Národ a jeho zájmy

V předvolebním období se dostává do popředí otázka národních zájmů.  Strany se předhánějí v tom, která z nich lépe poslouží našemu národu. Jak vlastně definovat národ a jeho zájmy? Existuje nějaké české specifikum?  

Zpravidla se rozlišuje mezi politickým a etnickým národem. Etnický národ stojí primárně na sdíleném jazyku, dále pak na historii a kultuře – za příslušníky národa jsou považováni všichni jedinci, kteří hovoří stejným jazykem, sdílejí stejnou historii a kulturu. Politický národ stojí na občanství – za příslušníky národa jsou považováni všichni jedinci, kteří jsou teritoriálně soustředěni ve státě, jsou jeho občany a mají oprávnění účastnit se politiky a uplatňovat svou suverenitu. 

Vzhledem k předvolebnímu kvasu uvažujme o našem národu z hlediska prvního, tedy s důrazem na jazyk, sdílenou historii a kulturu. 

Naše historie byla z velké části poznamenána životem v sousedství silného národa, národa, který hýbe dějinami, v lecčems extrémně neblaze, národa, na který se dívají i mocné státy světa s určitými obavami - “co zase ti Němci provedou”. Muselo to být pro naše předky dosti frustrující, být vystaveni jednou ústrkům, jindy přímému nepřátelství, někdy třeba blahosklonné pomoci a nakonec i snaze po totálním zotročení. Přes to všechno Češi obstáli a v dobách rozkvětu lákali mnohé příslušníky vyspělých národů na své území. Například v druhé polovině 16. století již v Praze existovala čilá italská enkláva, kterou tvořili především řemeslníci činní na stavbách a obchodníci, kteří se ve městě zde usadili s rodinami v době panování Rudolfa II. po roce 1583, kdy se Praha stala hlavním městem Svaté říše římské. Radost nám ovšem může kazit pomyšlení, že k onomu rozkvětu došlo v době, kdy Češi byli součástí habsburské monarchie. 

Územím Čech procházely různé národy, někdy se zbraní v ruce, jako za třicetileté války, jindy šlo o dobrovolnou migraci. Pokud zde cizozemci zakotvili, přijali zpravidla jak “nenaučitelný” český jazyk, tak i českou kulturu. Jen jejich jména připomínají zemi vlašskou (tedy slunnou Itálii), chladné Švédsko (pár Andersů či Andrsů) či jiných nezvykle znějících jmen. A tak kromě zmíněných Vlachů tu máme spoustu Poláků, Němců, apod., ale ti, kteří se tak jmenují, většinou mluví česky a jazykem prapředků vůbec vládnout nemusejí.

Dost pravdy bude na dávných výrocích, přisuzujících Čechům holubičí povahu. Češi snad nikdy nebojovali za rozšíření svého území, válečnickou historií se příliš nechlubí. Snad jen to husitství nás naplňuje bojovnou hrdostí. Ale tam šlo leckdy o nábožensky motivované boje mezi sebou, popřípadě o vítězné bitvy obranné. Takzvané spanilé jízdy neměly za cíl získání cizího území. Jejich účel byl hlavně vojenský, ekonomický, politický a propagační. Svoje vlastní území tedy Češi nikdy přímo nerozšiřovali, dokonce část svého území nabídli za pozdních Přemyslovců svým německým sousedům. A ti tehdy vlastně nebyli jednotným národem, k jejich sjednocení došlo až mnohem později.

Promíchání Čechů s Němci zkomplikovalo jistě i  vznik samostatného národního státu. A tak když se rýsovala myšlenka národního státu, byl vytvořen stát dvounárodní. Po dlouhých desetiletích společného života bylo toto “manželství” rozvedeno a vznikly dva národní státy.

Za dobu své existence si Češi zvykli na příchozí z různých národů a kultur a dokonce i lidé jiných ras, obzvláště z konfuciánských zemí, byli přijímáni vcelku vlídně. Ti se svým dětem pak snažili dát co nejlepší vzdělání, aby se snadno zařadily do většinové společnosti. I křestní jména jim dávali česká, aby se od spolužáků lišili co nejméně. 

