Jižní Amerikou na kole - 39. den - Probuzení na jedničku..

.. tak by se dalo nazvat ranní vstávání ve výběhu pro krávy. Sotva se začaly probouzet mé smysly, byť oči byly stále zavřené.. něco mi říkalo, že slyším krávy. Uklidňoval jsem se, že nejde o nic zvláštního, když jsem v Argentině. Ovšem tyhle musely být blízko, tuze blízko... sakra... vždyť já jim ležím v cestě! Vyletěl jsem ze stanu a na ten pohled nezapomenu. Stádo krav před stanem, na koni gaučo Pepé a kolem něj lítali jeho poplašení psi.

Pepé v klidu slezl z koně, došel ke stanu a podal mi upracovanou ruku. Mluvil se mnou stejně jako s krávou a já mu nerozuměl ani slovo. Myslím, že svět neviděl nikdy jinak, než že sedlá koně a krávu měl již jako družku. Buď kolem sebe, nebo na talíři. Rychlé jsem se pobalil a Pepe při tom hleděl do dálky. Oba jsme čekali na otevření brány. A přesně v osm hodin přiletěl jeep s rohy na chladiči a vystoupil můj noční kovboj. Přijelo ovšem ještě jedno auto a mě si nikdo nevšímal, neboť přijel kupec pro krávu. Divadlo, které následovalo poté se mi natrvalo zapsalo do mozku. V početném stádu totiž kupec ukázal na kravku, Pepé nasednul na koně, chvíli kroužil kolem stáda a pak lasem napoprvé jalovici trefil kolem krku. Tři chlapi se snažili krávu.. říkejme ji podle dědy Komárka Jitka...tak snažili se Jitku zkrotit, no neměli šanci. Jitka se viděla na roštu a to násobilo její sílu. Přišel Pepe a pomohl si lanem o strom, o starý pařez... a Jitka se válela na zemí. Pepe ji mrštně svazoval nohy a kupec couval autem až k úlovku. No Jitka neřekla poslední slovo a přišlo to nejhorší, neboť si zavolali na pomoc mně.

Když sem viděl zblízka, kterak jsou čtyři chlapi totálně ufunění z boje s krávou a ta má pořád převahu, nepochopil jsem, k čemu budu dobrý. Jitka na mne koulela okem velkým jako moje hlava a dávala mi najevo "chytni na mě a sežeru tě i jako bíložravec"! Pepe mi dál úkol, abych ji zvedl hlavu za uši a snažil se ji nasoukat na korbu auta. Božeeee, jaaaaak! Všichni byli od kravích hoven až za ušima, všichni funěli, já tlačil Jitčinu hlavu na korbu a permanentně jsem ji vysvětloval, že jsem v tom nevinně a že jsem tu jen na návštěvě.. Pro Jitku vše marně. Člověk opět zvítězil. Kupci odjeli, Pepe si zapálil cigáro a na pět metrů přesně trefil lasem svého psa, který mi čichal k brašně s jídlem.. Ukázal jsem za odjíždějící Jitkou, tázajíc se Pepeho "churrasco"? Neboli steak? Což ostatní opravdu rozesmálo a plácali mne po zádech kývajíc hlavama, že ano. Joooo Jituš, život je takovej a jinej nebude. Třeba se ještě potkáme... na talíři!

V rámci onoho churasca je to tak, že já si šel do obchodu v El Bolsonu koupit steak s pocitem, kterak si jej uklohním na vařiči ve stanu. Prodavač boural maso a chvíli trvalo, než si mě všiml. "Steak"povídám a ukazují zhruba tloušťku, délku a šířku.... Nechápavě na mě čuměl, "steak" opakoval jsem mezinárodní zaklínadlo, ovšem bez úspěchu. Fronta za mnou si šuškala o sto šest a já cítil, že jsem v prdeli." steak de cárné" komolil jsem nesmysl,.... z čeho by tak měl steak asi být, když ne z masa!.... z mrkve?... Byl jsem v ouzkych a chtěl jsem to vzdát, že prostě ve stanu zhltnu tradičního tuňáka..., když tu se vyloupla z davu kouzelná krasavice a řekla "CHURRASCO". V Argentině říkáme steaku churrasco" a fronta udělala "aaaaaaaa". Pán pochopil a uřezal mi kus Jitky, ukázal jsem, že chci menší, ještě menší, už jsme byli zhruba na víčku od zavařeniny.... a fronta dělala opět " aaaaa", ale když já mám ten vařič fakt malej!

Vyrazil jsem tedy na průjezd národním parkem po kamení a šotolině. Hlavu plnou ranního adrenalinu a dobrodružství. Ve spojení s tím, co jsem viděl vůkol.... zasněžené vrcholky hor a křišťálová jezera, byl jsem v ráji. Cesta byla extrémně náročná. Nahoru a dolů, tuny prachu v nosních dírkách, ale pocit blaha na duši. Když jsem si dal pauzu u jednoho z tisíců jezer a koupal se, pozoroval jsem, kterak rodina na břehu pořádá piknik a nabírá vodu přímo z jezera do sklenic. Tak tomu říkám úlet. Může to zkusit třeba i rodina z Přerova na Laguně. A ať o tom pak napíšou knihu! Park Loc Alerces je nenahraditelný hlavně z důvodů, že v něm rostou stromy Alerce, podobně kalifornským sekvojím, které se dožívají 4000let... opakují 4000let... a přibývají zhruba 1cm za dvacet let. Já nevím, jestli jste schopni si to představit... No když před tím stromem stojíte, tak mu musíte vykat ze slušnosti a ptát se ho na to, co prožil je mrháním času. Neskutečné. Na konci parku jsem prošel důkladnou očistou včetně umytí hlavy a vyrazil na asfalt. Milují asfalt, to tu píšu již po několikáté... ale je to fakt. S asfaltem pomalu končím na budoucích 1500km, tudíž si ten svištot užívám. Dojel jsem do posledního z městeček před přejezdem přes hory do Chile... do Travelínu. Dal si café, nakoupil zásoby a ustlal si u řeky Kansas... Ono, kam jinam v Argentině, než do Kansasu .. dobrou a noc!

více foto zde