Bradavice ve Středohoří

Pražské naplaveniny, Ústí - město mého srdce, na kole k Bílině, úchvatná Bořeň, Teplice po vymření, oranžové billboardy, pokus o Sibyllu.

V Praze žiju déle než mnozí ze současných Vltavou křtěných, ale co naplat, pořád jsem naplavenina. Nestydím se za to, kalná řeka života mne provalila řadou měst, ale nejvíc jsem zakořenil v Ústí, městě nad Labem. Všude se mi líbilo, každé to město mělo něco do sebe, ale teď už je mým domovem matička stověžatá. Nicméně každým rokem několikrát obkročím svého drátěného osla, jak říkají půvabně Němci jízdnímu kolu, a vydám se ke svým kořenům. Někdy jedu celou cestu podle Labe, Velké řeky která mne fascinovala od dětství, jindy, když jsem už rozježděný, popasuji se s kopečky nad Litoměřicemi či okolo Úštěka. Aha, tady vás zarazí, že jedu z Prahy podle Labe. Bydlím v Letňanech, k Vltavě to mám pět kilometrů a k Labi jen třikrát tolik. Tak se cítím, jako bych byl téměř na břehu řeky mého dětství.

Na Bílou sobotu jsem si usmyslel, že navštívím kamarády na jejich chalupě poblíž Bíliny. Marie byla spolužačka z ústeckého gymplu, oční lékařka, které mnoho lidí vděčí za to, že mohou koukat po světě.

Známou trasou přes Máslovice jsem sjel do Kralup, odtud pěknou stezkou podle Vltavy do Nových Ouholic, dále přes Novou Ves do Budyně nad Ohří. Tam jsem se podíval na hrad, o kterém jsem dříve nevěděl a který někdy musím navštívit. V Libochovicích príma oběd a dále podle Ohře do Koštic. V oparu mi kynul Házmburk a za ním další kopečky Českého středohoří.

Zatím se mi jelo hezky po rovince, ale po odbočení na Třebívlice přestala legrace. Tam kousek po státovce na Most, ale vzápětí odbočka do kopečků. Marie s mužem mne nejspíš z dálky slyšeli, jak funím, a tak mne již očekávali.  

Milé popovídání, pokoukání po latifundiích a ráno cesta dál. Bořeň, mockrát jsem na ni koukal, když jsem projížděl středohořím, ale pořád mi nevycházelo se na ni (nebo na něj?) podívat. Skalní masiv, vypadající jako dinosaurus procházející se mezi půvabnými kopečky.

Teď ale to bylo jasné. Vyrazil jsem ráno po osmé a po nedlouhé cestě, většinou příjemně s kopečka, jsem dorazil na okraj Bíliny. Tam po turistické cestě s mnoha zastávkami na focení. Skalní útesy tyčící se okolo, pohledy na okolní krajinu, kde opar cudně ukrýval kouřící komíny a nechával vyniknout pěkným strukturám keřů a terénních vln.

Pak sjezd k chatě, kde jsem si s gustem dal první ranní - točili Staropramen. Přijel Němec s trabantem, otevřel haubnu a začal do různých otvorů nalévat olej či jiné tekutiny. Ptal jsem se ho, jak je jeho vozidlo náročné na údržbu, řekl že vůbec ne. Trochu jsme pokecali, zavřel haubnu a jel zase dolů.

Sjel jsem stejnou cestou, ale trochu mne zaskočilo, že jediné možné pokračování bylo po rychlostní komunikaci. Naštěstí do Bíliny to byl jen kousek a ještě k tomu s kopce.

V Bílině jsem vnímal kontrast mezi pěkně renovovanými domy a pozůstatky starých časů. A to mi vydrželo až do konce cesty.

Po staré silnici jsem dojel do Duchcova, kde jsem navštívil zámeckou zahradu.

Teď ji revitalizujou, ale zámek neskýtá povzbudivý pohled. A to už se začínal ozývat žaludek, a tak jsem byl rád, když jsem v Teplicích našel restauračku, kde jsem poobědval. Nebylo to úplně snadné, lázeňské město vypadalo jako po vymření. Viděl jsem hodně domů, které pamatovaly lepší časy, některé byly pěkně obnovené, také nějaká nová výstavba, ze které jsem byl poněkud rozpačitý.

Z Teplic jsem vyrazil do krajiny ne moc frekventované, na Modletice a Chabařovice. Čichal jsem, zda ucítím důvěrně známý nakyslý uhelný pach, ale buď jsem měl čichovou indispozici, nebo ten pach už nebyl. A zase ty kontrasty starých časů a nového života.

Objevila se nová výstavba, docela pěkné domky a krajina kupodivu docela příjemná. Poprvé v životě jsem uviděl solární elektrárnu. O těch se v naší firmě dost mluví, ale vidět ji in natura je něco jiného. Z hlediska zásahu do krajiny je to nesrovnatelně menší zvěrstvo než větrné elektrárny, které na mne mávaly z krásného hřebenu Krušných hor. S větrem nemají nic společného, ale peněženky odběratelů elektřiny provětrají zakrátko docela zdatně.

Co mne ale zarazilo nejvíce, bylo množství oranžových billboardů, slibující horydoly. Velkým ulehčením pro mne byl pohled na billboard Suverenity. Jana Bobo mi v záplavě oranžových bradavic připadala ještě daleko více sexy než normálně. S jejím postojem k Unii souzním, ale myslím, že ani tak šumná děvucha nedokáže posunout rozpad EU o jediný rok dopředu. Nu, někdo říká, že to vydrží snad ještě dvacet až třicet let, já bych to uvítal dříve. Ale neměl by to být moc výbuch, to raději ne.

Útočné oranžové sliby přinést lepší život obyčejným lidem mne donutily zauvažovat, jak moc obyčejný musí být člověk, aby tomu uvěřil. Musí to být osoba milující jistoty, nesnášející sebemenší risk a nenávidící ty, kterým osobní nasazení a riziko podnikání přinesly úspěch. Takovým tahounům je třeba pustit žilou, aby se nevytahovali. Bohužel milovníků jistot je asi nadprůměrné množství a tak ti podnikaví částečně zkrachují a částečně se přesunou do příznivějších krajů. Velmi jsem napjat, jak dopadne nadějná TOP09, zda ji vítězní oranžoví přijmou do koalice. Asi by to od nich bylo rozumné, mohli by je nechat udělat něco z potřebných reforem, a přitom by to nebylo tak úplně jejich dílo. Topka by se zcela zdiskreditovala a KSČM by si bez účasti ve vládě nenahrabala natolik, aby mohla socdem ohrozit.

A tak uprostřed věštění jsem dorazil do svého města. Do odjezdu vlaku jsem měl skoro dvě hodiny, tak jsem vystrkal kolo na Mariánskou skálu, pokochal se výhledy a ulicí Důlce, kdysi slavnou cikánskou čtvrtí jsem sjel dolů. Jízda vlakem krásným labským kaňonem, rozloučení s Labem v Roudnici, a pak podle Vltavy až do Holešovic. Určitě tam zase brzy zajedu. Pokud jsem z vás udělal svým povídáním fanoušky mého kraje, zkuste kliknout.