Jsem nebinární - tedy jak se to vezme!

Termín “nebinární” značí většinou zastřešující kategorii pro genderové identity, které nejsou výlučně mužské ani ženské, ale “něco mezitím”. Smí se nebinarita aplikovat třeba také na světonázor? Může být politika barevná?    

Otázka pohlaví je pro konzervativní osobu celkem jasná. V pohodě zůstává smířená a sžitá s atributem, kterým ji příroda obdařila. Velká výhoda proti zvědavcům, kteří podléhají módním proudům a váhají, jaké pohlaví by jim vyhovovalo nejlépe. A mají v čem váhat, pohlaví se nabízejí desítky. Přemíra nabídky nedělá člověka šťastnějším, taková široká možnost volby působí psychické problémy, nešťastník neví, jestli si vybral dobře, jestli přece jenom nemá zkusit něco jiného. 
V politice je situace podstatně jednodušší. Klasické (a staromódní) sexuální dualitě tu odpovídá rovněž klasické politické dělení na pravici a levici. Od dob Velké francouzské revoluce se za pravici označovaly živly konzervativní, zatímco levice dychtila po změně. 
Leč časy se mění a lidé s nimi. V dnešní době již po změně prahne téměř každý. Jenomže jaksi různě. Zde je třeba vzít v úvahu, ke kterému civilizačnímu okruhu populus patří. Pro “vyspělý” západní svět je jakýmsi ukazatelem dosavadní světový hegemon - Spojené státy. Jejich lid zcela určitě netouží po předání mocenského žezla jiné mocnosti. Ale to vůbec neznamená, že je lid americký šťastný a optimistický. Část Američanů cítí potřebu chránit svět před - před čím vlastně? Výběr hrozeb není příliš veliký: takzvaná klimatická změna, pandemie zvlčilých virů, teroristé, kteří se vymkli řízení a “udělali se pro sebe” a to nejzávažnější nakonec: do popředí se deroucí Říše středu podnebesí. S ní také souvisí hrozba jiné říše - Ruské federace, která se pod ekonomickým a politickým tlakem vyspělých západních zemí přimyká stále těsněji k Číně, čímž děsí Západ, který na ni v hrůze uvaluje další a další sankce. 
Aby to nebylo tak jednoduché, nezanedbatelná a rostoucí část obyvatelstva chce všechny hrozby řešit fundamentálně: změnou společenského systému, který by měl být pro celý svět jednotný - New World Order. 
V naší české kotlince stále ještě trochu přežívá pocit, že bychom měli světu ukázat nějakou třetí cestu, třeba jako ta, co se rýsovala v šedesátých letech minulého století (“Šik-ovná reforma”). 
Ale veřejnoprávní média poměrně věrně kopírují linii USA trochu šmrcnutou Evropskou Unií. A tím se dostáváme k binaritě politické: kdo se této linie nedrží, je buď “ruský šváb” nebo čínský agent, popřípadě obojí. Proti tomu stojí perspektivní občané, kráčející vstříc udržitelné budoucnosti. S tím mám problém: cítím se příslušníkem západní civilizace se všemi jejími problémy a omyly, ale její současné střečkování mne nutí k jistému obdivu ke klidné žluté síle asijského obra. Ten není svou tradicí disponován k nějakým průlomům ve vědě, ale svým pragmatismem a energií zvládá technické aplikace neuvěřitelným způsobem. Možná je tato cesta lepší než překotný vývoj vědeckých disciplín.
Ale téma nalezení optimálního tempa rozvoje stojí za podrobnější rozbor.
Možná příště...