Kanadou na kole - Epilog ?

Očkakáváte-li epilog, zakončení či podpis k mé cestě, asi se tak úplně nedočkáte. Žádný výrazný to nápis na náhrobku Canadabike nehledejte. Já tu cestu totiž ještě vnitřně neukončil. To ještě potrvá…

Pavel Kadlíček

a možná to vlastně ani neskončí. No jedno již teď vím jistě - že tím nejdůležitějším pro jakoukoliv obdobnou cestu je touha. Samo sebou jsou důležité i peníze, zdraví, podpora, náhody, vrozené předpoklady…No bez touhy dojedete maximálně do Rokycan. Nevím, kde že se touha bere. Jestli je obsažená v pepři, jogurtu Dannone, ve sluníčku.. Já mám touhy na rozdávání. V průběhu života sem zjistil, že touha je nepřenosná a nepředatelná v tuhé podobě. Pokud tedy chcete touhu předat, musíte ji předat příkladem. Vyvolala-li v někom moje cesta napříč Kanadou touhu po objevování, cestování, či hledání sebe sama – splnila moje „mise“ účel. Mé touhy nikdy nekončí, tudíž nekončí ani mé cesty. A jak psal sem již kdysi do záhlaví staré motto všech poutníků: „tam kde jedna cesta končí, tam začíná cesta druhá“. Naplněná očekávání či náhodná setkaní s podobně „postiženými persónami“ pak působí na mé touhy jako hnojivo. A to je věru „nebezpečně dobré“!

Zakončení mé cesty napříč Kanadou byl jistěže silný citový prožitek. Přelévání oceánu do oceánu, přitisknutí se k pomníku Terryho Foxe, cedule „nultý kilometr“ trans-kanadské dálnice a ovšemže - desetisic kilometrů vyhlížené město St. John´s ,  - to vše mělo příznačně truchlivou i radující se atmosféru uvnitř mého těla. No nic se nevyrovnalo pocitu, který se dostavil při sobotní večeři konané na mou počest rodinou O´Neillovych v restauraci vysoko nad přístavem města. Navštívil sem obyčejně obyčejné toalety a při návratu ku slavnostnímu stolu narazil sem na chodbě hotelu na prostý nápis : „The World is a book and those who do not travel read only a peage“  St. Augustin. (Svět je kniha a ti kdož necestují čtou pouze jednu stranu) Nevím, kdo byl Svatý Augustýn, no vím, že ta věta na mne padla v nejdůležitější chvíli a že ta věta stala se synonymem cesty.

S posledním odstavcem přichází i poslední poděkování. Nechci se tu citově rozlévat k lidem, kteří mou cestu připravovali, realizovali, byli dnem i nocí na dosah, finančně záplatovali či vytvářeli pro mne čisté klima. Těmto já poděkuji zvlášť a s poklonou. Já chci poděkovat těm, které vůbec neznám, či od kterých bych podporu nikdy neočekával.. - a přesto přišla vždy v té nejpotřebnější chvíli.. paní Havlíková, Liptákovi, dcera mé kolegyně Věry z práce, pan Hradilík, Jarmila Smolovic, Franta Kaštánkovic, O´Neillovi, Campbellovi, Peddleovi, Vaškovi,Fana Maštalíř, Mira Krchňák, Štursovic family… mohl bych pokračovat do nekonečna ve výčtu těch, kteří mne popostrčili na nekonečné cestě. Děkuji tedy z celého srdce za Vaši podporu ve formě jedné zprávy vážící jako valoun zlata. Jsem s úctou..

Omlouvám se k závěru sám sobě za nedodržení předepsaného limitu pro vnitřní ukojení – 10 000km. Osud a technika mne pozastavily 98km před limitem, což je vlastně jeden necelý den… Pocitově stejné, jakoby jste v maratonu vbíhali na závěrečný ovál a v euforii si nevšimli kandelábru uprostřed Vaší dráhy. No bůh to tak chtěl!…A víte proč? Protože mi tím dává možnost, dohnat to při své další touze..Máte již teď strach a chytáte se za hlavu?...Nebojte se, kupte mi dvě piva a můžete se nechat „svézt“J

P.S  - I schytal sem velice droboulinkou výtku jednoho z renomovaných outdoorových cyklistů, že na svých stránkách nemám tzv. equipement, neboli detailní rozpis mnou používaných věcí ku přežití a pohybu. Předkládám tedy svůj nejdůležitější „equipement“ pro přežití:

1. - Touha

2. - Víra v sebe sama

3. – Láska k nejbližším

4. - Strach z nebezpečí je často horší, než nebezpečí samo

5. – Modrá slza El Camino na krku – Astorga Galicia

6. – Nillský kříž ANKH na krku  - Evička

7. – Kabala - Ochranné kolo Venuše na krku  - Dita

8. – Native Protect na krku– Rogers Pass

9. – Native Protect na ruce– kmen Sheshegwaning

10. – Cowboy bracelet na ruce – Moose Jaw

11. – Opičák Willson!!

Děkuju a mějte se krásně….Pavel.