Útlá kniha světoznámého autora /1908 – 1981/ arménského původu, který téměř celý svůj život prožil v Americe střídavě převážně v San Francisku a New Yorku souzní s poetikou jeho próz předchozích i těch následujících. Těžištěm ...
... příběhu jsou peripetie příslušníků jedné rodiny. Dick je spisovatel na volné noze, který se snaží zaopatřit sebe, svou ženu Daisy a své dvě děti – Rosey a Johnnyho. Situaci Dickovi komplikuje, jak už to někdy bývá, jeho poněkud marnivá žena, která se nedokáže postarat o sebe natož o děti, jež vyrůstají v péči hodné chůvy Marty. Dochází zde paralelně ke střetu dvou odlišných světů – na jedné straně Dickova potřeba psát jednak kvůli penězům a jednak i kvůli sobě, neboť být spisovatelem je mu souzeno. „Za současné situace by byl nejradši, aby se neživil psaním, což ale bylo dost pošetilé, protože spisovatelem prostě byl. Spisovatelem byl celý život, to jenom teď se mu nechtělo nic psát a ani to nechtěl zkoušet.“ Na druhé straně svět jeho ženy, která pro intelektuálství svého muže nemá příliš pochopení a sama se nejvíce vyžívá v banálních hovorech s přáteli, které její muž nemůže vystát. „Nečti si,“ řekla mu Daisy. „Zhasni a povídej si se mnou.“ „Já jen dočtu tohle.“ „Celou knihu?“ „Už jen pár stránek.“ „O čem to je?“ „Dostojevskij líčí, jak se setkal s Turgeněvem.“ „Koho to zajímá?“
Dicka chvílemi popuzuje věčná nespokojenost Daisy a je třeba říct, že oprávněně. On se totiž alespoň o něco snaží, zatímco Daisy rezignuje. Saroyan na pozadí všedních událostí reflektuje složitosti partnerského života. Postava Dicka – spisovatele – je v tomto směru klíčová. Nespokojenost Daisy a vše s tím spojené prožívá naléhavěji, než si sám, natož jeho sebestředná žena dokáže připustit. Dick obětuje svou práci, svůj čas a nakonec i sebe, to co je a kým vždycky chtěl být, aby dostál závazkům, které vůči své rodině má. Trpělivě tedy čelí otázkám své ženy, jestli ji stále miluje a co podnikne, aby měli víc peněz, co vymyslí, aby ona byla konečně šťastná. Protože dům se zahradou v blízkosti moře, dvě zdravé děti a oddaný muž jí ke štěstí zkrátka nestačí a jak Dick ví, asi nikdy stačit nebude. „Ale mě /Daisy/ nebaví bejt chudá.“ „Já to vím. Ale není to tak hrozný, jak si myslíš.“ „Mně to dokonce děsně vadí.“ „Vůbec to není zlý. Lidi pak aspoň víc žijou. (…) Když jsi moc bohatá, tak si chudá žitím.(…) Čím víc máš peněz, tím jsi větší žebrák. (…) Člověk penězma posedlej je mrzák s nataženou rukou.“
Z ukázky je zřejmé, že autor každodenní linii příběhu obohacuje i o hlubší přemýšlení o životě. V čem tkví spokojenost a vnitřní klid člověka? Jak moc je tento niterný pocit pro člověka důležitý a co je schopen a ochoten pro něj podstoupit, aby pocitu vnitřního klidu a spokojenosti neřku-li štěstí dostál? Jednoznačnou odpověď zde nenalezneme, alespoň si ovšem s autorem připomeneme, že je důležité se na to ptát a že je neméně důležité i hledat – sebe a svou cestu, po níž chce člověk životem přes všechny svízele jít, aby něčeho dosáhl, aby něčím byl.
Zde se patří uvést, že W. Saroyan je celou svou literární tvorbou čítající v úhrnu několik románu, souboru povídek i divadelních her, z nichž dvě byly oceněny Pullitzerovou cenou, nakloněný veskrze pozitivnímu vidění světa. Podobně jako malý chlapec, kterým dle slov některých kritiků i zůstal, poněvadž, s nadsázkou řečeno, odmítl dospět. Próza Kluci a holky, když jsou spolu, která je bezesporu v mnoha směrech autobiografická, může být svědectvím této domněnky, třebaže z autorových úst zaznívá místy skličující melancholie a beznaděj. Ale i té je autor prostřednictvím postavy Dicka odhodlaný čelit, neboť ví, že nic jiného člověku vlastně nezbývá. „Jsi /Dick/ ňouma a vlastně si nikdy nedospěl. Je to tak. Zeptej se, koho chceš. (…) Buď už ses jako dospělej narodil a pak to s tebou šlo proti času, abys mohl bejt ňouma, anebo jsi byl ňouma odjakživa a už se to s tebou vezlo a dospět si k tomu ani nemusel.“ Dick slova Daisy, že je ňouma, nevnímá jako urážku. Naopak to vnímá jako stvrzení faktu, že tak v očích některých podobně založených lidí může vypadat. On to ale nehodlá měnit. Ti lidé mu za to zkrátka nestojí. „… být inteligentní, znát pravdu a ještě k tomu růst je zábava. Být slušnej člověk je zábava, a ne žádný utrpení.“ V této jediné větě lze nalézt velký díl poselství Saroyanovy knihy a potažmo i celého jeho literárního díla.
