Pavel Kadlíček
- Počet článků 93
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 726x
Seznam rubrik
Pavel Kadlíček
Jižní Amerikou na kole - 66. -68. den
Loď odplouvala v devět .. tudíž bylo nezbytné nechat se probudit v šest. On mi vlastně ten budík ani drnčet nemusel, neboť ve stanu byly přijatelné dva stupně a vše na mém těle již bylo stejně vzhůru zimou. Zároveň se mnou brčel budík i izraelskému páru, který mi v kuchyni vysvětlil, že vstávají tak brzy hlavně proto, že v Porveniru - kam směřuje moje loď, se dnes odehrává obrovská slavnost, kam budou zajisté směřovat stovky lidí, neboť je sobota a navíc je to slavnost převážně o žrádle. Tudíž popadli batohy a prchli do přístavu rezervovat si místa. To mne trošku zneklidnilo a misku s dulce de leche jsem vylízal třikrát rychleji.
Pavel Kadlíček
Jižní Amerikou na kole - 63. -64. den
Vichr, který si vzal půl dne dovolené.. ..se vrátil do práce v jednu ráno. Dvakrát mi zatřepal stanem na pozdrav a pak to začalo. Byl jsem venku asi pětkrát, abych upevnil stan. Už mi došly kolíky, tudíž jsem na sebe navazoval různé špagáty a kotvil stan k dětské houpačce. Síla vichru mi tahala sopel, slzy a sundávala tepláky. Kdyby jelo kolem auto, asi by byli krápet vyplašení, vidět chlapa v jednu ráno s kalhotama na půl žerdi, kterak s provazem v ruce objímá dětské houpačky.. No pro klidnější spánek nebylo jiné možnosti. Když jsem se ráno probudil, byl vichr pořád v plné síle. Moji argentinci již byli na nohou s úsměvem, že je to vítr na naší stranu. Chtěl jsem vyrazit co nejdříve v jejich stopách, ale složit stan ve vichřici - to by mohla být další hra Erne Rubbika - který vynalezl Rubbikovu kostku.
Pavel Kadlíček
Jižní Amerikou na kole - 60. - 62. den
Budik zachrcel v pet rano....a ja okamzite a strelhbite vyrazil ze stanu. K memu zdeseni do uplne tmy a uplneho ticha. Zadny horolezecky srumec, zadne macky, cepiny, hole ani slunce v rozbresku. Jen tma, ticho a chrapani vukol. V tu chvili jsem byl asi nejnadrzenejsi horolezec Jizni Ameriky. Zalezl jsem tedy do spacaku, ale po pul hodine jsem neodolal, udelal si cafe, popadnul nachystane veci a vyrazil.
Pavel Kadlíček
Jižní Amerikou na kole - 57. - 59.den
Dnešek by se dál nazvat.. "O ledovci Perito Moreno", neboť jiný název by sem snad ani nepatřil. Bylo by nepřístojné, abych sem zařadil tuctové zážitky běžného dne, jako je například café, sprchování, kakání, chození po obchodech atd., když mi život a zvláště příroda složili k nohám zážitek v podobě největšího ledovce Petito Moreno. Stačí fakta: délka 30km, šířka 5km, výška 60m...
Pavel Kadlíček
Jižní Amerikou na kole - 54. - 56.den
V noci začalo pršet.. ..a ráno to nevypadalo o nic lépe. S vědomím proměnlivosti jsme vyčkávali ve stanech a dočkali se. Bylo ještě hůř!.. I tak jsme vyrazili na plánovaný výšlap na ledovec. Cesta vedla ostře nahoru a já měl co dělat, abych to neotočil... ostře dolů. Spal jsem možná tři hodiny a měl jsem natolik špatné sny, že mě to rozladilo do extrému. Čím víc jsme se blížili k ledovci, tím více o sobě dávalo slunce vědět... a nahoře jsme dostali slunečné pohlazení naplno. Všichni jsme si posedali tak nějak o samotě, každý sám za sebe a čučeli na ten zázrak přírody. Já to prostě nechápu... V Evropě kvůli tomuhle pohledu jede člověk na tři místa a vystojí frontu a tady jsou ledovce asi jako kamení u cesty. Přesto dokáží vyrazit dech i otrlému. A tak jsem čuměl na tu nádheru a uvědomoval si svoji malost... a taky to, že mám hlad jako hovado.
