Cesta vede do Tibetu

Dojmy ze shlédnutí slavného dokumentárního filmu dokumentaristů Síse a Vaniše o Tibetu (1954). Úkolem filmařů bylo zdokumentovat stavbu velehorské silnice vedoucí z čínského vnitrozemí do “sídla bohů”,  Lhasy.

Prvním dojmem byla barevnost. Nejen obsahová pestrost dokumentárních záběrů, ale i překvapivá technická kvalita obrazu. Je třeba si uvědomit, že  první československý barevný hraný snímek měl premiéru před sedmdesáti lety — 28. března 1947 (Jan Roháč z Dubé). Materiál byl velmi drahý, a proto se pečlivě vybírala témata pro natáčení v barvě i režiséři, kteří dostali tuto šanci.

Dokumentaristé Sís a Vaniš tuto šanci rozhodně nepromarnili. Jejich unikátní, mezinárodními cenami ověnčený dokument z roku 1954 zachycuje architektonické památky, život Tibeťanů i setkání s devatenáctiletým dalajlámou Tändzinem Gjamcchem i pančhenlámou Čhökji Gjalcchänem. Vypráví o nelidských podmínkách při stavbě gigantického díla, silniční magistrály vedoucí z čínského vnitrozemí přes nejvyšší hory světa do centrálního Tibetu.

Kamera dá divákovi nahlédnout do toho zvláštního kusu země, odděleného od zbytku světa nepřístupnými horami. Ale i v tom nepředstavitelném nakupení vysokých kamenných hřebenů se najdou přívětivá údolí, ve kterých se dají pěstovat a úspěšně sklízet jablka, do kterých by se divák sugestivních záběrů s chutí zakousl.

A pak přijde to, co nákladný dokument z let padesátých musel obsahovat: Záběr z jednání, na kterém "Velký kormidelník" vytyčuje gigantický úkol: Do roku 1954 vybudovat silnici přinášející odlehlému Tibetu pokrok, osvětu a lepší kvalitu života. Tak to tehdejší čínský vůdce Mao Ce-tung prezentoval a velký sovětský bratr ho v tom podporoval. Čína byla považována za pevnou a hlavně perspektivní část socialistického tábora. Sověti od ní očekávali, že přijme roli vděčného mladšího bratříčka a bude dále šířit vliv Sovětského vazu v důležité oblasti Asie.

Nová silnice měla částečně kopírovat starou stezku, po které se krkolomným způsobem přepravovalo zboží mezi Tibetem a čínským vnitrozemím.

První záběry budování zachycovaly odklízení sněhu a ledu. Krumpáče, lopaty, nosítka. Něco jako přelévat jezero hrnkem na čaj. Pak se dělníci zahryzli do horských svahů důkladněji. Těžkými kladivy bušícími do sekáčů vysekávali díry pro nálože. Následovaly efektní snímky odstřelů. Úžasný boj s nemilosrdnou velehorskou přírodou byl nakonec korunován velkou slavností v celkem neznámém údolí, kde byl dokončen poslední úsek tibetské magistrály.

Komentář k dokumentu byl oproti tehdejším propagandistickým a oslavným snímkům až nečekaně civilní a Karel Höger, který ho namluvil, se za něj ani v letech pozdějších jistě nemusel stydět.

Pravděpodobně velký úspěch tohoto dokumentu inspiroval podnik PZO Motokov k velké reklamní akci:  do Tibetu se vydaly v roce 1956 tři nákladní automobily Tatra 111 a tři "vejtřasky" (Praga V3S). S nimi putovalo ještě další vozidlo, nejmenší, ale snad nejdůležitější: motocykl Jawa, na kterém jel obchodní zástupce Motokovu. To byl údajně  vůbec první motocykl, který se dotkl tamní země. V cíli cesty byl pak darován dalajlámovi také motocykl Jawa, který jel ovšem jako náklad.

Vzpomínky docenta Paláta

O expedici Motokovu vypráví význačný český sinolog Augustin Palát, který celou výpravu vedl, v knížce PhDr. Ivany Bakešové, vydané Česko-čínskou společností v roce 2016.