Požár na stole (2)

Mezinárodní den žen, voňavý psovod, zapečetěná kancelář, ohořelé papíry, video star KK.

Dne 8. března 1980 přišlo do výpočetního střediska vedení odboru s Velkým Detektivem  v čele a oznámilo nám, že vzali na vědomí, že asi budeme chtít oslavit Mezinárodní den žen, což je v podstatě chvályhodné. Je však třeba, aby nebyl narušen chod střediska a nedošlo k nějakým nepřístojnostem. A že tu s námi posedí jeden pán. Načež odešli s přáním dobré zábavy. Tohle bylo naprosto překvapující, sám jsem něco takového nezažil a ani od pamětníků nic podobného neslyšel. Pán byl asi třicátník, snažící se tvářit světácky a společensky, ale nejistá očka za brýlemi neukazovala na bůhvíjakého parťáka. Perspektiva bujaré zábavy s takovým individuem mi nepřipadala zvláště lákavá, ale ještě nebyl čas k odchodu domů. Zašel jsem tedy do fotokomory, která naštěstí byla volná, a dal jsem se do té kouzelné alchymie, o kterou jsou dnešní fotografové ochuzeni.

Když jsem doexponoval ve zvětšováku poslední proužek filmu a doleštil poslední fotku, uklidil jsem a odešel do kanceláře. Nevím, zda to bylo dílem brýlatého hosta, ale žádné velké juchání se ve středisku nerozléhalo. Lidé se rýsovali za matnými skly po skupinkách v kancelářích a v té naší bylo prázdno. Začal jsem balit a oblékat se. A tu přišel operátor Jirka. Už si nevzpomínám, co vlastně chtěl. Nejspíš jen tak pokecat.

Jirka se z nějakého důvodu úděsně voněl. Menší vzdálenost než na metr působila žaludeční obtíže. Kolegyně oslovoval velmi dvorně, až afektovaně: Alenko, má lásko… Tehdy ještě nebyl znám pojem sexuálního obtěžování. Ale i kdyby byl, naše operátorky by se jistě nesnížily dožadovat se ochrany nějakých genderových paragrafů. Když toho jednou měly dost, vtrhly za ním do šatny a svlékly ho donaha. Nešťastný Jirka si lehl na břicho a řval o pomoc. Nebyl jsem u toho, nepomáhal jsem ani jemu, ani jim, ale on sám mi to kdysi vyprávěl. Není mi dosud jasné, zda tehdy chtěl, abych ho politoval, nebo jestli se tím nakonec snad nechlubil.

Ale tenhle člověk sloužil na vojně u pohraničníků. Jako psovod. Na vojnu vzpomínal celkem v dobrém a na svého chlupatého svěřence zvlášť. Podle všeho to bylo zvíře inteligentní a společenské. Na povel – jak dělají paničky?! si lehl na záda a hrabal nohama ve vzduchu. Oba s tím měli velký úspěch u svých druhů ve zbrani.  Stopovat ho učil tak, že za sebou rozléval voňavku. Když byl propuštěn do civilu, po čase mu to nedalo a zajel se na svou rotu podívat. Bylo to prý moc fajn, přijali ho opravdu hezky. Jen když se ptal po Rexovi, řekli mu, že už s nimi není, hlídá teď dříví na pile. Slovy odborníka, Jirkovy neortodoxní metody výcviku udělaly z pátrací jedničky hlídací trojku.

Když jsem přišel druhého dne do práce, byli všichni nějak zaražení. Dveře naší kanceláře byly přelepeny obrovskou spoustou samolepek s razítky, aby se nedaly otevřít, a vedoucí operátorů mi řekl, abych počkal ve vedlejší kanceláři. A pak přišli. Za matnými skleněnými stěnami bylo vidět, že prošli k mé kanceláři. Pak mne kdosi vyzval, abych šel k sobě. Na svém stole jsem viděl zbytky papírů, které se tam ještě včera vršily do značné výše. Byly to výtisky z počítače, kterými jsem si ověřoval různé experimenty s operačním systémem a nějaké programování. Jenže teď byly papíry ohořelé a zmáčené vodou. Přišel jakýsi mládenec s velkou brašnou, z níž vedl více než metrový kabel a na níž se skvělo logo SONY. Na konci kabelu bylo cosi, co vzhledem i rozměry připomínalo dnes běžnou videokameru, jenže ty dnešní mají ten kufr uvnitř. Nevím už, jestli se mi představili, nebo mne nechali, abych se dovtípil. Jeden z nich mne vybídl, abych hezky na kameru řekl, co si myslím, že se stalo. Nepodlehl jsem pýše na to, že jsem jednou z mála videových hvězd té doby, alespoň v naší republice. Celkem krotce jsem pověděl o své práci ve fotokomoře a ten oheň vznikl nejspíš tím, že si někdo přišel ke mně zavolat a odložil si cigaretu vtipně na mé papíry.