V roce 2050 má prý připadnout na jednoho důchodce jeden pracující člověk. Proto je nutné zvyšovat věk odchodu do důchodu
a současně snižovat výši důchodu vypláceného z důchodového účtu a chybějící prostředky doplňovat spořením si lidí na důchod za podpory ze státního rozpočtu. To vše proto, aby se důchodový účet vyrovnal.
To je úžasné zdůvodnění. Jeho problém je v tom, že se hodí tak do počátku devadesátých let minulého století.
Proč? Protože nikdo nikde nedefinoval termín pracující člověk. Proto se pro tyto účely vychází ze všeobecné představy, že pracující člověk je člověk, který vykonává práci na základě nějakého pracovněprávního vztahu, z něhož mu plyne nárok na odměnu za práci a tato odměna je zatížena povinností odvodu na důchod nebo, že je to osoba samostatně výdělečně činná, jejíž příjmy podléhají stejnému druhu odvodu.
Je toto pojetí správné?
Není.
Důvodem je skutečnost, že jde jen o jednostranné pojetí pracujícího člověka. Jen o pojetí člověka, jehož příjem za práci je podroben povinnosti odvádět jeho část do důchodového systému.
Přidejme k tomuto pojetí i druhou stránku. Pro zjednodušení výkladu však vynecháme osoby samostatně výdělečně činné. Pak nám zbude člověk, pracující na základě pracovněprávního vztahu. Takový člověk vytváří svému zaměstnavatelovi zisk.
Zůstaňme tedy u toho, že pracující člověk je člověk, který svojí činností (prací) vytváří jinému člověkovi zisk.
Pro srovnání počtu lidí pracujících na jednoho důchodce můžeme tedy s jistou mírou zobecnění vyjít z toho, že přesnější vymezení pracujícího člověka by pro tyto účely bylo vhodné používat termín „počet lidí, kteří svojí prací vytvářejí zisk“.
Proč tato komplikace?
Protože to není komplikace. To je změna obsahu potřebná pro pochopení dalšího výkladu. Změna, která umožňuje reagovat i na změny, ke kterým v pracovním procesu již dlouhou dobu dochází a i nadále docházet bude a to se zvyšující se rychlostí.
Jde o proces zavádění automatizace a IT technologií do praxe. Obecně – o zavádění strojů všeho druhu do pracovního procesu. Řečeno jinými slovy do procesu uspokojování potřeb člověka. V jeho důsledku dochází k nahrazování pracovní síly stroji a IT programy.
Jako příklad použiji bankovnictví. Naprosto běžným a všeobecně využívaným způsobem dnes je elektronický styk s bankami, od zakládání účtů, vyřizování půjček až po placení včetně výběru a skládání peněz pomocí bankovních automatů.
Nic proti tomu. Je to zcela správný a žádoucí stav, který poskytuje lidem lepší možnost nakládání se svými penězi. Jenže. Tento pozitivní stav má i svoji negativní stránku. Častější využívání těchto možností vede ke snižování potřeby lidí, kteří musejí tyto činnosti v bance zajišťovat.
Jinak řečeno. Klienti bank, kteří využívají uvedených služeb, pro banku sami vykonávají bankovní operace, tedy činnosti, které dříve vykonávali lidé pracující na přepážkách bank. Lidem na přepážkách musely banky za jejich činnost platit a plat těchto lidí byl zatížen i povinností odvádět jeho část do důchodového systému. Pokud stejnou činnost, stejnou práci, vykonávají klienti bank sami, pak jim banky za stejnou činnost platit nemusí a v návaznosti na to nemusí ani odvádět peníze do důchodového systému.
Bavíme se o tvorbě zdrojů na výplatu důchodů. Proto musíme uvedený fakt spojit s tím, že nižší počet lidí vykonávajících uvedené činnosti pro banky v pracovněprávním vztahu, znamená i menší výplatu mezd a tím pádem i menší odvody do důchodového systému.
To na jednu stranu. Na druhou stranu to však znamená zvyšování zisků bank. Zisky bank se zvyšují, protože dochází ke snižování podílu té nejdražší položky potřebné k tvorbě zisku – ke snižování podílu mezd na vytvořeném zisku.
