Zastávka na cyklotrase

„Ahoj.“ „My se známe?“ „Cyklisti se tak přece zdraví.“ Podíval se na ně. Dva kluci. Vypadali docela stejně. Pak mu to došlo. „Hele, sorry, kluci. Měl jsem náročné dopoledne, a tak jsem trochu napružený.“ „Jasně.“ „Můžu si k vám sednout?

Jen si před tím objednám pivo.“

„Mají zelené.“

„Jakože dnes? Vždyť nejsou velikonoce.“

„No jo, a vidíš. Tak ho vyzkoušej. Tipuju tě na něj.“

Nechápal to. Vůbec na nějaké zelené pivo neměl pomyšlení. Navíc do té hospo v malém městě jezdí pravidelně. Je to vždy jeho první zastávka na jeho oblíbené cyklotrase.

Šel k okénku, počkal, až přijde vrchní a rovnou mu ten jeho Rohozec přinese. Jenže před ním stál jeden chlapík a podávala mu tu zvláštně zelenou pěnivou směs.

„A zdravím, dáte si ho taky?“

„Ta zelená barva je z čeho, prosím vás?“

„Kopřivy a ječmen.“

„A no tak jo, já ho zkusím.“ /“Snad mi po něm nebude blbě,“ řekl si už jen pro sebe/.

A za chvíli s tím zeleným pivem seděl u stolu před kluky, kteří se tomu smáli.

„Tak jsem tě otipoval správně.“ 

„No jo, nechtěl jsem dát té paní košem.“

„Jasně.“

„A co vy tady? Vidím vás tu prvně.“

„Jedeme ze čtyř denní akce. Pařili jsme a zítra nás čeká zase nástup do práce.“

„Před tím ale ještě dvacet kiláků stoupání do Jilemnice.“

„Asi ta kola chvílemi povedeme.“

Sledoval, jak měli malé unavené oči. Kluci něco popili a teď seděli u stolu s kofolou po ruce. Byli na první dobrou sympatičtí. Vše šlo nějak samo a přirozeně.

„Hele, já jsem Honza.“

„Lukáš.“

„David.“

„Dvojčata, nepletu se?“

„Ne.“

„Ty si hádám o pět minut starší.“

„Sotva o tři, člověče. Šlo to prý s námi na svět jako po másle.“

„Jaký rok narození?“

„Devadesátej.“

„To vás mohl rodit můj strýc. Byl tam, co bydlíte, primářem.“

„To bychom se museli zeptat naší mámy. Jak se jmenoval?“

„Miler.“

David hned vzal mobil do ruky a poslal mámě sms.

„Uvidíme. A odkud jedeš?“

„Bydlím nedaleko v malé obci. Tady se stavuju pravidelně.“

„A co to zelené pivo. Chutná ti?“

Napil se vydatně, měl žízeň.

„Na první dobrou ujde. Liší se jen v barvě. Ale teď mě po tom škrábe nějak v krku. Asi ty kopřivy, které v tom jsou vylouhované.“

„Tak do toho bych nešel. Hele, dej mi prubnout,“ požádal ho Lukáš, který seděl proti němu a působil více zvalchovaně po čtyřdenním tahu v přírodě. Napil se jen lehce a vrátil mu půllitr zpět.

„Dá se.“

„Ale ta barva, ještě že na to koukám skrz sluneční brýle. Druhé si dám normál, ať si spravím chutě.“

Davidovi přišla zpráva. Podíval se.

„Hele, tak jo, máma píše, že fakt nás rodil nějakej Miler. Kdo že to byl tvůj?“

„Strejda.“

„Tak to je mazec.“

„Mě rodil také, si tu na něj ťuknem. Byl to bezva člověk.“

Přiťukli si, napili se a vše šlo tak nějak volně a pohodově. Byl počátek léta, slunce docela hřálo. Kluci byli ztahaní. Vnímal, že je na něm, aby je trochu zvedl. Nebo je alespoň motivoval ke konverzaci.

„Kde makáte, kluci?“

„Vodovody a kanalizace. Státní podnik. Jistý prachy. Ale práce někdy na palici,“ odpověděl David.

„Já to zkraje zimy vždy balím a jedu do Vítkovic. Provozuju v Krkonoších školu lyžování pro prcky.“

„Vážně. Hele, to mě zajímá. Nepotřebujete dalšího do party?“

„Ty bys měl zájem?“

„No možná bych to zkusil. Pracuju doma a někdy potřebuji mezi lidi.“

„No tak jo. Dej mi kontakt a zavoláme si, až to bude aktuální.“

„Jasně. Nic neslibuji. Za půl roku se může stát spousta věcí, ale …počkej, myslím, že mám v batohu svou vizitku.“

Našel ji a podal vizitku Lukášovi. Od určité chvíle při sobě měl alespoň jednu, když někam na kole vyráží. Stávalo se mu, že někoho potkal a pak, když se měli rozejít, neměl v ruce nic, čím by mohl dát něčemu třeba jen malou naději. Zvlášť když šlo o opačné pohlaví.

