Další troška do Internetového mlýna (1)

Mnoho se o Internetu napsalo, mnohé jde "vygůglovat". Většinou je to buď hóóódně odborné nebo hóóódně nepřesné. Mezi těmito dvěma možnostmi se rozkládá poměrně rozsáhlé území nikoho a neměl by být problém si po něm trochu zavandrovat. Jiná věc ovšem je, jak jsou takové toulky pro koho zajímavé. Moje internetová cestovka se pokusí najít nějaký "chyták".

Dnešní doba si libuje v katastrofických vizích. S Internetem je jich spjato hned několik, podívejme se na zoubek té nejznámější:

Za chvíli dojdou internetové adresy, zachrań se, kdo můžeš!!!

Tak tedy adresy. Kde se to dá koupit, kdo to vyrábí či přiděluje? A co to vlastně je?

Snad abychom začali od vlastního zrodu internetu.

Kupodivu to začalo sputnikem, první umělou družicí Země, kterou vypustil Sovětský Svaz v roce 1957. Jeho pípání (nic jiného neuměl) vyděsilo Spojené Státy natolik, že se rozhodly s tím sakra něco udělat. A protože se jednalo o záležitost strategického významu, projekt dostal zelenou a hlavní slovo v něm měla armáda. Bez spojení není velení - a tak se začala vyvíjet komunikační síť. Síť pro propojení počítačů. Síť pokud možno pružná, snadno rozšiřitelná a hovadsky odolná.  Počítačů v té době bylo nemnoho, a tak je nebylo třeba organizovat do čet, rot, praporů, a tak dále. Hierarchie měla pouze dva stupně: síť a počítač. Každý počítač měl vlastní adresu, která se skládala z čísla sítě a čísla počítače v rámci sítě.

Představme si planetu X, kde jsou sídla tří kategorií: velkoměsta, města a vesnice. Sídla nemají názvy, jen čísla. Tím spíše to platí pro domy. Adresa každého domu se skládá z příznaku určujícího, zda jde o vesnici nebo město, dále čísla vesnice či (velko)města a nakonec čísla domu v městě či vesnici. Měst je méně, ale mají moc domů, vesnic je hodně, ale domů v nich málo. Na čísla velkoměst nám stačí čísla od nuly do 127, města budou v rozsahu od nuly do 65.535 a vesnic může být až 4.194.304. Naopak ve vesnici vystačíme s 256 čísly pro domy, zatímco velkoměsta mohou mít domů, mám-li být přesný, strašně moc. A protože je planeta X ovládána úředníky, milujícími přísný řád a hexadecimální soustavu, zavedli si tam adresování ve formě čtyř hexadecimálních číslic, které ale píší dekadicky, oddělené tečkami. Tak například občan Qwertz Poiulk má adresu 158.43.175.1.

Tento jednoduchý, přehledný (že jo?!) a efektivní systém se zalíbil americkým vývojářům natolik, že ho opajcovali i s chlupama. Internetový protokol (IP) disponuje pro oslovování jednotlivých počítačů adresou stejného typu jako má občan Qwertz Poiulk. Ajťáci českých zemí jí říkají důvěrně "ajpina".

Aha, teď jsem napsal cosi o protokolu. Asi bych to přirovnal protokolu diplomatickému, který přesně stanoví, jak koho oslovovat, kam ho posadit ke stolu, jak mu navrhnout schůzku a spoustu dalších věcí. Komunikační protokol dělá vlastně podobné věci, ovšem s tím rozdílem, že když se poruší protokol diplomatický, tak se nejvýš někomu vyhlásí válka, zatímco při nedodržování komunikačního protokolu se může zhroutit veškerá světová komunikace.

A jak to je s tím nedostatkem adres? Háček je v tom, že počítače se na Zemi rozmnožily daleko více než baráky na planetě X a ta čtyři čísla prostě přestávají stačit. Co s tím? Ajťáci jsou koumáci, a tak vymysleli bezpočet fint, jak tento nedostatek překonat. Jen tak namátkou: Classless Addressing, Network Address Translation, a tak dále. Ale nakonec začaly docházet i ty finty, a tak se rozhodlo přisoupit k zásadnímu řezu: Rozšířit síťovou adresu ze čtyř číslic (bajtů) na dvojnásobek. Kupodivu to nebude znamenat jen zdvojnásobení přípustného počtu připojených počítačů, ale rozšíření tak obrovské, že bych mluvil o měřítkách přímo kosmických. To ovšem znamená změnu komunikačního protokolu.

Vraťme se do sfér diplomatických a předepišme, že na státních recepcích se víno nebude nalévat do sklenek, ale každý účastník hostiny dostane před sebe demižon. To přinese řadu dalších problémů: ke stolu se vejde mnohem méně účastníků. Když se zvětší stůl, nevejde se do místnosti. Když se hostina rozdělí do více místností, budou problémy s tím, kdo do které jídelny a s kým. Čili bude třeba předělat ten protokol zcela a zgruntu. A když už se k takovému kroku přistoupí, tak se do nové verze protokolu zabuduje řešení i dalších problémů, se kterými se dosud ze setrvačnosti žilo.

Přesně tak to je i s internetovým protokolem IP. I ten má své verze. V současné době se používá hlavně verze číslo 4 (IPv4). Verze nula až tři jsou buď rezervované, nebo nevyužité. Byla vyvinuta verze číslo 5, ale neujala se. Posměváčci říkají, že internetí guruové tak dlouho vymýšleli, jakým způsobem tuto verzi zavést, až došli k závěru, že nejvhodnějším způsobem implementace bude neimplementovat ji vůbec.

IPv5 je tedy mrtva, ať žije IPv6! A ona skutečně žije. Někteří internetoví provajdři (pěkné slůvko, což?) ji už zavedli, což však nezpůsobilo jejich vydělení z internetové komunikace. Jako existuje řada fitinků ve vodovodních instalacích, tak i v datových komunikacích lze propojit i různé systémy přes vhodně vymyšlená rozhraní. A tak čilí Japonci - neboť oni jsou v tom napřed - na rozhraních k zaostalejším sítím pilně překládají a překládají.

Vážení čtenáři, pokud máte zájem vyjádřit svůj názor na můj článek, ale nemáte dost tzv. dukátů, mám pro vás návrh: pošlete mi svůj příspěvek na adresu [e-mail]  a já ho (pravděpodobně ne každý) zveřejním na patřičném místě. V takovém případě mi, prosím, přidejte odkaz na článek, na který reagujete a případně nick a čas cizího příspěvku, na který reagujete. Vaše připomínky a vzkazy (i když nebudou míněny jako komentáře) mi budou velmi vítanou zpětnou vazbou.

Váš KK