Co je tedy zdrojem zisku v tomto případě? Je to využívání technologií, které nahrazují člověka? Podle mne to není zcela přesné. Zdrojem veškerého zisku (tedy nejen bank), a navíc nejen jeho, ale i všeho, co člověk může pro uspokojování svých potřeb používat, je činnost člověka. Jde o takovou činnost, kterou označujeme termínem „práce“.
Pokročme dál a spojme snahu bank zvyšovat své zisky pomocí služeb poskytovaných za pomoci IT technologií a službami poskytovanými pomocí bankomatů s faktem, že i tyto snahy mohou přinášet zisk jen díky tomu, že je realizují lidé.
Lidé (klienti bank) využívají bankami nabízené služby a tím vytvářejí pro banky zisk.
Vezmeme-li v úvahu výše uvedené, totiž že zisk je možné tvořit jen prací, pak musíme připustit, že zisky bank vytvářejí svojí prací všichni ti, kteří využívají bankou nabízených možností k využívání jejich služeb. Zisky bank svojí prací vytvářejí i všichni klienti bank. A těm banky mzdy nevyplácejí a proto nejsou povinny z této práce odvádět prostředky do důchodového systému.
Tím, na jednu stranu, dochází ke snižování příjmů důchodového systému a na stranu druhou, pak vzniká nesporný fakt, že i důchodci, kteří využívají bankami nabízených možností nakládat se svými penězi, ve své podstatě pro banky pracují a to aniž by byli k bankám v pracovně právním vztahu. Pracují ve smyslu „svojí činností vytvářejí bankám zisk“. A co víc. Pracují sami na sebe.
Proto není a ani nemůže být správné používat pro obhajobu důchodové reformy tvrzení, že v roce 2050 připadne na jednoho důchodce jeden pracující člověk. To pravda nebude. Pro přesnější určení poměru je nutné konstatovat, že v r. 2050 budou na důchod jednoho důchodce zatíženy odvodem do důchodového systému příjmy jen jednoho člověka.
Podle mne. Je nutné reagovat na fakt, že stále více lidské práce je nahrazováno automaty a IT technologiemi, že stále více lidí (i důchodců) díky využívání těchto technologií vytváří zisk i když za svoji práci neobdrží žádnou odměnu.
To se netýká jen bank. Napadá mne např. i systém veřejné dopravy, v níž byli průvodčí nahrazeny automaty. Platí to i pro zavádění zcela bezobslužných prodejen, veškeré prodejní automaty atd.
Není to útok na zavádění nových poznatků do procesu uspokojování potřeb člověka. A není to ani útok, ani na nic jiného. Je to jen upozornění na to, že zisky dosahované v současnosti jsou dosahovány i za cenu využívání lidské činnosti (práce), za kterou není nutné platit mzdu a z níž tedy není ani nutné odvádět peníze do důchodového systému. Odvody z, tímto způsobem ušetřené (lépe nezaplacené) práce, jdou v podobě daně z příjmu do státního rozpočtu. Státní rozpočet tak dostává peníze i z nezaplacené lidské práce a tím současně i z příslušného objemu peněz neodvedených do důchodového systému.
Mělo by se tedy upustit od zastaralého systému vycházejícímu z relativní samostatnosti financí v důchodovém systému. Mělo by se přistoupit k tomu, že důchodový systém bude doplňován příslušnou dotací ze státního rozpočtu.
Že by to neřešilo celkové zadlužení státu, protože dluh v jednom systému by se nahradil za cenu zvýšení dluhu v systému jiném? Jistě. Ale to je na diskusi o úsporách ve výdajích státního rozpočtu.
Nebo snad podpora, kterou hodlá stát poskytovat ze státního rozpočtu na spoření na důchodový věk, není sama o sobě takovým krokem? Krokem ke zvyšování zadluženosti státu v současné době.
Na důchodové spoření nedosáhnout všichni lidé. Ti, kteří žijí a v průběhu svého pracovně aktivního života, budou žít systémem „z ruky do úst“, na důchodové spoření mít nebudou a v důchodu jim bude navíc poskytován důchod menší, než jaký je poskytován dnes.
