Jižní Amerikou na kole - 36. den - Nic proti Red Hot... ani čili..

..ale poslouchat je do tří do rána skrzevá aparaturu ožralých australanů se mi zajídalo. Mumlal jsem si do spacáku, že tahle zkušenost jasně praví: nikdy do kempu! I když bude zadarmo... Ráno, pozorujíce jezero a kachny, přímo ze spacáku jsem přemýšlel, že byť je to camping free, podporovaný oddělením pro turistický ruch - tak někam všichni musí na záchod a do sprch.

Místo sprch máme jezero... to chápu. Ale toalety? Čundrák, který přespí na břehu jezera mimo sezónu asi tolik bobků nenadělá. Ale v tuto chvíli bylo plno a všichni ráno někam chodili s hajzlpapírem.Pomyslel jsem si, že za křovím bude ukryta ToiToi budka.. Vyrazil jsem do záhumení, ovšem ouha! Ani Toi Toi ani nic jiného. Jen frajer s vyvalenýma očima za stromem. Tak tomu říkám opruz. Dle nařízení nemám v národním parku rozdělávat oheň, kempovat mimo vyhrazená místa a znečišťovat okolí. Ale tohle... to někdo nedomyslel, ačkoliv, možná je TO bráno jako přírodní produkt, což vlastně je.

Měl jsem patnáct kilometrů do městečka Vila la Angostura a dalších sto do Mekky turismu v Argentině - do San Carlos de Barilloche. Těšil jsem se jako malej capart na café, které jsem potřeboval do žil. Městečko Vila la Angostura bylo nahoufováno turisty a každý druhý se chtěl fotit s kolem. Jedna paní chtěla dokonce kolo sama držet, jako poníka... a na poslední chvíli jsem chytil ji i kolo. Jó, měl jsem zrovna čerstvě nakoupeno a ještě k tomu dobranou vodu..., tudíž váha překročila limit paní, i toho poníka. Opřel jsem raději kolo o výlohu cafeterie, pil café a sledoval, jak se každý zastavil u kola..., tedy většinou chlapi... a studovali technické elementy. Pak přišla jejich panímama, vrazila jim do ruky igelitové tašky s nákupem a mašírovali pryč... ale na chvilku se za kolem otočili. Asi s pocitem, jaké to asi je zmiznout od rodiny a jen si tak šlapat.... a nenosit tašky!

Pár, který jsem potkal ve městě mi ale absolutně zvednul náladu. Mladí argentinci, naprosto zapálení cyklisti nešetřili obdivem k mému oři a předháněli se historkami z kolo vyletů. Čím mě ale úplně zabili bylo to, že si nechali vytetovat řetězy z kola kolem obvodu ruky a na lýtka, jako bonus, záplatu na kolo, neboli lepení! Což po všech vytetovaných lebkách, amorech a mořských panach vypadalo exkluzivně(viz foto). Asi budeš mít Martine praaaaaaci:-) Jako bonbónek měli ještě tričko, kterak Mona Lísa drží kolo Colnago, což byl unikát. Plkali bychom dlouho, ovšem etapa do San Barilloche měla sto kilometrů a já je musel dát stůj co stůj, neboť čas mě začíná tlačit. Cesta vedla kolem obřího jezera Naguel Huapi s tak křišťálovou vodou, že mi dokonce v outdoorovem obchodě tvrdili, že nemusím utrácet za čisticí tablety na vodu, neboť místní pijí vodu z jezer jen tak a na šmak se sirupem. Výhledy na jezero byly tak úchvatné, že jsem přestal fotit a raději jsem jen šlapal a šlapal.

Do Barilloche jsem přijel v podvečer a jestli bylo turistů v Angosture milión, tak tady jsem byl v turistické líhni a vykrmně! Za dobře vykonanou práci jsem si nadělil svůj první argentinský steak. Kde jinde by o steaku měli něco vědět, než v kanadské Albertě a v Argentině. Za stovku mi přinesli půl krávy a ještě k tomu hranolky a chleba. Možná si mysleli, že s tím budu zápasit, ovšem jídlo mizelo z talíře, jen jsem se na něj podíval. Nakrmit čecha co má žaludek odkojený gulášem, není žádná slast. Ve městě se hlasitě protestovalo a chodilo s transparenty po ulicích nahoru a dolů, píšťalky pískaly, lidi křičeli, policie asistovala.... a já zřal svůj steak. I kdyby hořel celý park Huapi, i kdyby vedle u stolu seděl Messi... já bych zřal svůj steak. Když jím, tak jím! Prošel jsem si město, vyfotil se s bezpočtem turistů a italem, který přiletěl do Bariloche před týdnem a chce jet také dolů do Patagonie, ale pořád na to trénuje... tak snad to stihne, chlapec náš! Byl to vyčerpávající den na slunci plný šlapání a cvrkot velkoměsta mne zabíjel. Odjel jsem za město k jezeru Guitierrez a snažil se najít místo na spaní. Bylo již deset večer, dalo se šlapat ještě bez světla, ale moje šance se zužovaly... přes křoviny a kamení jsem protlačil kolo přímo na nebeskou pláž a otevřel si pivo. Na to mám dneska opravdu nárok. Hvězd je plné nebe a voda mi šplouchá skoro u hlavy. Město svítí předaleko a tak to má být. Tohle je ta práva divočina.... a tu má Eliška ráda:-)

více foto zde