Možná i schopnost  absorbovat cizí příchozí je znakem stabilního vnitřně silného národa. V extrémní formě to bylo vidět ve starobylé říši čínské. Ta nerozšiřovala svoje území výboji proti mnohem méně vyspělým sousedům, ale přitahovala je svým kulturním vyzařováním. Dokonce i její přemožitelé, Mandžuové, nakonec přijali nejen čínský jazyk, ale i většinovou kulturu.

Opačným příkladem bylo, když evropští dobyvatelé z různých států se zmocnili obrovského území obydleného málo vyvinutými obyvateli neschopnými se ubránit přílivu kolonizátorů s mocnými zbraněmi. Dnešní Spojené státy byly dobyty hlavně Brity, jejichž jazyk pak byl přijat i ostatními. Mezi ty “ostatní” patřili například úporní Holanďané, kteří se zapsali hlavně v New Yorku. Ostatně dodnes jsou známy staré newyorské legendy jako Bludný Holanďan čiRip Van Winkle. 

Úsměvná historická vsuvka z wikipedie: Yankee [jenkí] je přezdívka označující obyvatele Spojených států amerických. V jejich rámci se používá pro lidi pocházející ze severovýchodní části USA, zejména z Nové Anglie.

Původ výrazu bývá kladen do dob Nového Amsterdamu, kdy tak anglicky mluvící osadníci nazývali své nizozemské sousedy. Vznikl buď z typicky holandských křestních jmen Jan a Kees (domácky Cornelius), nebo z přezdívky Jan Kaas (Honza Sýr), jak byli Holanďané nazýváni pro svou zálibu v sýrech.

Inspirace obrovskou bohatou zemí byla natolik silná, že kolonisté se začali považovat za příslušníky nového národa, majícího své vlastní specifické zájmy. Pro kolébku nového národa se pak vžilo označení “melting pot” - tavicí tyglík či kelímek, ve kterém se roztavily původní národnosti a vznikl zbrusu nový národ překypující energií a sebedůvěrou. Ze své zámořské vlasti si všichni přivezli to, co považovali za nejlepší a zároveň se snažili zbavit všech chyb, které jim v původní domovině vadily. Brzy začali považovat systém, který si vytvořili, za nejlepší možný. Věřili, že kdyby se rozšířil po celém světě, vyřešil by všechny problémy lidstva. Když se setkali se státem, který založili jejich evropští konkurenti, Španělé, vybojovali s ním vítěznou válku, v které ho připravili o rozsáhlé území. Na něm pak vznikla řada “jižanských” amerických států -  Kalifornie, Nové Mexiko, Arizona, Nevada a Utah.

I nový severoamerický  národ měl a prokázal obrovskou schopnost absorbovat příchozí ze všech možných národů a kultur. Tito noví příchozí byli vděční své nové vlasti a rychle se přizpůsobovali její mentalitě a jejím pravidlům. Neměli problém sžít se s novou vlastí a zavedeným pořádkem. 

A jak jsou na tom Češi? 

Národ dlouhodobě sekulární, nábožensky tolerantní, nemilující patos, lehce konzervativní. Po příchozích nechce, aby se podřídili nějaké ideologii, ale hlavně “aby neotravovali”, ať už přemrštěnými náboženskými či ideologickými projevy. Mají dobrý čich na to, když jim někdo chce zredukovat “pohodu”, na kterou jsou zvyklí. Našli si svůj modus vivendi v období tvrdě řízené ekonomiky, kdy nebylo nic, ale všechno se dalo sehnat. A hlavně, i v dobách nejhorších si zachovali to, za co je nebohý říšský protektor pasoval na “smějící se bestie”, český humor. Ten humor, se kterým si občas otestují nově příchozí. A tak musí člověk z úplně jiné kultury čelit někdy třeba dost obhroublému vtípku. Když obstojí, má vyhráno. “Srandě rozumíš, tak tě berem’”.

Fanatici, jak známo, srandě nerozumějí ani za mák. Většinou se považují za nadřazené díky vznešeným idejím, které vyznávají. A právě na povýšenectví jsou Češi citliví. Ať už se nad ně povyšují zvěstovatelé nadnárodních ideálů či třeba vyznavači jediného správného Proroka.