Vládou připravované změny v důchodovém systému je možné shrnout do následujícího.
- Vláda ve snaze o snížení schodku důchodového účtu v budoucnosti chce zvyšovat schodek státního rozpočtu v současnosti. Podpora důchodového spoření půjde ze státního rozpočtu, který je mínusový.
- Vláda chce poskytovat podporu těm, kteří v současnosti mají dostatek prostředků na to, aby si mohli na důchod šetřit sami, i bez pomoci státu. Těm, kteří dostatek příjmů na zajištění současných životních potřeb nemají, však vláda z tohoto důvodu neposkytne nic.
- Lze předpokládat, že většina z těch, kteří mají v současnosti dostatek prostředků na uspokojování svých pro zachování života nezbytných potřeb, má prostředky vysoké natolik, aby i důchod z nich vypočtený těmto lidem zajišťoval dostatek prostředků na zajištění nutných životních potřeb v důchodu. Jejich, i tak dostačující důchod, bude nadále a to bez jakýchkoliv formalit (dodatečných žádostí) zvýšen o poskytnutý státní příspěvek.
Naopak lze předpokládat, že lidem, kteří v současnosti nemají dostatečně vysoké příjmy na krytí svých nezbytných životních potřeb, bude z jejich příjmů vypočten důchod způsobem počítajícím s penězi z důchodového spoření. Jeho výše proto rovněž nebude stačit na krytí jejich nezbytných životních potřeb. Těmto lidem se však jejich důchod o státem dříve poskytnutý příspěvek nezvýší. Ti budou muset o zvýšení svých příjmů žádat – budou muset žádat o sociální podporu.
Jinak řečeno. Ti, kteří mají v současnosti víc, než kolik nezbytně nutně potřebují, bude stát přispívat. Ve své podstatě poskytovat sociální podporu. Jak jinak takový krok nazvat? A těm, kteří na to nemají, takovou podporu neposkytne.
Nebylo by za tohoto stavu lepší, kdyby stát prostředky, které chce ze státního rozpočtu použít na podporu důchodového spoření, poslal do důchodového systému přímo a v něm pak tyto prostředky použil na zvýšení těch nejnižších důchodů?
Zatímco v prvém případě bude celkový současný státní dluh vyšší o celou výši příspěvku poskytnutého na důchodové spoření, v druhém případě by zvýšil příjmy těch nejchudších důchodců a tím snížil jejich požadavky na sociální dávky poskytované ze státního rozpočtu. V tomto případě by byla výše současného státního dluhu nižší o objem sociálních dávek, které by stát nemusel v důsledku zvýšení nízkých důchodů vyplácet.
Závěrem.
Z tohoto pohledu má současný vládní návrh řešení schodku důchodového účtu dvě nevýhody.
- Bude poskytovat prostředky těm, kteří je k zajištění svých nezbytných životních potřeb nutně nepotřebují.
- Bude celkový dluh státu zvyšovat ve větší míře, než kdyby stejně vysoké prostředky státního rozpočtu použil na zvýšení těch nejnižších důchodů.
Že by to nebylo spravedlivé, protože by v druhém případě měli na státní příspěvek nárok jen někteří lidé, zatímco v prvém případě budou mít nárok na státní příspěvek všichni?
Je správné argumentovat rovností nároku, když je jasné, že v prvém případě jde jen o nárok teoretický? Tedy o nárok, který fakticky všichni nemají, protože všichni nemohou splnit jeho podmínky.
Poslední. Je žádoucí, aby byla ve společnosti zvyšována míra sociálního napětí tím, že lidem, kteří mají peněz relativně dost, ze státního rozpočtu ještě přidáme, zatímco těm, kteří mají peněz málo, ze státního rozpočtu nepřidáme nic?
To není o pravicové nebo levicové politice. To je o sociálním smíru. O tom, jestli bude nebo ne ve společnosti růst napětí a v návaznosti na to i nebezpečí sociálních bouří.