Pavel Kadlíček
Jižní Amerikou na kole - 51. - 53.den
Vstával jsem časně .. a takzvaným "huhu" stylem, neboli - byl jsem značně vyhukaný. Po celý proces usínání jsem tělo přesvědčoval, že ráno vyrazíme brzy vstříc lodi... a při nočním čůrání proti vichru jsem o tom ujišťoval sám sebe. Huhu jsem tedy rychle vyrazil ze stanu a rychle zase zalezl. Venku se totiž ženili čerti. Teď pozor! To je takové pořekadlo ohledně špatného počasí. Nerad bych, aby si někdo.. třeba z Prahy.. myslel, že byla před mým stanem svatba a že jsem tím pádem strávil půl dne na veselce.
Pavel Kadlíček
Jižní Amerikou na kole - 48. - 50.den
Déšť mi šustil o stan.. ..no nebyl to déšť, bylo to jen takové lechtání. Už jsem se bál, že začíná obávaná plískanice a chujovo, které se má vynořit za každým rohem. Zapelešil jsem se tedy do neskutečně teplého spacáku, kvůli kterému povraždili snad dvě generace hus a podřimoval, dokud slunce kolem deváté ranní nešimralo. Takhle mi to radili místní. Počasí je tu natolik ošidné, že když si myslíš, že to stojí za prd.. tak dělej co zrovna děláš a zůstaň kde zrovna jsi... ono to přejde. Ještě že tohle pořekadlo neznají u nás doma. Většina chlapů by zůstala v hospodě, být by se na ně pouze vysrala moucha.
Pavel Kadlíček
Jižní Amerikou na kole - 45. - 47.den
Ihned po probuzení.. ..vyčuraní, snězení oplatku a poleptání žaludku jahodovým sirupem zahlásilo moje tělo stav nouze, neboli potřebu odpočinku. Nedbal jsem výstrah a vyrazil na krátkou čtyřicetikilometrovou etapu do města Coyhaique, které je vlastně hlavním městem zdejší Patagonie. Tahle v uvozovkách krátká etapa mi ale vzala poslední zbytky sil. Motal jsem se po cestě jako opilec, byl jsem sám na sebe protivnej.. což je vlastně div světa a očima jsem připisoval kilometry. Ty se připisovaly opravdu skvěle, neboť cesta vedla pořád nahoru a já si tak poklusem hlemýždě mohl prohlížet malebnou krajinu. Alespoň že tak.
Pavel Kadlíček
Jižní Amerikou na kole - 42. - 44.den
Rozpolcená a přerušená dřímota u dědečka na statku.. ..měla za následek dnešní celodenní únavu, kdy tělo před každým kopcem zvedalo červený prapor a hlásilo stav nouze. Důvodem přerušeného spaní byl náhlý ruch kolem mého stanu uprostřed široširé tmy. Když jsem vykouknul ven, stáli před stanem dva. Beran a pes.
Pavel Kadlíček
Jižní Amerikou na kole - 41. den - Dnešní etapa měla být ..
.. ultra důležitou, chyběl mi jen osmdesáti kilometrový úsek, abych se napojil na svoji cestu snů, na cestu, kvůli které jsem vůbec do této řiti vyrazil.... Carretera Austral, neboli cesta odnikud nikam v posledním ráji světa. Myšlenka, že dnes stanu na téhle šotolinové a kopcovité potvoře mě motivovala natolik, že jsem ani neposnídal. Nacpal jsem si plnou hubu sušenek a vyrazil do prachu cesty. Většinu kilometrů jsem měl vedle sebe řeku Futaleufu, neboli Futu, neboli Fú. Takhle ji tady říkají všichni a většina z těch, kteří se odvážili ji sjet na raftu se u vyslovení jména Fú navíc ukloní. Měl jsem to štěstí prodrat se lesem do míst, kde má řeka tu největší obtížnost a slyšet řev chlapů..., kterak sjížděli peřejemi na raftu. Nevím jestli řvali zděšením, nebo štěstím, že to mají za sebou... ale já byl rád, že jsem na cestě a ne ve člunu.
Pavel Kadlíček
Jižní Amerikou na kole - 40. den - Nikterak jsem ráno nespěchal..
