Požár na stole (8 - konec)

Rozplétání  gordického uzlu, tajemný brýlatý pán, žhářem byl zahradník, rozloučení s Toníkem

Po propuštění zavřených kolegů už výslechy skončily. Trochu se ještě diskutovalo, zejména o podivné roli brýlatého pána, kterého přivedlo vedení v den požáru, ale když se o něm lidé při výslechu pokoušeli zmínit, vyšetřovatelé je zarazili, že to sem nepatří. Diskusní skupinky se zmenšily vždy na pár lidí, kteří si důvěřovali a s ostatními si už moc názory nevyměňovali. Ani nevím, jestli ještě někdo jiný došel k podobné hypotéze o účelu akce s požárem jako my. A role StB? Dozvěděli jsme, že Veřejná Bezpečnost musela o každém větším případu referovat StB a ta se rozhodla, zda jim případ nechá nebo ho převezme. Rozhodující nemuselo vždy být politické kriterium, ale často i jen odborná zajímavost případu. A tady měla StB příležitost se lépe zorientovat ve světě výpočetní techniky, který byl tehdy pro drtivou většinu lidí čímsi tajemným.

Dlouhé měsíce trval ten podivný stav, kdy se toho moc nedělo, ale nebyli jsme si jisti, zda se nejedná o ticho před bouří. Až někdy v říjnu či listopadu přišel vedoucí Václav s tím, že případ skončil – hurá. Žhář nebyl dopaden, ale stíhání bylo zastaveno. Od čtyřech zavřených jsme se dozvěděli, že snad dostali nějaký přípis, ale nevinnými prohlášeni nebyli, na odškodnění neměli nárok. Papír ukázat nechtěli.

A to už nám pomalu dobíhaly výpovědi, tehdy osmiměsíční. Míra ji dal asi v dubnu, já na jeho doporučení až o měsíc později. To bylo rozumné, kdybychom podali výpovědi společně, mohli by to považovat za organizovanou akci. Nakonec ostatní se nepřidali. Toník byl do Úřadu příliš vrostlý, Vašek baron asi nepovažoval odchod v té době za nutný a Pepínovi se problém vyřešil docela automaticky: oženil se a následoval manželku mimo Prahu.

Mrzí mne, že nemám téměř žádné informace o těch zatčených. Jarka zmizela krátce po propuštění z vazby, nejspíš ne příliš dobrovolně. Jirku psovoda jsem viděl, když jsem přišel po letech do Úřadu služebně – nabízet datové komunikace. Byl silně vyhublý, ale vypadal docela spokojeně. Franta tam prý také zůstal, ale nesetkal jsem se s ním. Taktéž Láďa. Jana snad odešla poměrně brzy.

Po letech , přesněji řečeno v roce devadesátém šestém, mi přišla zpráva o Toníkovi. Zlá nemoc, o které se tehdy lidé báli jen pomyslet, mu vzala život. Na hřbitově v Toníkových rodných Kasejovicích se sešla spousta lidí. Z Úřadu přijely dva plné autobusy.

Pane, přijmi svého služebníka Antonína Denka… Prostá slova venkovského kněze mne nečekaně zasáhla. Ačkoli skalní neznaboh, v tom okamžiku jsem měl pocit, že Tondovi najednou přibyla nějaká další dimenze, daleko důležitější než ty, které jsem dosud znal.

Stáli jsme tam spolu, ti, co rozehráli tu podivnou hru s ohněm, ti, co byli smýkanými a otloukanými figurkami, i ti, co se pokusili o jakési, snad trapné, protitahy. A najednou jsme byli, alespoň pro tu chvíli, na jedné lodi.