Oba moji prezidenti (1)

Knížku Emanuela Mandlera považuji za klíč k porozumění událostem před listopadovým převratem i k dění následujícímu, až do dnešní doby. Vydalo ji nakladatelství Libri, s.r.o. v roce 2004 v nákladu pouhých 1400 výtisků. Ke knížce se vyjádřil krátce po jejím vydání Bohumil Doležal, a to způsobem, který považuji za velmi šťastný: jenom pár slovy uvedl projev, který na její prezentaci pronesl někdejší šéferedaktor Tváře Jan Nedvěd (viz zde). Vzhledem ke svému složitému vztahu k Václavu Klausovi to nemohl udělat lépe. V následujícím si dovolím přidat jen pár vlastních vzpomínek a úvah.

Vzpomínka 1.: Rok 1988, Havel propuštěn z vězení. Vrchnost milostivě dovolila manifestaci opozičních seskupení, přičemž lišácky zvolila Škroupovo náměstí na Žižkově (více zde).

Žižkovský kulaťáček byl šikovně vybrán: malé náměstíčko obklopené kruhem kulatých domů, pouhé čtyři úzké ulice, které se dají snadno zablokovat. Uprostřed na vyvýšeném zatravněném středu aparatura a několik postav. Nějaké projevy osob, které jsem neznal, a tu vystoupil Václav Havel. Řekl první větu, cosi o propuštění, a tu se nějak zarazil. Dlouhá pauza, snažil jsem se odhadnout, co se mu asi honí hlavou. Taky to mohl být výpadek aparatury - přes hlavy lidí jsem na něj viděl jen sporadicky. Ale pak se rozjel a mluvil zajímavě a nebojácně. Kousek přede mnou stál chlapík v hnědém semišovém kožichu s velkou televizní kamerou na rameni. Podle záběrů, které dělal, jsem usoudil, že to asi nebude estébák. Jejich kamery byly ostatně nejspíš cudně skryty. Když se kameraman otočil mým směrem, snažil jsem se tvářit historicky závažně a mírně optimisticky.

Manifestace se odehrála bez incidentů. Později jsem se dozvěděl od kamarádky, která se za nějaký čas stala mou ženou, že jacísi horlivci před manifestací obcházeli okolní baráky a sbírali podpisy na nějaké prohlášení, že si obyvatelé nepřejí být rušeni manifestací.

Vzpomínka 2.:  Sobota 28. října 1989, kdy se okolo Václavského a Staroměstského náměstí vytvářela izolovaná shromáždění s požadavkem svobodných voleb. Potloukal jsem se okolo Staromáku, snaže se zachovat si možnost úniku před "helmuty" - policajty v bílých přilbách se štíty a obušky. Na nábřeží jsem potkal sociologa Juru, který to vše vnímal jako nějaký zajímavý sportovní zápas. Obzvláště ho nadchlo, když skupina demosntrantů prodifundovala metrem na Kačerov, kde se zformovali a vytáhli transparenty nebo prapory. Helmuti, uzavírající mosty, mohli jen zatínat pěstičky. Pak jsem šel k Národnímu výboru Hlavního města Prahy. Na schodech stála dívenka a četla jakýsi text, zatímco jí hlas přeskakoval strachy. Bylo proč, ulicí se blížili pendrekáři. Na chodníku pobíhal jakýsi disident a volal, že je potřeba, aby to honem někdo podepsal. Pendrekáři byli již tak blízko, že jsem myslel, že jim to také nabídne k podpisu. Ale nakonec jsme se všichni raději vypařili.

Nedávno jsme si s panem Kovanicem (Šaman, Moby Dick) zkonfrontovali vzpomínky, a dozvěděl jsem se, že tam byli lidé z Demokratické iniciativy. Četlo se Několik vět a ta dívenka byla jediná, která měla text u sebe. Podpisy sbíral Emanuel Mandler. Když jsem si ho vygůgloval, našel jsem fotku, kde byl starší a kulatější. Ale rozčísnutá hříva vypadala pořád stejně, jen šedivěji.

Vzpomínka 3. - (Souhrnná):  celkový dojem z revolučního období: velký zmatek, obrovský amatérsimus, ale také velké nadšení. Podrobněji zde. Pilný čtenář zjistí, že vzpomínky č.1 a č. 2 jsem z odkazovaného článku prostě opajcnul. Jako autor jsem to sám sobě za úplatek dovolil.

Oba prezidenti si to u pana Mandlera (dále jen EM, VH a VK) rozházeli, takže jim oběma dává co proto. Setkal se s oběma v časopise Tvář, časopise, který zajisté právem vysoce hodnotí, stejně jako úsek života, který mu věnoval. Zklamal ho VH, když popetl časové hledisko a vyjádřil se, že se ve Tváři setkal s VK, zatímco podle EM se tam časově minuli. A současného prezidenta podezírá EM z toho, že si na svoje působení ve Tváři možná ani nevzpomíná(!). Ale přesto se o obou vyjadřuje korektně a občas je i za něco pochválí. Určitou nerovnováhu v hodnocení je třeba přičíst tomu, že VH se "provinil" v oblasti poliky, tedy v oboru EM důvěrně známém, zatímco VK kritizuje hlavně za "prohřešky" na poli ekonomickém, kde se ovšem z pochopitelných důvodů nepouští do žádných hlubších rozborů.

Pokračování příště.