..o desáté měli otevírat bar s wi-fi, ve kterém jsem seděl již včera večer na kávě a jednoznačně jsem jej označil za to nejlepší, co jsem na cestě poznal. Rodinná atmosféra, skvělé café... a navíc mi občas něco podšoupli, jako pozornost podniku..., což je něco, čím si mne koupí v každé hospodě na věky. Jelikož jsem tedy nespěchal, provedl jsem v řece Kansas ranní hygienu spojenou s metáním kotoulu pod vodou a poté následoval přesun do městského parku z důvodů vaření omelety s párkem. Původně to měla být večeře u řeky, ovšem místo, které jsem našel stálo za prd a navíc, ze tří vajec jsem dovezl v pořádku jen jedno... zbytek se líně přelíval v sáčku a ještě na slunci. Počkat do večera, tak věřím že ze sáčku vyleze kohout. Vařil jsem tedy po dlouhé době amoletu a přisedla si ke mne paní. Pořád na mne mluvila a já se ji snažil vysvětlit, že od pozdravu ji nerozumím už ani slovo. Nenechala se odradit a meldovala dál a dál. Po předvčerejší zkušenosti z El Bolsonu jsem měl strach, že si někdo zase myslí, že jsem něco čmajznul.. Navíc jsem pojal podezření, jestli ta babice nečeká na moji amoletu. Ostražitost stoupla na dvěstě procent a kdyby se jen přiblížila k moji plotně - zabil bych ji parkovou lavičkou. Paní sice vstala, ale jen proto, aby mi předala výtisk "Strážné věže" a požehnání od Jehovy. Nevím, čím jsem si tuhle ranní mši zasloužil, zda-li to bylo mým utrmáceným vzhledem, nebo kterak viděla jak klohním neznale vajíčka. Tak či tak děkuji za slova a amen, matko... ovšem od vajec dál!
Pavel Kadlíček
Jižní Amerikou na kole - 39. den - Probuzení na jedničku..
.. tak by se dalo nazvat ranní vstávání ve výběhu pro krávy. Sotva se začaly probouzet mé smysly, byť oči byly stále zavřené.. něco mi říkalo, že slyším krávy. Uklidňoval jsem se, že nejde o nic zvláštního, když jsem v Argentině. Ovšem tyhle musely být blízko, tuze blízko... sakra... vždyť já jim ležím v cestě! Vyletěl jsem ze stanu a na ten pohled nezapomenu. Stádo krav před stanem, na koni gaučo Pepé a kolem něj lítali jeho poplašení psi.
Pavel Kadlíček
Jižní Amerikou na kole - 38. den - Ráno jsem začal..
..jak jak jinak - prohlídkou soukromého pivovaru El Bolson, který byl přímo v kempu. Nikterak jsem to nepřeháněl. Nakouknul jsem do každé místnosti, každého pozdravil, koupil si tričko na památku a zašel na firemní záchod, neboť v kempu bylo tradičně plno. Na rozloučenou jsem všem vysvětlil, že pocházím z pivního království a že kdyby jejich pivo nestalo tolik peněz, tak bych jim ukázal čáry máry s pivem. Ale bohužel. Třetinka za stovku... papá! Odjel jsem na informace, aby mi doporučili cestu na jih. Měl jsem varianty do města Trevelín po věhlasné asfaltové routě 40, nebo zahnout po padesáti kilometrech do národního parku Los Alerces a rozdat si to s kamením a šotolinou na sedmdesáti kilometrech. Šotolinovou variantu jsem si duševně nechtěl připustit, no bohužel, kde jsem otevřel hubu, všude mi dávali najevo, že pokud minu park Alerces - budu si to nadosmrti vyčítat.
Pavel Kadlíček
Jižní Amerikou na kole - 37. den - Není to jednoduchá cesta..
.. to tu prohlásím klidně na plnou hubu. Začíná se projevovat únava z nevyspaní a dlouhé štreky bez odpočinku. Na druhou stranu - jak zpívají Coldplay - nikdo neříkal, že to lehké bude. Tudíž přestávám brblat. Myslel jsem, že zátoka jezera, spaní na písku pět metrů od vody a naprostá opuštěnost bude mi zárukou klidného spaní, ale ouhaaa... Ve tři ráno lehce zafoukalo a písek mi vlétnul do tváře. Měsíc byl za mrakem a vše na chvíli ztichlo.. A pojednou " vzuuuuuuunk", zvednul se orkán a vše lítalo do minuty vzduchem. Bohužel i plachta mého stanu, který se vytrhnul i s kolíky a odletěl bůhví kam. Chtě, nechtě.... musel jsem ven a hledat ve tmě a křovinách můj příbytek. Vlny z jezera bouchaly o písek jako moře a vše mělo podezřelou barvu a chuť.... Naštěstí spánek přemohl sklíčeně tělo a ráno mne probudilo slunce na protějších kopcích.
