Pošmourná revoluce

Žijeme v přelomové době, jejíž zvraty by si zasloužily uměleckého ztvárnění a filozofického vytvoření nové ideologie. Nic takového vidět není. Proč?   

Revoluce, jak jsme si na ně zvykli, znamenaly vždy hlubokou změnu uspořádání společnosti. Taková revoluce budila velké naděje povstavších a zároveň její mohutný živelný charakter inspiroval umělce a také filosofy, kteří se snažili dodat potřebnou ideologii. Revoluční masy se těšily, že budou odškodněny za dlouhou dobu strádání tím, že budou moci beztrestně loupit a krást, popřípadě vraždit, a filosofové jim pro to dali posvěcující zdůvodnění. Umělci buď skutečně podlehli vizi zářné budoucnosti nebo prožívali nadšení podobné chmurnému vytržení diváků nějaké ohromující přírodní katastrofy, která přes způsobené hrůzy a utrpení měla v sobě  pečeť velkoleposti.

Ti, kdo sledují současné děje z jiných zdrojů než oficiální mainstream, vidí skutečnosti hrozivé až děsivé, ale běžný občan se zajímá hlavně o to, co vedoucí média momentálně prezentují jako hlavní problém. V současné době prakticky pouze covid-19. 

A přece, koncem relativně poklidného devatenáctého století francouzští umělci s citem pro společenské dění vymysleli termín fin de siecle, konec století. Jakoby tušili, že éra příjemného dekadentního zahnívání bude nahrazena něčím zcela jiným, budícím neblahá očekávání. Události století dvacátého pak zdaleka předstihly ty nejchmurnější představy.

Dnešní umělci se zabývají tématy lidské vzájemnosti, rovnosti, respektu k odlišnostem (ovšem ‘odcaď pocaď’) a podobně, o kterých tvrdí, že jsou dostatečnou bází pro řešení všech problémů lidstva. Za největší z nich se momentálně považuje globální oteplení, což by dávalo možnost tvorby děl ukazujících tepelnou až pekelnou apokalypsu při zvýšení procenta oxidu uhličitého přes nějakou nejasně definovanou hodnotu.  Tady se nabízí zábavná varianta, a sice že by opoziční umělci naopak ztvárňovali vize přehnaného lovu na molekuly CO2, kdy by důsledkem deficitu životodárného plynu jednak poklesla globální teplota a dále by došlo ke zpomalení růstu živé hmoty odkázané na fotosyntézu. Výsledný hladomor by pak dával velkolepé možnosti uměleckého (a propagandistického) ztvárnění. Zdá se, že nic z toho žádné výraznější výsledky na uměleckém poli nepřineslo. 

Kolaps sovětského impéria sice nedodal Fukuyamou očekávaný “konec dějin”, ale lidstvo se vrátilo na chvíli do éry unipolárního světa a vypadalo to, že v něm ještě hodně dlouhou dobu zůstane. 

Ale našli se tací, kteří ani zdaleka nepodlehli této mámivévidině.

Například Paul Dundes Wolfowitz, představitel neokonzervativismu. Jako náměstek ministra obrany Donalda Rumsfelda byl hlavním strůjcem americké invaze do Iráku v roce 2003. Na jeho zadání vypracoval I. Lewis "Scooter" Libby tajný dokument Defense Planning Guidance for the 1994–99 fiscal years, zvaný “Wolfovitzova doktrína”. To měl být návod, jak si mají USA udržet status jediné zbývající supervelmoci světa. Jeho první verze unikla 7. března 1922 do New York Times a vzbudila velké zděšení světové veřejnosti. Byla rychle přepracována na o něco přijatelnější znění, ale holubičce míru se nepodobala ani trochu. Největší hrozbou, kterou pojednávala, byla možná snaha Ruska o návrat ke statutu vojensky významné mocnosti.

Dnes vzbuzuje největší obavy zejména ekonomický vzestup Číny, které mnozí připisují světovládné tendence. Naštěstí žádná ze zmíněných mocností nechce válku a vidí cestu ke světovému míru jako dokonale schůdnou. Stačí, když celý svět přijme jeden ideální model uspořádání. Samozřejmě ten její…

Takže nakonec revoluce

Kde se vzala, tu se vzala skupina zemí, které se rozhodly vytvořit velkou a mocnou říši zcela novým, naprosto odlišným způsobem, než jak vznikly všechny předchozí říše. Způsobem zcela revolučním - od úřednického stolu. A řízení jednotlivých (přechodných) států bude jednotné, což by nebylo až tak revoluční, ale má být svěřeno z hlavní části osobám, které nestraní žádnému z dosavadních států, ale slouží bezvýhradně idejím Říše.

A to řízení bylo vymyšleno opět revolučním způsobem: žádné tvrdé direktivní rozkazy, ale pobídky. Všichni dají část svých finančních prostředků na jednu hromadu a pak jim ti nejmoudřejší z moudrých budou část z vybraných prostředků vracet, pokud je použijí na ty správné projekty. Samozřejmě zcela dobrovolně.

Další revoluce probíhá ve finančnictví. Zatímco fyzikální fantasté hledají zdroj "volné energie", který by generoval použitelnou energii z ničeho, finanční praktikové již našli zdroj volných peněz. Podrobnostem nerozumím, jen tuším, že se jedná o způsob, jak odvrátit hyperinflaci, která při současném růstu zadlužování států vypadá naprosto neodvratitelně. Naplňuje mne to posvátným obdivem a kdybych byl hudebníkem, asi bych napsal symfonii na Velkého finančního mága.

Žijeme tedy ve vlnách nejméně tří revolucí, ale ani jedna z nich neinspirovala dosud žádné umělce k velkolepým dílům, ani filozofy, aby vytvořili vrcholnou ideologii, která by ukázala zmatenému světu cestu ke šťastné udržitelné budoucnosti.

Řekněte mi, PROČ?!