„Počkej, a co ty jako jsi?,“ zeptal se ho Lukáš při pohledu na vizitku a pak ji podal i bráchovi.

„Magistr čeho?“

„Původně učitelství. Ale od toho jsem už dobrých deset let pryč. Teď pracuju doma. Dělám … jak to říct … lektorskou, autorskou práci.“

„Tomu nerozumím,“ řekl David.

„Tak jinak. Filmovou dramaturgii a pár dalších věcí.“

„Aha. A lyžovat teda umíš?,“ zeptal se Lukáš, jelikož mu to s tou jeho školou lyžování evidentně nešlo dohromady.

„Jasně. V tom problém není.“

„A v čem tedy?“

„Jsem trochu introvert, nevím, zda budu vhodný … s některými lidmi si moc nerozumím.“

„No to my taky ne. Ale kšeft je kšeft. Člověk pro prachy něco skousne. Pravda ale je, že některý lidi se rozdejchávaj dost těžce.“ 

„To mi povídej,“ přisadil si Lukáš a napil se vydatně kofoly. Moc mu nejela, ale do alkoholu již evidentně ani jeden z nich jít nechtěl.

„Pařili jste asi vydatně.“

„No to víš, jezdíme tam každý rok, lidi se znaj, někdo vždy přibude …“

„Jinej zase zmizí …“

„Ale tam se ti to vždy stmelí. Nebývají tam žádní namyšlení típci.“

„A když někdo mistruje …“

„Dostane po držce.“

„Tam se nikdo s nikým nemaže. Ale jinak je to parta hic, když držíš lajnu a seš jeden z nich.“

„Rozumím. Co zmrzlinu tady nedaleko u silnice, nedali jste si?“

„Ty vole, dali. A ta výčepní …“

„Jaká výčepní?“

„No točí zmrzlinu ne!“

„Brácha, neser. Výčepní je tady. To bylo mladý kotě …“

„Přenádherný kotě na pomazlení! Kámo, kdybys ji viděl. Prsa takhle hezký, akorát do ruky.“

Předpažil paže a představoval si je. Hned zbystřil, ta tam byla kocovina na první letmý fantazijní dotek.

„A neměla podprdu, víš. Tak člověk viděl takový ty hezký cvočky, bradavky pod tričkem … do ní bych šel hned.“

„Vidím, kluci, že testosteron funguje.“

„To si piš. I s dvěma promile.“

Trochu jim v ten moment záviděl, ty jejich mladistvé roky, tu předzvěst všeho, co je tušené, co přijde, čemu všemu mohou jít ještě naproti. Dopil to své zelené pivo a objednal si ještě jedno malé klasické.

„Moje dávka, kluci. Velký a malý. Na kole akorát při první pauze. Někdy jich je ale víc, když se zakecám někde.“

„No my dva už raději pojedeme. Čeká nás nářez do kopce a potřebujeme se před nástupem do fachy vyspat.“

„Chápu, kluci, rád jsem vás poznal. Třeba někdy …“

„Vizitku mám, tak se ozvu případně. Stran té práce v lyžařské škole,“ řekl Lukáš a při vstávání se trochu zapotácel. Pak si s obtížemi nasazovali oba cyklistickou helmu a s těmi koly vedle sebe působili téměř nebezpečně.

„Dáte to?“

„Dáme. Musíme.“

„Tak dobrou cestu.“

„Dikes a měj se,“ řekl mu David, mávl na něj rukou a ujížděl pomalu za jedoucím Lukášem. Sledoval je od stolu s malým pivem před sebou na stole. Byl rád za ten pokec. V jeho blízkosti moc lidu právě nebylo a popovídat si s někým jen tak pro něj bylo vítaným odreagováním.

Večer, když přijel domů a měl za sebou sprchu a véču, přišla mu sms.  

„Ahoj Honzo, píše David z Rovenska. Ať máš na mě taky kontakt. Zdravím tě.“

Záhy odepsal.

„Díky, Davide. Doufám, že jste s bráchou dojeli ok.“

„Jasně. Jen bylo ještě pár nealko zastávek.“

Kontakt si uložil. Ti kluci byli vážně fajn. Jednoho od druhého by asi nepoznal.