… a na konci je soud Boží…

Pokud jste zaznamenali rozhodnutí Ústavního soudu o Volbách a následné „tanečky“ kolem něj, jistě nejeden z Vás si vzpomněl na základy předmětu občanská nauka a ti mladší pak předmětu občanská výchova.

Pokud si připustíme, že oba předměty se učily v tak či onak pokřivené době, tak snad se shodneme, že současnost i historii můžeme venkoncem snad nazvat demokracii. V každém případě od založení našeho novodobého státu základním zákonem byla Ústava, což je v principu základní demokratický soupis morálních norem tu demokracii zaručující.

Já demokracii ctím a současně i chápu tak, že menšina se podřídí rozhodnutí většiny dle  zákonů, které vycházejí z ústavy. Tento princip je pro mne vlastně tou demokracií.

Na pozadí výše popsaného jsem na pochybách svého úsudku, když si čtu, že menšina, přesně čtyři , soudci strážce nejvyšší autority Ústavy, tedy Ústavního soudu se den po vyhlášení závěrů většiny jejich kolegů ozvou se svým výkladem.

Jsem celým svým srdcem sportovec. Tedy si dovolím příměr ze sportovního prostředí. Nedokáži si představit, že po ukončení jakéhokoliv utkání, kdy soupeři si podají vzájemně ruce a společně nakonec i s rozhodčími na hřišti, by následně rozhodčí v brance začal napadat výsledek utkání ze svého pohledu po jeho ukončení.

Toto se nyní děje na hřišti Ústavního soudu. Tedy se ptám, zda-li je vše jak má být a je vůči demokracii správně. My co jsme měli ve škole logiku tak máme zažito, že buď něco je a nebo něco není – pravda. Mezi pravdou a nepravdou není NIC. Pravda buď je a nebo není. To, je realita. To, že dnešní doba má tendenci věci vykládat tak nějak jak se to někomu hodí je jen tím, že žijeme v něčem co se dá nazvat pseudorealitou. Pseudo jako přídavné slovo má několik výkladů, kdy nejpříhodnější mi přijde – lživý. Jak se říká, tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou.

Ti, kterým se daří v pseudorealitě a naučili se v ní pohybovat ve svůj prospěch obyčejně dojdou převahy nad těmi, kdo se zabývají pravdou. Pravda je totiž stav, který se nejhůře obhajuje. Jak říká Ivan Lendl : „ Mluv pravdu a nemusíš si pamatovat co jsi říkal“. Lež je vždy nějaký konstrukt, který má dát výhodu menšině a tedy se musí nad ním přemýšlet , aby se obhájil.

Největší nebezpečí pseudorelity je to, že její obhájci mají cíl – aby se stala zákonou pravdou a obyčejně z touhy po moci se stanou jejími zanícenými vykladači. A je jedno jestli se jmenuji Benito, Adolf , Josif či Klement.

Ti pánové soudci, kteří se jali vyložit svůj právní názor a nikoliv soud, pro který byli jmenováni se podle mého přesunuli do pseudorelity.Oni jsou pro jmenováni pro vynášení soudu nikoliv pro vynášení názoru. Měli by podle mne zvážit setrvání na svých postech, jelikož jejich post je výsadním v tom smyslu, že jsou součásti  demokratického soudu – soudu, který v daném právním prostředí nemá opravný prostředek – odvolání. Oni svým krokem jednoznačně poškodili demokratický základ instituce, které jsou jmenovanou součástí.

Jedinou pravdou v celém výše popsaném je to, že pro nás věřící je nejvyšší autoritou Bůh, jehož pravdu se budeme moci dozvědět … až ji nebudeme moci sdělit. Proto je Bůh taky vždy a za všech okolností spravedlivý.

A že ten život pak není zábavný, což ?

Prima den                                                      Oto Kaděrka