Staré zlaté časy (12)

Silný vzduch ve staliňáku, severočeští zapadlí vlastenci, školení v Pardubicích, neotřesitelná garance politiky Pražského jara

A tak jsem vplul do pracovního procesu. Ze staliňáku byl občas docela pěkný pohled do okolí; na jednu stranu se táhla impozantní hradba Krušných hor, na druhé straně mi přívětivě kynul kopeček Hněvín nad Mostem. Přívětivost byla umocněna faktem, že v zámečku na vrcholu byla útulná vinárnička. Přestože oba výhledy byly vzdáleny tak asi pět kilometrů, jen málo dní v roce bylo vidět na obě strany.

Když jsem jel na motorce z víkendu stráveného u táty v Ústí do práce, uviděl jsem nad staliňákem hnědou čepici. V té době už se dělnické rádiovky nenosily, překvapilo mě, co si to fabrika narazila. Když jsem pod čepici vjel, zalapal jsem po dechu. A bylo čím dál hůř: začaly mi slzet oči, cítil jsem ošklivé pálení na patře. Co se to děje? Cítíte to? ptal jsem se kolegů. Nejdířv se na mne nechápavě podívali, pak jeden začichal a řekl - no, asi něco ufouklo. K původním nepříjemným pocitům se přidala bolest hlavy. Na nic jsem se neptal, doklusal k motorce a vyjel jsem do hor k Flájské přehradě. Tam jsem si lehl na břehu a tvrdě usnul Po několika hodinách jsem se probudil s nabobtnalým nosem a bolestí v krku.

Když jsem to druhý den líčil kolegům, dívali se na mne jako na naprostého greenhorna. Ti lidé museli být nějaká zvláště odolná odrůda: Takový pan Jezbera, slušně starý člověk, vypadal jako reklama na fitness, zdravou výživu a jánevím, na co ještě. Jeho věčně optimistická tvář, moudrý postoj a laskavý humor mne fascinovaly. Říkalo se o něm, že když pracoval ve výpočetním středisku Chomutovských válcoven, porouchal se klíčový děrnoštítkový stroj právě když se měly sjíždět výplaty. Když se zdržení už nedalo utulat, přišla do střediska delegace dělníků s trubkami v rukách, jestli prý jim nemají pomoct. Zatímco někteří pracovníci se chystali skákat z oken, pan Jezbera otevřel porouchaný hollerith a řekl: přátelé, podívejte se, kolik je tam koleček, vaček a spojek. Když se jen jedna věc porouchá, stroj nepracuje. Dělníci pokývali hlavami a odešli, i s těmi trubkami.

Ve staliňáku jsem vyslechl řadu úžasných příběhů, řadu jsem jich sám zažil. Brzy jsem dal zapravdu kolegovi Milošovi, že život píše romány. Ještě dlouho potom jsem se měl opakovaně přesvědčovat, jak hluboká pravda to byla. 

Když jsem dostal příkaz k účasti na školení v Pardubicích, moc jsem se zaradoval. Počítač TESLA 200, licence francouzského počítače Gama Bull 140, byl pro mne vrcholem techniky. Proti Uralům a Minskům to byl opravdu pokrok. Školili nás technici, kteří byli vyškoleni přímo u výrobce v Angers, někde u Paříže. Přesněji řečeno asi 300 km jihozápadně. Snad proto, že školení se odehrávalo ještě v době maximálního politického uvolnění, odjeli tam skutečně chytří lidé. Obzvláště vynikali bridžový fanatik Jeňa a zanícený trabantista Láďa.

Samozřejmě jsme nezůstali pohlceni technikou, dychtivě jsme lapali každou zprávu o tom, co se vlastně děje. Dozvěděli jsme se, jak ideálové pražského jara nakonec sovětům podepsali všechno, co chtěli, jen František Kriegel odmítl. Kupodivu se mu nic nestalo.

Ve školicím středisku se vyhlásilo, že se nám dostane důležitých zpráv. Mladý komunista předstoupil před shromážděné zvědavce a referoval o nějakém stranické sezení v Praze - snad to byl přímo Ústřední výbor. Vypadal vážně, leč optimisticky. Mimo jiné nám sdělil, že se soudruzi usnesli, že hlavním garantem nové politiky je jistý Gustav Husák. Už jsem o něm leccos slyšel, navíc jsem se dozvěděl, že je to vtipálek: pravil, že ať se národ nebojí, nebudem nikoho kráglovat. Ale také ne krieglovat!!!