Čína, náš soused

Staří Číňané měli ďábelskou kletbu: "Přeju vám, abyste žili v zajímavých časech”. Novodobí Číňané, alespoň jak se mi jeví, jsou lidé milí a nekonfliktní. Také přičinliví a houževnatí. Neřekl bych, že nám přejí něco ošklivého, nicméně v zajímavé době žijeme, ať se nám to líbí či nikoli.

Generace  mých současníků zažila rychlé zformování bipolárního světa po druhé světové válce, po zhroucení sovětského impéria však jeden pól odpadl. Někomu to připadalo jako nadcházející konec světa, ale reálný svět není magnet, s jedním pólem si alespoň nějaký čas vystačí. Pod dominancí Spojených států vypadal kupodivu pár let docela stabilně. Jenže ekonomické a následně politické siločáry zalaškovaly a z jejich reje se začaly klubat nové póly. Do popředí se derou další státy, nejvýrazněji Čína.
O této obrovské, lidnaté, energické a dosti tajemné zemi rozmlouval Frank Sieren, což je německý novinář platící ve své vlasti za jednoho z nejzasvěcenějších znalců Číny, s bývalým spolkovým kancléřem Helmutem Schmidtem. Exkancléř sám měl velké teoretické znalosti, získané studiem, novinář zase má obrovské praktické zkušenosti, navíc posílené rovněž důkladným studiem. H. Schmidt dal do rozhovoru svůj impozantní nadhled velkého politika, který se osobně setkal s řadou čínských špiček včetně Mao Ce Tunga a Teng Siao Pinga. Přesto se někdy H. Schmidt obrátil na Sierena s žádostí, aby mu ten či onen jev vysvětlil jako znalec. Tato obousměrnost dala celému dialogu sympatickou příchuť.
Celá knížka rozhovoru je uspořádána do pěti kapitol. První z nich je nazvána “Opětovný vzestup Číny” a začíná líčením setkání s Mao Ce Tungem. Ona “opětovnost”  se však začne rýsovat až v některých daleko pozdějších kapitolách. Dozvíme se, že Čína byla ještě v sedmnáctém či osmnáctém století světovou ekonomickou i technologickou špičkou, ale uzavřením se do sebe ztratila kontakt se světem a krutě zaostala. Teprve ve dvacátém století procitla a začala se snažit o modernizaci.
Nevím, zda to přičíst diplomatickému stylu Helmuta Schmidta či prostě jinému pohledu, ale o Mao Ce Tungovi řekl mnoho pozitivního. Zvláště o jeho vidění celosvětové politické situace. Ocenil, že velký vůdce dává přednost jednotné politice celé Evropy před individuálním postupem jednotlivých, byť těch nejsilnějších států. A myšlenka Evropy jako jednoho z hráčů vícepolárního světa (ať už oprávněně, či nikoli) se táhne celou knihou.
Mnohem více se ovšem Schmidt zabýval Teng Siao Pingem. Z jeho projevu je vidět velká úcta k tomuto pragmatickému a vysoce erudovanému vůdci, jehož cesta do první pozice obří říše byla nesmírně obtížná, svízelná a riskantní. Schmidt nahlédl i do zákulisí politiky Říše středu a jeho  náznaky odvážných kroků politika vedle Velkého kormidelníka vzbuzují stejně úctu jako nechápavý podiv nad absurdní scénou.
Schmidt má velké (možná až příliš) pochopení pro odlišnost cizí kultury. Dokonce i studentskou vzpouru vrcholící masakrem na Tchien-an-men vidí jenom jako jedno ze vzbouření, která mají v Číně tradici a nejsou vždy ku prospěchu věci. Chybu vidí hlavně v tom, že čínské vedení na takový incident nebylo připraveno a nemělo vybudované pořádkové síly zcela obvyklé v západních zemích, které jsou cvičeny na potlačení nepokojů s minimálními zlými následky. Použití armády, které nastalo v nouzi, mělo pak velmi špatný účinek na světové veřejné mínění a bylo potřeba velkého úsilí, aby nepříznivý obraz alespoň trochu vybledl.
Schmidt pojímá Čínu jako tradičně mírumilovný stát a dokresluje to vzpomínkou na účast na vojenské přehlídce po boku Teng Siao Pinga. Zážitek byl tak odlišný od bombastických přehlídek sovětské armády, že stojí za to ocitovat: ”Teng měl krátký sedmi- či osmiminutový projev.... Sdělil lidu, že všichni jsou dětmi “žlutého císaře” a mohou být hrdi na to, čeho Čína dosáhla. Tanky a rakety tvořily jen malou část  slavnostní přehlídky... Vlastní vojenská přehlídka netrvala dlouho, na ni navazovala přehlídka nejrozmanitějších etnických skupin - od Ujgurů až k Tibeťanům, a ta se naproti tomu zdála nekonečná.” Celek prý budil dojem spíše kolínského (nikoli Kolínečku, Kolíne, ale Köln am Rhein) festivalu, ovšem bez obvyklých výtržností.
Schmidt vysoce oceňuje kompetentnost čínských pragmatických vůdců, i když vnímá jejich odlišné přístupy. Teng se orientoval hlavně na ekonomické reformy, v nichž postupoval vždy výsostně pragmaticky, zatímco například Čao C´-jang se snažil o současnou reformu politickou.
Celá vlna nových čínských vůdců však budí dojem vysoké kompetentnosti zejména v ekonomice a financích (což jim Schmidt nepokrytě závidí, neboť například němečtí politici vedle nich vypadají značně amatérsky), svědomitě a cílevědomě. Je příznačné, že se v poslední době silně hlásí k tradici slavného Konfucia, jehož učení se Číňanům vrylo do duší, i když asi málokdo z nich ví, kdo Mistr Kung byl.
V představách Evropanů je konfucianismus učením sloužícím ke vštípení hierarchie a poslušnosti vůči autoritám. Jenže k tradici patří také to, že císař je povinen pečovat o blaho svého lidu, a když tuto povinnost zanedbává, musí být sesazen. I to je konfucianismus.
Kniha rozhovoru dává mnoho nového a zajímavého čtenáři, který chce lépe porozumět současnému multipolárnímu světu. To, že vyšla před pěti lety, neubírá ani za současné rychle se měnící situace nic na jejím přínosu.

Celý rozhovor byl vydán pod názvem Nachbar China německým nakladatelstvím Ullstein Buchverlage GmbH/Ecom Verlag roku 2006 a u nás vyšel pod názvem Čína, náš soused v brněnském nakladatelství DOPLNĚK roku 2011.