Čína do toho mluví

Přechod k multipolárnímu světu sice někdo popírá, ale reálně uvažující politici si uvědomují, že něco takového skutečně probíhá a jednotlivé “póly” si budou musetvytvořit pravidla vzájemného styku. To nebude jednoduchý proces.

Bipolární svět

Těch, kdo pamatují dobu “studené války” mezi dvěma nepřátelskými tábory, ubývá, a ani ti pamětníci si příliš neuvědomují všechny aspekty té situace. Ti povšechně informovaní považují období světa rozděleného mezi dva systémy s vedoucími vojenskými supervelmoceni za dobu nesmírně nebezpečnou a tehdejší vyostřování vztahů za šílenství. Každá ze supervelmocí měla válečný potenciál schopný zničit téměř veškerý život na Zemi a každá podléhala iluzi, že kdyby se podařilo tu druhou stranu porazit, tak by pak zavládl na světě věčný mír a nejlepší podmínky pro vytvoření toho pravého ráje pro lidstvo. Ale zároveň si obě strany uvědomovaly, že napadený protivník by dokázal uštědřit útočníkovi takový odvetný úder, který by i z případného vítězství udělal vítězství Pyrrhovo. 

Obě strany nakonec dospěly k tomu, že nejrozumnější bude válečnou mašinérii spoutat řadou opatření, která co nejdokonaleji vyloučí nechtěné spuštění ničivého konfliktu. Největším rizikem byl vznik války technickým nedopatřením. Stalo se několikrát, že výstražné systémy signalizovaly odpálení raket protivníka, což se ale ukázalo jako následek selhání systému. 

Kouzlo vzájemné komunikace

Zdá se to překvapivé, ale i v dobách největšího napětí spolu obě strany komunikovaly. Na té nejvyšší úrovni byla “horká linka”, dokonale zabezpečené telekomunikační spojení mezi hlavami obou velmocí. Pokud jedna strana zaznamenala nějaké podezřelé kroky strany druhé, rozběhly se faxy či rozdrnčely telefony a hrozící incident byl zažehnán. 

Samozřejmě spolu obě strany soupeřily, dělaly si naschvály a snažily se získat spojence mezi nezapojenými státy, ale vždy obezřetně, tak, aby nedaly protivníkovi důvod k rozpoutání totální války.

Rozpad “říše zla”, a co dál?

Poté co se rozpadlo sovětské impérium, značná část světa si oddychla. “Pax americana” se zdál být nejlepším řešením pro budoucnost lidstva. Ruská federace sice zdědila veškerý jaderný potenciál bývalého Sovětského svazu, ale nezdálo se, že by bylo potřeba s ní vůbec nějak jednat. Leda snad přispět radou, jak se co nejlépe modernizovat a přizpůsobit se rozvinutému světu. Nejlépe se rozdělit na větší množství států, které by si navzájem konkurovaly a tou soutěží se dostávaly rychle vzhůru (recept Zbigniewa Brzezinského z knížky Velká šachovnice). Nevím, jak se rusky řekne “tůdle”, ale tak nějak vyzněla odpověď. Rusko pod novým vedením začalo obnovovat svou vojenskou sílu a upevňovat svoje postavení v mezinárodní politice.

Co se Rusku nedostávalo na ekonomické síle, předvedl svými výkony další hráč - Čína. Bezprecedentní hospodářský růst Říše středu budí ve světě obavy. A aby nebylo těch hráčů na světové scéně málo, hlásí se také stát nestát - Evropská Unie.

Představa cesty pro lidstvo

Ve své knize Uspořádání světa píše H. Kissinger o jedné významné motivaci některých význačných dobyvatelů: byla to představa, že dají okolnímu “chaotickému” či zpátečnickému světu správný řád, který nakonec dovede lidstvo k míru, prosperitě a blahobytu. Týkalo se to jak starověku, tak středověku a v novověku autor jmenuje, pokud si vzpomínám, Napoleona, Hitler je nasnadě, Stalin nejspíše také. 

Ve Spojených státech vykrystalizovala představa optimálního řádu charakterizovaného spojením “svoboda a demokracie”. V průběhu dějin oscilovala americká politika mezi dvěma pojetími: šířit či nešířit. Byla období horlivého šíření svobody a demokracie, často s výsledky spíše tragickými, střídaná obdobími obracení se do sebe. Přechodná období mezi nimi by se dala popsat jako šíření vlastních ekonomických zájmů maskovaná bojem za svobodu a demokracii.

Evropská Unie sice není stát, ale cítí se povolána k definování správné cesty pro všechny: udržitelný rozvoj ekonomiky a techniky, neomezený (a neudržitelný) rozvoj lidských práv a v neposlední řadě boj s rozmary klimatu.

Rusko se snaží prezentovat jako spolehlivý obchodní partner, dodržující dohody a neuvalující sankce na ty, kteří netancují podle jeho not, v mezinárodní politice fungující jako moderátor, snažící se o nalézání kompromisu mezi znesvářenými stranami s cílem uklidnit rozbouřený region. Velmi podstatnou motivací je zřejmě uchránit své obrovské přírodní bohatství před rozchvácením ze strany těch, kteří by si s ním rádi poradili jinak. 

A konečně Čína

Čína jako de facto dávnověký průkopník globalizace zdůrazňuje spolupráci mezi národy světa. Vzdálenosti měřila na tisíce kilometrů, čas nahlížela ve staletích či tisíciletích. Historie pro ni není přehled válek, ale rozvoj obchodu. A historie Číny je příběh dlouhověké nesmírně úspěšné civilizace, v němž opravdu význačnou a poučnou skvrnou bylo “Století ponížení”, tedy konec 19. a počátek 20. století, kdy se Čína ocitla na kolenou a o jejím osudu rozhodovaly cizí mocnosti.

Po bezprecedentně prudké a úspěšné modernizaci, která ji vynesla na jedno z prvních místo ve světě, se evidentně rozhodla nepřipustit nové ponížení, ale těm, kteří jí je způsobili, se nechce nijak mstít. Nevybízí ani k mírovému soutěžení, jak to činil spíše pokrytecky někdejší socialistický tábor. To, co předkládá, je “společně prospěšná spolupráce (win-win)”. To povýšila Čína na jeden ze základních principů své současné zahraniční politiky. 

Samozřejmě lze namítnout, že i ve hře s nenulovým součtem někteří hráči získají více a někteří méně. Čína je samozřejmě rozhodnuta mít ze hry nejvíc, ale měla by své tahy balancovat tak, aby ostatní hráči nebyli příliš znechuceni velkým rozdílem v prospěchu jednotlivých účastníků.

Rozhodně je třeba zdůraznit, že mluví o spolupráci SPOLEČNĚ PROSPĚŠNÉ.  Čínská zahraniční politika se stále hlásí k multilateralismu, což je třeba vyjádřeno výrokem: “Ve vzájemných vztazích se velké a malé země mají vzájemně brát za rovnocenné…”

Tato politika dostala dokonce svou oficiální formulaci, která byla vložena do preambule samotné Ústavy Čínské lidové republiky.