Tak nám pan ministr sdělil, že chce snížit odměny advokátům. Ne všem, jen některým. Jen těm, kteří budou zastupovat v trestních věcech a to ty klienty, kteří nebudou mít na svého vlastního advokáta. Tedy u těch lidí, kterým musí obhajobu zajistit stát na vlastní náklady. Své rozhodnutí odůvodnil nutností snížit náklady na výkon spravedlnosti.
Docela se mi tato zpráva hodí do tématu, o kterém chci psát.
Podle mne by však docílil daleko větších úspor, kdyby advokátům přidal. Alespoň těm, kteří se angažují v „netrestních“ kauzách.
Pokud jde o advokacii. To je zcela specifická lidská činnost. Její specifikum spočívá v tom, že obyčejný člověk nemá absolutně žádnou možnost kontroly kvality odvedené práce. Takovou míru nekontrolovatelnosti nezná ani medicína, protože tam i laik pozná, že mu uřízli zdravou místo nemocné nohy.
V případě advokacie taková možnost v podstatě neexistuje. A advokáti toho značně zneužívají. O tom svědčí i moje psaní na těchto stránkách.
I když se budu opakovat, tak ani v tomto případě nemohu nezačít vlastní zkušeností. Nezačínám s ní proto, že bych si chtěl postěžovat a pofoukat si bebínko. Jde o příklad ze života a proto si myslím, že není na škodu, když s ním začnu.
Pro potřeby vedení soudního sporu jsem zvolil advokáta. Výsledek jeho činnosti byl takový, že jsem málem prohrál spor, v němž strana žalovaná na podporu svých tvrzení nepředložila žádný důkaz, zatímco v můj prospěch svědčily nejen písemné dokumenty, v nichž strana žalovaná potvrzovala svůj závazek, ale i vyjadřování strany žalované u soudu.
Jen zcela náhodnou poznámkou u soudu jsem nebezpečí úplné prohry odvrátil. Pak jsem se začal o věc zajímat trochu víc a dospěl jsem až tak daleko, že jsem se s advokátem rozloučil a začal se hájit sám.
Při tom jsem zjistil, že advokáti ve své podstatě vůbec neodpovídají za škody způsobené špatným vedením sporu nebo, a to je daleko horší, za škody způsobené jen proto, že, ve snaze vydělat, vzaly spor, který byl předem zcela jasně prohraný. Jen pro upřesnění. Věc se týká občansko-právního sporu.
Stávající stav tak dovoluje jít až tak daleko, že advokát, na něhož se obrátí klient se žádostí o pomoc, může zavolat svému kolegovi zastupujícímu druhou stranu a domluvit se s ním na dělbě provize ze sporu., který je předem prohraný.
Věc je jednoduchá. Advokát svému klientovi nerozmluví soudní spor. Naopak. Slíbí mu, že v případě prohry nebude nic chtít. Místo toho se domluví s kolegou zastupujícího druhou stranu na dělbě provize s argumentem. Buď budeme mít každý polovinu, nebo nic. Nepřistupte na to.
Netvrdím sice, že se výše uvedené děje, ale dít se to může. Důvod je následující.
Hledal jsem možnost jak na advokátovi uplatnit náhradu škody. Nejen zaplacené soudní výdaje, ale i ušlý zisk. Narazil jsem však na advokátskou „solidaritu“, která nedovoluje, aby jeden advokát šel proti advokátovi jinému. To mi bylo advokátem zcela otevřeně řečeno. Zákonný nárok nehraje roli, protože žádný advokát není povinen převzít každou kauzu. A tak se může vymluvit na to, že nemá volnou kapacitu.
Obrátil jsem se na advokátní komoru. Svoji stížnost jsem doložil důkazy, které dokazovaly, že se advokát dopustil trestného činu podvodu (tvářil se, že hájí zájmy moje, ale ve skutečnosti vystupoval tak, aby strana žalovaná dopadla co nejlépe). Advokátní komora mi v podstatě odpověděla, že podle vyjádření advokáta se advokát žádného porušení předpisů (ani etických) nedopustil.
Advokátní komora nezkoumala můj podnět. Ona se jen dotázala advokáta a podle jeho vyjádření mi pak odpověděla.
To znamená. Pokud chci žalovat náhradu škody vůči advokátovi u soudu, musím se obejít bez advokáta. V tom mi nepomůže ani advokátní komora, protože ta hájí dobré jméno české advokacie tak, že nepřistoupí k potrestání advokáta za žádnou cenu. To radši pro zvýšení prestiže advokátního stavu požaduje taláry. Možná se řídí tím, že jsou to šaty, kdo dělá advokáta advokátem. Kvalita práce nahraje roli, zvláště v situaci, kdy si člověk neznalý práva nemá šanci udělat svůj vlastní názor na kvalitu práce advokáta.
O tom, že daný stav přímo navádí advokáty k tomu, aby brali každý i zcela beznadějný případ a podávali pokud možno co nejvíce opravných prostředků, je zcela jasné.
A za tohoto stavu o sobě advokáti tvrdí, že jsou podnikatelé.
Je sice pravda, že je jich mnoho a že si lidé mohou mezi nimi vybírat. Ale jak mají poznat, který je lepší?
