Jižní Amerikou na kole - 38. den - Ráno jsem začal..

..jak jak jinak - prohlídkou soukromého pivovaru El Bolson, který  byl přímo v kempu. Nikterak jsem to nepřeháněl. Nakouknul jsem do každé místnosti, každého pozdravil, koupil si tričko na památku a zašel na firemní záchod, neboť v kempu bylo tradičně plno. Na rozloučenou jsem všem vysvětlil, že pocházím z pivního království a že kdyby jejich pivo nestalo tolik peněz, tak bych jim ukázal čáry máry s pivem. Ale bohužel. Třetinka za stovku... papá! Odjel jsem na informace, aby mi doporučili cestu na jih. Měl jsem varianty do města Trevelín po věhlasné asfaltové routě 40, nebo zahnout po padesáti kilometrech do národního parku Los Alerces a rozdat si to s kamením a šotolinou na sedmdesáti kilometrech. Šotolinovou variantu jsem si duševně nechtěl připustit, no bohužel, kde jsem otevřel hubu, všude mi dávali najevo, že pokud minu park Alerces - budu si to nadosmrti vyčítat.

Dal jsem si café na rozmyšlenou s vědomím, že do křižovatky dvou cest mám pořád dost času. Posledním obchodem na trase byl obchod s outdoor potřebami a já se zaradoval, neboť ve výloze jsem viděl tričko,po kterém opravdu silně pasu. Je na něm vyobrazeno logo route 40. Bohužel bylo až příliš drahé, tudíž jsem jej nechal ležet a odešel z obchodu. Už už jsem se chystal odjet, když přiběhla majitelka obchodu a valila na mne něco tou jejich matlaninou. Dával jsem si vše do kontextu a jelikož mluvila o triků a o moji řídítkove brašně, ryze česky pomyslel jsem si, že mi chce triko věnovat. "o neeeee, to nemohu přijmout" a objal jsem ji. Ani tak nepolevila v prosbách a otevírala mi brašnu.. Sakra, že by chtěla koupit moji brašnu? Nechápal jsem v tu chvíli nic.... v tom mi počala vyhazovat věci z brašny a tu mi to došlo. Do prčic, ona si myslí, že jsem to triko čmajznul! No fakt! Vzal jsem ji kolem ramen a odtáhnul do obchodu s trikem na stole... Řekla jen "aha"...a to bylo vše.

Na jednu stranu jsem byl vzteky na mrtvici, ovšem vnitřně jsem se musel smát svému smýšleni, kterak to na ní muselo působit, když jde usvědčit zloděje a ten ji místo útěku objímá a hustí do ní " neeee, to nemohu přijmout"... Cesta se kroutila nahoru dolů a já cítil po dlouhé době v nohách únavu. Pozná se to lehce. Prostě, že často piju, nebo jím. Myslím, že to tak dělají děcka.... když se jim něco nechce, tak předstírají že mají žízeň, hlad, že musí na záchod.... no to jsem byl celý já. Cesta i výhledy začínaly být ohrané a já potřeboval zabavit mozek. A najednou jsem stál na rozdělovníku cest a neváhal ani vteřinu. Routa 40 odbočovala z hor na pampu, tudíž já raději zvolil směr zpět do hor, do osady Cholila a národního parku. A že to bylo rozhodnutí správné, se ukázalo po desíti kilometrech, kdy k neskutečně malebné krajině přibyl na cestě neskutečně malebný kluk z Izraele, jménem Moy.... což je vlastně Mojžiš. Byl na kole teprve druhý den a startoval z Barilloche. Jel velice umravněným tempem a stylem, neboť to byla jeho první cesta v životě. Byl jsem z něj štěstím bez sebe. Znal Češko, mluvil anglicky, donutil mě zvolnit a těch třicet kilometrů do Cholila uteklo jako nikdy.

Rozdíl mezi námi dvěma byl pouze v tom, že on měl na cestu přes dva měsíce a mohl se tudíž courat jako jako pán. V Cholila oficielně končil asfalt a já mohl jako starý harcovník ukázat Mojžíšovi z kopce nad Cholilou, kterým směrem pojedeme dál, neboť z lesů v dáli až po obzor byla vidět mračna prachu. Mojžíšova tvář bledla a když se na benzínce optal na podrobnosti a bylo mu zděleno, nechť si raději vyrobí z něčeho roušku, jinak zhyne na písek v plicích a na tvrdé šušně.... rozhodnul se, že raději zůstane na noc ve městě. Rozloučili jsme se tedy v podvečer a já se vrhnul se šátkem přes pusu do víru velkoměsta, směr národní park. Bylo devět večer, tudíž doprava upadala a já měl možnost najet dvacet kilometrů po kamení.

Bohužel jsem nemohl najít místo na spaní. Blížila se jedenáctá, viděl jsem špičku svého nosu, ovšem ne jezero, které bylo na mapě. Cesta se stále vlnila nahoru a já najednou uviděl malé místo u řeky. Projel jsem kupodivu otevřenou branou pro dobytek a mezi kravěnci si postavil stan. Vůně chléva a komáři mi pomáhali usnout spánkem spravedlivým.... když tu najednou v jednu ráno uslyšel sem vyhoněný motor do otáček, na pastvinu vletělo auto a někdo počal zavírat bránu. Popadnul jsem nůž i slzný plyn v očekávání rozmluvy chlap versus ospalej chlap. Šel přímo ke stanu, autem svítil přímo na mě, viděl jsem jeho klobouk a ostře řezané tváře. Na chladiči auta měl býčí rohy a já proti němu vypadal jako bobek i s bobem. Přesně tak jsem si ho představoval. Nekompromisní honák dobytka protivá smradlavci z Česka, co montuje dveře. Chrlil jsem na něho důvody, proč jsem mu vešel na pozemek, byť je tam cedule jako vrata a proč nejsem v kempu atd... Myslím, že nechápal vůbec nic. Řekl jen, že v osm otevře bránu.... a dobrou noc. Žaludek jsem měl na vodě.... ale, usínal jsem s pocitem, že za zavřenou branou, s tímhle honákem a kravěnci u hlavy se bude spát dobře... moc dobře

více foto zde