Jsem hrdý, leč nechápající otec

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Mám vícero dětí, ne všechny mohly studovat na vysoké škole. Někdo nechtěl, nebo nemohl, někdo neměl dostatek odhodlání a píle, však to znáte. O to větší má rodič radost, když jejich potomek zdárně prosperuje. Mé poslední dítě v těchto dnech obdrželo po předepsaných zkouškách titul Bakalář. Sláva.

Samozřejmě jsem se zeptal, zda bude (dcera) ve svých studiích pokračovat, byl jsem ujištěn, že ano. Takže ne bakalářské studium, ale přímo magisterské.

Dcera vytáhla diplom a požádala mě, abych ji na své tiskárně vyhotovil kopii, její tiskárna že stávkuje. Chápal jsem, originál si dá do desek, aby zůstal nepoškozený. Takže bude ukazovat pouze kopii.  Aby se na originální diplom dalo koukat i po letech. Aby byl netknutý a nepoškozený.

Vyvedla mě z omylu, kopii diplomu potřebuje, aby mohla zažádat o magisterské studium. Lekl jsem se, že chce studovat na nějaké jiné vysoké škole, nedej bože v nějakém jiném městě. Nic takového, bude studovat na stejné škole, stejný obor, jenom potřebuje přiložit k přihlášce ověřenou kopii jejího bakalářského diplomu. Takové jsou předpisy, takové jsou podmínky pro přijetí. Nesměle jsem se zeptal, jak je možné, že na té škole neví, že tam studovala, že obdržela diplom, když požadují kopii diplomu, který oni sami vydali - navíc ověřenou. Odpověděla, že  jí to taky nejde na rozum, že to ani ostatní studenti nechápou, ale když musí doložit, tak že doloží. Chtějí totiž studovat.

Je to maličkost. Ale kolik takových maličkostí nám každý den otravuje život. Pak si pustíte televizi a tam slyšíte, jak úspěšně pokračuje digitalizace naší společnosti. Jak se nám mění, jak se nám ulehčuje život k lepšímu.

Je smutné, že naše vysoké školství je v takovém stavu. Gazdík, negazdík.