Pavel Kadlíček
Jižní Amerikou na kole - 36. den - Nic proti Red Hot... ani čili..
..ale poslouchat je do tří do rána skrzevá aparaturu ožralých australanů se mi zajídalo. Mumlal jsem si do spacáku, že tahle zkušenost jasně praví: nikdy do kempu! I když bude zadarmo... Ráno, pozorujíce jezero a kachny, přímo ze spacáku jsem přemýšlel, že byť je to camping free, podporovaný oddělením pro turistický ruch - tak někam všichni musí na záchod a do sprch.
Pavel Kadlíček
Jižní Amerikou na kole - 35. den - Vstával jsem poměrně brzy..
..nechtěl jsem mít problémy s ochrankou resortu, v jehož parku jsem chrupal, ale hlavně se moje tělo ihned po probuzení omrskávalo nervozitou. Čekala mne namáhavá RN234, neboli pověstná a nádherná Routa de Siete Lagos. Něco ve stylu nahoru, dolů, doleva, doprava, s výhledy na jezera co jsou dechberoucí... až po střední pasáž vjezdu do NP Nahuel Huapi, což měla být šotolina a kamení po dobu padesáti kilometrů.
Pavel Kadlíček
Jižní Amerikou na kole - 34.den - Skoro bych zvolal..
"jupííí, konečně pošmourno na obloze", ale nechtěl jsem se rouhat, aby mne to nemrzelo. Faktem zůstává, že nebudilo mě slunce, ale ševel větru a ospalo. Mám rád to počasí před deštěm, kdy se dá šlapat a šlapat, neboť máte pocit, že něčemu ujíždíte. Jelikož jsem spal u cesty a jen křoví mě dělilo od nakukování řidičů, nebylo moc času se protahovat. Měl jsem celou noc na důležité rozhodnutí a ráno jsem při pojídání suchých vloček mohl vyřknout ortel.Balón a klaunsky klobouk zůstanou zde na místě. Byť mi to trhalo srdce, nešlo to jinak. Klobouk znatelně zabíral pohled na moji reflexní vestu a balón je prostě balón. Schválně mi řekněte, kam by jste dali balón, když jedete na kole? Vezl jsem ho týden v helmě místo mé hlavy, ale tentokrát jsem již helmu potřeboval. Snažil jsem se jej vyfouknout a dovézt Amálce,... ale nešlo to. Rozhodnutí tedy tvrdé, ale prakticky praktické! Jak vidno, jsem chlap, lovec a drsoň!Nechám klidně balón a klobouk na místě a nehnu brvou....uffff!
Pavel Kadlíček
Jižní Amerikou na kole - 33.den - Začalo to hned z rána..
... jistěže přiletěli tabanos a zabodávali do mne vidle a samozřejmě, že slunce roztopilo kotel na čtyřicítku. Já mám ale na mysli stoupání. Opravdu výživné stoupání. Cesta se vlnila hned zrána pěkně nahoru a samota nabírala obrátek. Největší trápení mi ale způsobovalo kručení v žaludku. Byla to doslova filharmonie. Bohužel, moje taška s jídlem obsahovala pouze paštiku, mrkev, rýži a tuňáka na večer a balíček sušenek. Šlapal jsem vzhůru a přemýšlel nad tím, co se dá ze zmíněných ingrediencí navařit za jídlo pro celý den... a vycházelo mi jediné. Velké hovno! Bez chleba zhynu!
Pavel Kadlíček
Jižní Amerikou na kole - 32.den - Každý ráj má své vykoupení..
..a vykoupení ráje u horské řeky, kde jsem spal se jmenovalo "tabanos". Přišli, tedy lépe řečeno přiletěli hned za rozbřesku a udělali si pique-nique (pro Bobra piknik) přímo u mého stanu. Čekali jen až vylezu, aby rozpoutali rej a moji popravu. Tabanos, alias Black Flies jsou černá hovada velikosti Airbusu A-300. Nemají sosák, ale sbíječku, majzl a kladivo. Jejich systém lovu je udivující, zatímco jeden frajer přiletí před vaše oči a donutí vás švidrat, ostatní zbaveni mé ostražitosti přiletí zezadu, zapnou kompresory a pustí se do mých zad a nohou. Nevzdal jsem se a pustil se do boje. Za minutu jsem dokázal zabít přes tucet těchto násosku a vystrojil jim pohřeb. Ostatní to trošku zbrzdilo. Troškou myslím půl minutu.
