Kapitalismus střelený do nohy III.

Co dokáže spontánní řád? Regulace neživých systémů vs. regulace společnosti. Podnikatelé baťovského typu.

Nejprve se vraťme k volnému trhu omezenému pouze na směnu zboží a služeb. Víme, že tento systém fungoval odedávna, přestože jeho pravidla nebyla nikde definována. I bez úředních ceníků si lidé vyměňovali věci podle svého uvážení. Samozřejmě každý chtěl dostat za své zboží protihodnotu co nejvyšší, ale tím se dostávali do konfliktu s druhou stranou. Je úžasnou vlastností trhu, že poskytne jasný ukazatel o přiměřenosti výměny právě řešením nespočetného množství takových konfliktů. Do popředí vynese ty účastníky, kteří obchodují solidně a méně se prosadí ti, jejichž požadavky nejsou přiměřené. Takovému systému říkal vídeňský filosof F.A. Hayek spontánní řád. Jeho vlastností bylo, že nebyl vytvořen záměrně a nikdo mu neurčil nějaký cíl. Přesto je nesmírně životný a vykazuje schopnost sebezdokonalení a sebezefektivnění. Uměle vnášené konstrukty, jako pravidla, zákazy a příkazy jeho fungování jen zhoršují.

Námezdní práce ve volném trhu

Jestliže se předmětem obchodu stane - v duchu navrhované definice - námezdní práce, střetne se, alespoň zpočátku, s velkým problémem. Než se vytvořilo dostatečné množství podniků schopných námezdní práci využít, byla poptávka po zaměstnancích nízká a nízká byla také cena jejich práce.

Samovolné působení trhu by časem způsobilo vznik konkurence mezi zaměstnavateli, jejich soutěž o pracovní síly. A tím by se samozřejmě postavení zaměstnanců výrazně zlepšilo. Jenže dříve než spontánní reakce trhu se dostavila akce politiků, kteří snadno získali souhlas většiny k zásahu do tržních mechanizmů.

Kdo pracoval v oboru automatické regulace, je si vědom, že navrhnout systém tak, aby reagoval na změny dostatečně rychle a přesně, a přitom neměl sklon k nestabilitě, není vůbec jednoduchá záležitost. A přitom se jedná o systém neživých komponent, které nemají vlastní vůli, tužby nebo cíle. Lidská společnost je nesrovnatelně složitější a její řízení náročnější. Naštěstí má, jak bylo řečeno výše, značnou schopnost samoregulace. Stačí si uvědomit, že jednotlivá lidská společenství si jen tak mimochodem vytvořila úžasné nástroje, které jim umožnily fungovat daleko efektivněji. Tím mám na mysli zejména jazyky. Každý jazyk je nádherné dílo, na kterém spontánně pracovaly statisíce či milióny, ale nebyl vytvořen záměrně. Žádný osvícený panovník nedal příkaz k jeho vytvoření a pokud se vyskytly pokusy vývoj jazyků shůry řídit, bylo to často spíše ke škodě.

Optimismus právních kutilů

Jestliže někoho cosi nutí k vylepšování jazyka, není to ještě tak zlé. Jazyk má velké samočistící schopnosti a všelijaké “čistonosopleny” či “břinkotruhly” vyhodí na smetiště.

Jinak je tomu v oblasti politiky. Lidé, kteří si leckdy netroufnou na nejjednodušší údržbářské úkony v domácnosti, cítí se naopak výborně kvalifikováni pro vylepšování fungování trhu. S podporou části veřejnosti prosadí zdánlivě prospěšný zásah do složitého mechanismu. Ti, kteří jsou jím postiženi, si brzy najdou cesty, jak negativní působení zákona na své podnikání minimalizovat. To se samozřejmě nelíbí zákonodárcům a dalším zákonem či novelou ucpou díry v hrázi.

Netřeba zdůrazňovat, že voda si cestu vždycky najde a podnikatelé, zvláště velcí, vyryjí zákonodárcům další vrásky do čela. Do karet jim hraje nejednota mezi zákonodárci a jejich neshody na tom, jak tomu kterému nešvaru zabránit (a co vůbec za nešvar považovat). V dalším stadiu se podaří podnikatelům dokonce dostat svoje lidi mezi ty, kteří zákony vytvářejí. Výsledkem je stále houstnoucí předivo zákazů a příkazů, ve kterém už se nedokáží vyznat ani sami zákonodárci.

Bylo by zajímavé sledovat, jakými cestami se ubírá tvorba regulací v závislosti na historii jednotlivých zemí, na působení okolních zemí či na jiných podmínkách.

Deriváty kapitalismu

Výše uvedený popis snad dává právo prohlásit, že skutečný kapitalismus přestal existovat již s prvními zásahy do jeho fungování. Ve světě se vytvořily různé formy společenského systému, které byly z kapitalismu vytvořeny v různých zemích různě, od volného trhu se však vzdálily natolik, že si nezaslouží lepší název než odvozeniny (deriváty).

Troufám si tvrdit, že mnohé obří podniky vyrostly částečně také díky tomu, že dokázaly využít regulací, které měly úplně jiný účel, ve svůj prospěch. Vznikly nadnárodní organizace, na které již jsou jejich mateřské státy beznadějně krátké.

Všechny deriváty kapitalismu mají společnou jednu věc: dávají lidem pocit bezmoci, pocit, že tudy cesta dál nevede. Je třeba říci, že se skutečně jedná jen o odvozeniny, které vznikly z kapitalismu jeho zmrzačením. Sebelépe regulovaný kapitalismus je běžec kulhající na obě nohy.

Kudy dál?

Tak to tedy nevím. Objevují se pokusy o hledání třetí cesty, ke cti přišla i vzpomínka na "Šik-ovné" reformy. Pro nepamětníky: na jaře 1968 vzniklý koncept “socialismu s lidskou tváří” se pokusil řešit i ekonomickou stránku věci. Ota Šik navrhl jakýsi hybrid s částečným zavedením tržních mechanismů. Místo hybridu dorazily tanky.

Tání však přišlo nakonec i do tehdejšího Sovětského svazu. O ekonomických změnách, které následovaly po krachu impéria, říkají někteří, že to bylo vlastně zmrtvýchvstání myšlenek Pražského jara. No nevím. Následovalo deset let strašného chaosu, z něhož se bude RF vzpamatovávat ještě drahný čas.

Daleko na východě je vidět řadu báječně fungujících ekonomik, ale zda jsou tím vytouženým vzorem, bůh suď. Určitě ne pro všechny.

A co Čína? Země pod neotřesitelnou vládou komunistické strany a hle, oni tam provozují kapitalismus téměř dickensovského typu - jak tvrdí někteří.

Věřím tomu, že v podmínkách volného trhu, ve kterém by i námezdní práce byla zbožím, by se mezi různými podnikatelskými strategiemi musela prosadit jako jedna z nejlepších ta, která vznikla u nás ve Zlíně, pod dynastií Baťů. Byla to typická strategie win-win, kde zaměstnanci byli partneři a podnikatel dbal o jejich blaho a hlavně o rozvíjení jejich schopností.

Jenže kde má šanci se prosadit skutečně nosná strategie?

Nechme se překvapit.