Freude, Freude, Freude,

vždycky na tě dojde, říkali jsme si za hlubokého bolševizmu, když k nám dorazily informace o psychoanalýze a jejím úspěchu v Americe. Připonadmuli jsme se vlasteneckou pýchou, když jsme se dozvěděli, že otec zakladatel byl rodák z moravského Příbora.  A ejhle, už na něj dochází i v politice. Nevěříte?

Na Neviditelném psu jsem narazil na esej mně neznámého Vladimíra Obrdlíka (pseudonym?), který rozebírá politiku z hlediska psychoanalýzy. Ačkoli o psychoanalýze vím pramálo, autorův pohled mi připadal neotřelý a nápaditý.

Článek začíná obrazem hřiště, na němž hrají proti sobě dva týmy. Hrají pro radost a nemají problémy. Ale za plotem je chlapec, který jim hru kazí. Pokřikováním pomluv a urážek zápas rozvrátí a před odvetou uteče.

Autor pak pokračuje tím, že právě z takových chlapců za plotem se stávají, mimo jiné, politici. Tu se mne zmocnilo podezření, (které se mi nakonec snad i potvrdilo,) že hra je obrazem spontánních systémů, které vznikají bez nějakého předem daného cíle a vykazují znaky samoorganizace, tak, jak o nich mluví F. A. Hayek.  (viz zmínku v mém článku) A už začínám být doma. Na spoustě věcí by se lidé dokázali dohodnout mezi sebou, ale politici jim začnou upravovat pravidla a rozdělí hráče na skupiny. Autor se přidržuje dělení na pravici a levici v tradičním smyslu, tedy v názoru na míru zásahů státu do života občanů. A tady se začíná vařit psychoanalytická polívčička: příklon k té či oné straně vysvětluje jako důsledek poruchy osobnosti, samozřejmě vzniklé v útlém věku. Za pravičáctví může příliš brzké odloučení od matky, levičáctví je způsobeno přerušením silné vazby na otce. Přeberte si to, jak chcete. Se svou skrovnou znalostí psychoanalýzy nemohu sloužit silným názorem. Jen mi připadá legrační, že by všichni, co tíhnou k nějaké straně, byli porouchané osobnosti. Takoví psychiatři mají meze normality asi o dost benevolentnější než laici. Koho by běžný člověk zavřel do blázince, toho psychiatři leckdy považují za docela zdravého, snad jen trochu vychýleného. Autor však vidí kolem sebe samé porouchance. Ale možná to patří k psychoanalytickému pohledu: Psychoanalýza, na rozdíl od psychiatrie,  je silně komerční záležitost, a tak čím více potenciálních klientů, tím lépe.

Ale to ještě není nic proti tomu, jak vidí autor politické vůdce. Jistý doktor Holst prý vyoperoval rybkám hořavkám přední mozek. „Upravené“ rybky fungovaly celkem normálně, ale po návratu do hejna rybek normálních se nějak nechtěly přidat do party. Jenže pak najednou se z nich stali vůdcové. Prý je operace připravila o cit. Přiznám se k další neznalosti  - ani nevím vlastně v jakém oboru – ale jsem poněkud rozpačitý z tvrzení, že rybky hořavky mají cit a že jeho sídlo je právě v předním mozku. Nicméně autor směle rozvíjí hypotézu, že tedy i politici se vyznačují absencí citu. Poukazuje například na nechvalně známého Adolfa s knírkem. Ale je pravda, že neměl cit? Prosím, nespínejte ruce a neťukejte si na čelo: vždyť i ten nejhorší sadista má cit, on se vžívá do pocitů své oběti, jinak by ho nebavilo toho človíčka mučinkovat. Háček je jen v tom, že onen cit je pokřivený, zrůdný. Největší děs jde z lidí, kteří ten cit opravdu nemají. To jsou ti plánovači, kteří prostě řešili technický problém s kapacitou pecí v koncentračních táborech, s dodávkami plynu a s likvidací „odpadu“. Ale to nebyli vůdcové, to byly jen lidské automaty.

Tak, teď jsem se autorovi pomstil za to, že mne jako pravičáka zařadil do porouchaných osobností. Trochu si mne udobřil hezkým postřehem, že levicoví politici svými opatřeními nakonec udržují chudé v chudobě, čímž si pěstují dostatečnou množinu voličů. Ale opravdu bude nejlépe, když si přečtete onen článek. Na závěr se již autor přiznává k příchylnosti k spontánním strukturám a doporučuje řešení – hádejte jaké. Něco možná napoví autorem předložený citát José Ortegy y Gasset:

 „Být levicový stejně jako pravicový je jeden z nesčetných způsobů, jež si člověk může vybrat, chce-li se stát imbecilem – oby tyto způsoby jsou ve skutečnosti formami morálního ochrnutí.“