Pavel Kadlíček
Jižní Amerikou na kole - 31.den - Neprožil jsem zrovna klidnou noc
Villaricca, díky své poloze u jezera nalákala tisíce dětských parchantů i s rodiči a všichni měli v plánu dělat prázdninový bordel. Uniknul jsem tomu na předem vyhlédnutou louku 5 kilometrů za městem. Bohužel si tento únik naplánovala i hippie squadra, která tam měla již postavené tři stany. Naštěstí byli již tak pod obraz, že mne pravděpodobně považovali za pochodující strom, neboť jen mžourali a padali ze židlí.
Pavel Kadlíček
Jižní Amerikou na kole - 30.den - Cesta mne zavedla do La Aracuanie
..do oblasti jezer, ledem pokrytých sopek a neprostupných lesů. Dojel jsem do oblasti, kde stále žijí mapučové, neboli dvacátá osmá generace chilských indiánů. Nelezou po stromech, ani nedokáží zabít placatým kamenem lamu na dvěstě metrů - což je přinejmenším zklamání. Ale byl jsem na to připravený z Kanady. Indián dnes prostě chodí v teplácích s fajkou a má v kapse i-phone. Pokrok nezastavíš a indiána nedohoníš.
Pavel Kadlíček
Jižní Amerikou na kole - 27.-29. den - Zážitky jsou důležité..
..stejně jako prožitky. Ale historky,.... historky, to je panečku věc. To je síla! Bez historek není výlet výletem. Bez historek se nedá jít ani na pivo, protože to by jste na sebe jen koukali... a pak by si někdo raději nějakou historku vymyslel. Než takhle čumět na druhou hubu. Já mám historek z cestovního sáčku na rozdávání, ale když já nevím.... fakt je to spíš k pivu, neboť bez gestikulací a máchání rukama.., no nevím. Ale když ono to patří k Santiagu a v tomhle historiegrafu nám to jde tak nějak popořadě a po dnech.
Pavel Kadlíček
Jižní Amerikou na kole - 27.-29. den - Je nesmírně těžké posoudit..
.. Santiago de Chile, neboť já zůstal ohromen, v úžasu, fascinován a s hubou dokořán. Doslova jsem si chrochtal, jako ryba ve vodě - což je slovní spojení na dvě facky. Já posuzoval zvuk města jako někdo, kdo se přiřítil z pekelné sloje a cvrkot města ve mně vyvolával stav blaženosti. Místní nad moji glorifikací města nechápavě kroutili hlavou a v rámci vnitřní předpojatosti líčili surové zážitky městské aglomerace, ťukajíce mi na čelo. Prd, prd, prd! Já prostě objevil svoji Paříž v Jižní americe.
Pavel Kadlíček
Jižní Amerikou na kole - 26.den - Budík na šestou ..
.. a míchaná vajíčka na tři bulky. Tak zněl základní povel pro moji pravou mozkovou hemisféru, neboť ta levá se zabývala předodjezdovým stresem a plašením. Ono to totiž není jen tak, usednout v cizí zemí do autobusu, pochopit taktiku nastupování a vystupování a hlavně - přečkat v něm 22hodin a ještě s kolem! Moje levá mozková hemisféra si totiž dobře pamatuje, že na základní škole se mi říkalo "blujan" při každém školním výletu absolvovaném v autobuse.
Pavel Kadlíček
Jižní Amerikou na kole -25.den - Celý jeden den čekání na autobus..
.. to máte 24 hodin. To máte času, že nevíte co s ním. Tedy, normálně by jste věděli, ale když jste v noře, jako je Calama, tak koulíte očima.... protože i tak se dá zabít čas. Já chtěl tento prostoj využít k návštěvě již zmíněné Chuquicamaty, neboli největšího povrchového dolu na světě. Dlouho jsem se rozmýšlel, neboť jde o díru v zemi ... a neznám moc lidí, kteří by si zaplatili za čumendu "do díry". Naštěstí je prý společnost díru vlastnicí - Codelco group - slušně vychovaná a oproti jiným vlastníkům děr, např. Macocha group - požaduje pouze dobrovolné čučovné.
předchozí | 1 2 3 4 | další |