Haruki Murakami je již čtvrtstoletí nejen nejznámější, ale i nejrespektovanější současný japonský spisovatel, který má na svém kontě dvě desítky celosvětově vydaných románů. Za dobu co píše, si získal po celém světě velké množství čtenářů a rovněž i respekt a uznání literárních kritiků.
Murakamiho romány jsou v mnoha směrech novátorské. Mají často specifickou formální strukturu, originální příběh, filozofický přesah, mají zkrátka to co má dobrý potažmo vynikající román mít. Za všechny které u nás vyšly jmenujme například romány Afterdark, Konec světa – Hard – boiled Wonderland, Kafka na pobřeží, Sputnik, má láska a autorův asi nejvěhlasnější a mezi čtenáři nejznámější román nazvaný Norské dřevo. Právě tímto románem si autor získal celosvětovou popularitu.
Murakamiho kniha O čem mluvím, když mluvím o běhání /nakl. Odeon 2010/ je v kontextu s autorovou dosavadní tvorbou něčím zcela novým, a to nejen z hlediska zvoleného žánru, který je navíc obtížné přesně specifikovat. Sám autor tvrdí, že to není autobiografie ani soubor esejů, ale spíše „memoáry“, v nichž se pokouší shrnout jak zhruba čtvrtstoletí žil. Murakami zde věnuje prostor své velké zálibě – dálkovému běhání, jemuž se věnuje intenzivněji, než by se dalo u spisovatele jeho věhlasu očekávat. Běhání jako takové dává do širších souvislostí nejen svého osobního života. Zpravuje čtenáře, jak běhání utváří autorův charakter a jaký má vliv na jeho psaní. V tomto kontextu má kniha jednoznačně metaforický ráz. Například vlastnosti nutné pro dálkového běžce jako jsou vytrvalost, zarputilost a pevná vůle jsou stejně nutné i pro člověka, který se věnuje psaní. Čím více člověk tyto vlastnosti pěstuje, čím více času věnuje jejich zdokonalování, tím větší má šanci něco ve svém životě dokázat. Murakami neběhá proto, aby vyhrál maratón, aby měl stále lepší časy, aby vítězil nad ostatními. Murakami chce vítězit především a výhradně sám nad sebou. Není pro něj důležité, kolikátý je v cíli maratónu, ale to, zda udělal všechno proto, aby si maratón užil, aby zakusil radost, že vyhrál sám nad sebou, že překonal bolest a dorazil do cíle, který si určil. A píše – li takto o svém běhání, píše v podobném duchu i o svém psaní. Jeho poselství sdělené mezi řádky, je následující. Chce – li člověk psát, ať píše, jak nejlépe umí, ať vytrvá a jde si svou cestou, kterou považuje za tu nejlepší, ať se neměří s ostatními, ale ať posuzuje výsledek své práce podle toho, zda vykonal maximum, aby byla v rámci jeho možností a za daných okolností co možná nejlepší. Pakliže udělal vše, co udělat mohl, může být spokojený. „Začal jsem psát zničehonic jednoho dne, protože se mi do toho chtělo. A jednoho dne jsem i vyrazil do ulic, protože jsem do toho měl chuť. Po celý život jsem se nenechával ničím ovlivnit a dělal to, co se mi líbilo, a tak jak jsem to dělat chtěl. I když mě ostatní odrazovali, i když mě ostatní kritizovali, já své způsoby neměnil.“
Murakami ve své knize implantuje čtenáři myšlenku, že v životě není nic zadarmo, natož pak úspěch. A má –li člověk talent, jedno jak velký, měl by cítit povinnost a hlavně chuť na něm pracovat, protože talent sám o sobě nestačí. Murakami nechce být nejlepší běžec, jako nechce být ani nejlepší spisovatel. Chce být ale v běhání i ve psaní tak dobrý, jak jen dobrým být může, aniž by u toho trpěl, ale naopak aby se z toho i za cenu bolesti radoval.
Na závěr dodejme, že v kontextu celé spisovatelovy tvorby není kniha O čem mluvím, když mluvím o běhání dílem nikterak zásadním. Kritiky byly vesměs negativní. I sám autor údajně váhal, zda knihu vydat. Už jen s ohledem na výše uvedené je ale zřejmé, že by byla škoda, kdyby o Murakamiho autobiografické vyprávění, které s přestávkami vznikalo několik let, čtenář přišel.