Tvrzení, že ten nebo onen advokát vyhrává více sporů není relevantní informací, protože může jít spíše o náhodu nebo o záměrný výběr prováděný advokátem, který si vybírá jasné případy a o ostatní odmítá. Jak jsem uvedl. Povinnost přijmout kauzu žádný advokát nemá. A ani mít nemůže.
Z uvedeného tedy vyplývá, že daný stav vytváří zcela jasné předpoklady pro to, aby byly naše soudy zatěžovány i zcela zbytečnými kauzami a zcela zbytečně podávanými opravnými prostředky.
To pak přispívá nejen k tomu, že je u nás nízká úroveň vymahatelnosti práva – soudní spory trvají příliš dlouho – ale i k tomu, že máme příliš vysoké náklady na výkon této složky státní moci.
Nechci se zastávat soudů. Na daném stavu mají i ony svůj značný podíl, ale výše uvedené může být jednou z příčin.
Vraťme se však k advokacii.
Poučen zkušeností, hledal jsem advokáta, který by mne zastupoval lepším způsobem. Nabízel jsem dvacet procent z toho, co mi přijde na účet (zastupování tedy mělo být i s vymáháním pohledávky) a za to jsem požadoval závazek uhradit moje soudní výdaje v případě, že spor prohraji. Při tom výše získané provize mnohonásobně převyšovala možné soudní výdaje.
I když jsem nabízel zastupování i v původní kauze, v níž je situace stále stejná. Strana žalovaná dosud (za 11 let trvání sporu) nepředložila žádné důkazy, které by žalobu vyvracely. Naopak. Svým vystupováním před soudem opakovaně potvrzuje její oprávněnost. Nenašel jsem žádného advokáta, který by byl ochoten za daných podmínek mne zastupovat.
Důvod. Většinou jen konstatování, že spor neberou. V jednom případě jsem se setkal s tím, že advokát svoje zamítavé stanovisko zdůvodnil tak, že se advokacií živí a nemůže riskovat placení mých soudních výdajů v případě prohry. Důvod. Spor je tak padesát na padesát.
I to svědčí o něčem. U sporu, v němž strana žalovaná za jedenáct let nepředložila nic, čím by žalobu byť i jen zpochybnila, odhaduje advokát šance na výhru půl na půl.
Co může být příčinou? Jen zkušenosti se soudy, u nichž člověk nikdy, opakuji nikdy, neví, jak rozhodnou.
Nic méně. I přes výše uvedené si myslím, že by jednou z cest k nápravě neutěšeného stavu naší justice mohly být takové změny, které by znamenaly, že na soudy půjde méně sporů.
Jak toho docílit?
Podle mne by cestou mohlo být vyrovnání podmínek pro podnikání. Jak jsem uvedl výše. U advokacie odpovědnost za způsobenou škodu existuje jen v teoretické rovině. Prakticky na ni občan dosáhnout nemůže.
To v jiných oblastech není. Špatně spravené auto nejede. To pozná každý. Když vás taxíkář doveze jinam, než chcete, poznáte také. Když vás holič ostříhá dohola místo toho, aby vám vlasy jen zkrátil je taky zcela evidentní.
Tady všude jste schopni zcela jednoznačně poznat špatnou kvalitu poskytnuté služby a navíc v případě sporu vás advokát ochotně zastoupí.
U nekvalitní práce advokáta to však neplatí.
Proto navrhuji, aby povinnost advokáta platit výdaje u prohraného sporu byla stanovena zákonem. To na straně jedné.
Na straně druhé by vůbec nebylo na škodu, kdyby se advokátům zvýšila odměna za poskytované služby. Proč jim nepřiznat třeba deset nebo dvacet procent z toho, co jejich klient získá.
On by bez jejich pomoci zřejmě nezískal nic. Tak může zvýšenou odměnu oželet. Je to pro něj stále výhodné.
Na druhou stranu. O kolik méně by bylo sporů předložených soudům?
Je samozřejmé, že takové opatření nemůže být provedeno samo o sobě. Musí být doprovázeno i dalšími změnami.
Mám na mysli soudy. Tam člověk nikdy neví, jak rozhodnou. I moje výše uvedená zkušenost je toho důkazem. Vždyť zatím poslední odvolací soud, za výše uvedeného stavu, zrušil výrok soudu prvého stupně a nařídil projednávat zcela jinou věc se zcela jinými účastníky řízení. Odvolací soud během zhruba půlhodinového jednání a na třech stránkách písemného vyhotovení svého výroku porušil celkem 25 různých ustanovení zákona včetně toho, že aniž by rozhodl ve věci samé, zamítl žalobu.
Za tohoto stavu nelze po advokátech požadovat, aby platili výdaje u prohraných sporů.
Otázkou odpovědnosti soudů (soudců) za výsledky svojí práce se však budu zabývat příště.
Můj návrh se vám může líbit, ale také nemusí. Než mi však začnete vyčítat jeho nedostatky, tak si nejprve uvědomte, že jde jen o návrh a pak se zamyslete nad následujícím.
V čl. 1 Listiny základních práv a svobod je napsáno, že všichni lidé jsou si rovni ve své důstojnosti a právech.
Jak tomuto základnímu lidskému právu odpovídá skutečnost, že někteří lidé – advokáti – mají právo podnikat bez rizika osobního bankrotu z důvodu nutnosti uhradit škodu způsobenou svému klientovi a jiní lidé takové právo nemají?
