. Naštěstí mu léta dala zapravdu. Moje kočička se narodila až po dvaceti letech, a nejenže měla správný počet ručiček, nožiček a hlaviček, bylo to shodou okolností to nejkrásnější miminko na světě a dcera, kterou jsem za celý život nemusel plácnout.

Kobaltová bomba byla v suterénní kobce s dveřmi s olověnou vložkou a tlustými stěnami. V jedné stěně byla střílna se šikmými stěnami a na jejím konci okénko ze silného olovnatého skla. Za ním seděla sestřička. Dala mi pět minut solárka hladce a pět minut obrace. Za pár seancí jsem měl docela popáleniny z obou stran. Ale mazání indulonou pomohlo. 

To grilování bylo vlastně už v pohodě. Daleko horší byly chvíle v čekárně, kde byli pacienti. Mladá holka s rozcuchanými vlasy, které sestřička se smutným úsměvem vyčítala, že na ozařování přichází jen když ji to začne bolet. Mladá holka, které už vůbec nezáleží na tom, jak vypadá. Rodiče s děťátkem v náručí. Na hlavě miminka nádor velký skoro jako hlavička. Kultivovaná stará paní s hůlčičkou.

Chtěl jsem panu docentovi udělat radost. Pochlubil jsem se, že jsem si o víkendu zaběhl asi třicetikilometrové kolečko v Jizerkách a jelo se mi úplně krásně. Pane inženýre, to je exces, řekl pan docent. A ještě povídal něco o slabší formě nemoci z ozáření, že by člověk měl správně ležet a sbírat síly. Nikdy v životě už mi nikdo neřekl tak kultivovaným způsobem, že jsem idiot.