Jižní Amerikou na kole - 37. den - Není to jednoduchá cesta..

.. to tu prohlásím klidně na plnou hubu. Začíná se projevovat únava z nevyspaní a dlouhé štreky bez odpočinku. Na druhou stranu - jak zpívají Coldplay - nikdo neříkal, že to lehké bude. Tudíž přestávám brblat. Myslel jsem, že zátoka jezera, spaní na písku pět metrů od vody a naprostá opuštěnost bude mi zárukou klidného spaní, ale ouhaaa... Ve tři ráno lehce zafoukalo a písek mi vlétnul do tváře. Měsíc byl za mrakem a vše na chvíli ztichlo.. A pojednou " vzuuuuuuunk", zvednul se orkán a vše lítalo do minuty vzduchem. Bohužel i plachta mého stanu, který se vytrhnul i s kolíky a odletěl bůhví kam. Chtě, nechtě.... musel jsem ven a hledat ve tmě a křovinách můj příbytek. Vlny z jezera bouchaly o písek jako moře a vše mělo podezřelou barvu a chuť.... Naštěstí spánek přemohl sklíčeně tělo a ráno mne probudilo slunce na protějších kopcích.

Nic na světě jsem nepotřeboval tak, jako café. Ostatně, já vždycky potřebují café. Až u vás jednou budu spát, dejte mi raději café sami od sebe. Jinak na vás budu půl dne hledět a budou na mně při tom hledění sedat mouchy. Posprávnu nemělo být na cestě nic a nikdo, odkud by mohlo café spadnout. Bůh ovšem vyslyšel moje prosby a seslal mi rodinnou benzínku na dvacátém kilometrů. S úsměvem jsem objal paní a vyhrknul jsem prostě "potřebuju café", paní sice kývnula hlavou, ale dala mi najevo, že mašina na café blbne. Paní pochopila z mého pohledu, že kdybych měl mašinu ždímat v ruce, tak z ní to café dostanu. A tak mačkala knoflíky a mačkala.... až v mašině zachrčelo a káva se hrnula do polystyrénového porcelánu.. Bůh mne miluje, ale paní ne, neboť mě zkásnula o čtyřicet korun. Sednul jsem si s polystyrénem na patník a čučel do ranního rozbřesku. Bylo mi fajn... do té chvíle, než jsem se ohnal po hovadu a celou kávu vylil na zem. Sebevražda. Tortura. Smrt zděšením.... tohle se stát nemělo. Vešel jsem zpět k paní abych ji s šarmem postavil zpět k mašině. Ta mě ovšem vykolejila tím, že mi podala kýbl, smeták a hadru... poslala mě napustit vodu a uklidit po sobě vylitou kávu před benzínkou. Dokud nebylo uklizeno a vytřeno, nestoupla si k mašině repete. Tomu říkám přístup. Jsi prase a prasíš na mém pozemku - úkliď si!

Tak jako tak, dosáhnul jsem svého a den mohl začít. Čekala mne opět štreka přes sto kilometrů do El Bolsón po routa quarenta, neboli světové RN 40. Občas se kolem mne mihnula jezera, která se v této části světa stala již rutinou, ovšem hory dostaly jiný rozměr a velikost. Nekonečné zelené prostory naznačovaly neprostupnost a tvrdost andských velehor. Cesta lítala nahoru dolů a já musel překonat pět říčních údolí, což znamená, že jsem se vždycky doštrachal k tisíci metrům... a pak přišlo údolí a spadnul jsem sjezdem na šest set... a tak pořád dokola. Naštěstí jsem mohl řeku vždy využít jako základnu ke koupání a padnout do ní v kompletním oblečení, neboť po půlkilometru štrachání se do kopce byl jsem stejně suchý jako troud. V půli cesty narazil jsem na rodinou hospodu a nechal si naservírovat, co zrovna měli na plotně. Dorazili mne litrem piva na zapití..... a poté jsem jen upadnul do trávy před hospodou a oči volali po spánku. Bohužel. Očka moje. Válíme a balíme. Dojel jsem ve skvělém čase do El Bolsonu a proti všem pravidlům se ubytoval v kempu. Potřebují dát kolo do kupy a udělat nákupy na přejezd národním parkem. A hlavně... kemp je součástí věhlasného pivovaru El Bolson a ubytování mají pivo zdarma a slevu. To mi Zubr ani Ostravar nikdy nedá... a proto si jdu užít města, piva, jídla a svobody od brašen. Budu na chvíli malý, hodný turista......

více foto zde