Vysoká ... škola života

Vysoká … škola života

„ … Michal Hájek – Přijat.“ A je to tady! Skvělá zpráva, na níž čekal! V ten moment, kdy drží dopis a vidí to jediné klíčové slovo, které rozhodlo o jeho další blízké budoucnosti, je šťastný. 

Po ukončení střední pedagogické školy bylo logické, že zkusí přijímačky na pedagogickou fakultu. Matka je ráda, otec je rád, všichni jsou rádi. Ještě pár dní doma a pak hurá do víru velkoměsta. Hradec není Praha, ale jemu se líbí. Je tam vše, co potřebuje. Kino, divadlo, hospůdky, příroda, kam se lze schovat. Na koleji mu přidělí dva spolubydlící. Na první pohled fajn kluci. Mirek, muzikant, bohém, příležitostný hulič trávy, Moravák jako Brno, a to doslova. Jen Mirek otevře pusu a každý ví, kdo je a odkud je. David, típek zrozený pro zábavu všeho druhu, lepič malérů, ještě víc kluk než člověk na prahu dospělosti. A mezi nimi on. Co by tak o sobě řekl? Michal, říkají mu Miky, snílek s hlavou v oblacích, komicky nesmělý a tichý, típek co má víc starostí sám se sebou než by se na kluka jeho věku patřilo. Asi tak.

Hned první večer se na pokoji zhulákají. Mirek přivezl z rodné Moravy víno, David k němu přihodil domácí uzené a Miky dodal máminy kyselé okurky.

„Tak kluci, doufám, že si to tu užijeme,“ řekne Mirek mezi loky vína.

„Jen aby byl na nějakou zábavu při všem tom učení čas,“ řekne David.

„Poslouchej, šprty nesnáším, to bysme se fakt neměli rádi,“ řekne na oko přísně Mirek.

„Já a šprt? Si mě pobavil,“ na to David.

„A co ty, Miky? Nejíš a mlčíš. Snad se ti neroztřásly kolena,“ usměje se s těmi slovy Mirek.

„Trochu,“ odvětí Miky.

„Buď v klidu. Je lepší být zalezlej tady než fofrovat ve fabrice nebo kdekoliv jinde,“ uklidňuje ho Mirek. Miky mu dá za pravdu a trochu se po pár decích vína odváže, je to stále lepší. Po půlnoci padne a spí až do rána.

První den je hektický. Nejprve musí Miky vyřídit formality na studijním, pak maže do jedné fakulty kvůli rozvrhu, do druhé kvůli univerzitní knihovně a do třetí kvůli úvodnímu seznámení se všemi studenty z ročníku v univerzitní aule. Je toho dost, tedy rozhodně víc než čekal. A všude je spousta nových lidí, o nichž ještě neví dočista nic. Na seznámení času dost. Musí vydechnout. Musí zahučet někam do hospody a dát si pár piv. Tohle po šesti hodinách lítání potřebuje a to taky udělá. Zvládne tři kousky a pak se vypotácí z hospody ven. Je večer. Svítí pouliční lampy. Celé město se téměř vylidnilo. Dojde k nábřeží, opře se o zábradlí a shlíží na tekoucí řeku. Je mu fajn, pivo mu vždycky spraví náladu a nedá - li si ho moc, nemá po něm ani kocovinu. Je uvolněný, je svůj. Potkat někoho známého, usmál by se a hodil by s ním řeč. Ale nikdo známý se neobjeví. Nasedne na autobus MHD, který ho dopraví ke koleji. Tam ho čekají Mirek a David v podroušeném stavu s dalšími kandrdasy, které neměl ještě tu čest poznat.

„Medici, bažanti jako my, sedni si a dej si s námi.“ Mirek k němu přisune lahváče.

„Dík, už jsem měl. Jdu si lehnout.“

Nemá chuť se dál bavit ani pít. Chce spát a mít klid.

Je ráno a Miky sedí na své první přednášce ve velké aule plné lidí. Děvčata mají na první pohled zjevnou převahu. Na pajdáku asi nic mimořádného. Prohlíží si je z poslední řady, která je nejvýš.

„Pěkný, co říkáš,“ řekne Mirek.

„Jo, pěkný, dokonce moc,“ odpoví Miky.

„Tady se mi bude líbit. A já vůl chtěl na práva, chápeš to.“

Mirek je zcela spokojený a hned se s jednou buchtou dá do řeči. Záhy vstoupí do auly profesor. Postaví se před ně, dívá se a mlčí.

„Jmenuji se docent Vácha. Budu Vám tento semestr přednášet základy literární teorie.“

Páni, tak už to začíná. Teprve teď věří, že je to pravda, že je skutečně vysokoškolák se vším všudy.

Po přednášce zajde do fakultního bufetu na kafe. Sedne si k volnému stolu a rozhlíží se kolem.

„Můžu si přisednout?,“ zeptá se dívka stojící před ním. Logicky, u ostatních stolů je plno. Tak přisvědčí.

„Jsem Jitka.“

„Miky.“

„Všimla jsem si tě už včera. To víš, kluků v ročníku moc není.“

„S tím jsem počítal.“

„Jsi na koleji?“

„Jo.“

„A co? Dobrý? Myslím spolubydlící a tak.“

„Nemůžu si stěžovat.“

„Já taky ne. Skvělá parta. Teda zatím. To víš, u nás holek stačí málo a všechno je v pytli.“

„Odkud jsi?,“ zeptá se. /Má moravský přízvuk, tak ho to zajímá/.

„Z Olomouce.“

„Hezký město.“

„Jo. Docela ujde.“

V bufetu je v přestávce mezi přednáškami frmol. Miky s Jitkou si vypijí rychle kafe, aby uvolnili místo dalším. Spolu pak jdou chodbou k učebně, kde je pro změnu čeká první seminář, na který jsou oba zapsaní. Jasná věc. Minimálně tam se budou celý semestr vídat. 

Už se stmívá, když jde Miky s Jitkou ze školy přímou cestou na kolej. Miky sleduje před sebou i za sebou hloučky studentů. Pořád nemůže uvěřit, že je mezi nimi. Nikdo ani on sám dříve nehádal, že by to tak mělo nebo mohlo být. A přece to tak je navzdory všem prupovídkám, které si coby kluk ve škole musel vyslechnout. Nikdy nebyl premiant a taky nikdy nepatřil mezi ty, jimiž se učitelé chlubí a dávají je druhým za vzor. Byl vždycky spíše na druhé straně barikády zapovězené šprtům a patolízalům.

„Hele, Miky, nějak se mi na kolej ještě nechce,“ řekne z ničeho nic Jitka.

„Mě popravdě taky ne,“ odpoví Miky. „Co si někam sednout?“

„Jsem všemi deseti pro.“

Zapadnou tedy do nejbližšího lokálu. Jitka si objedná čaj, Miky vodku s džusem.

„Abys rozuměl, Miky, mě se na koleji ještě nějak stejská. Divný co.“

„Vůbec ne.“

„Doteď jsem byla doma. Já, máma, táta a brácha.“

„Taky mám bráchu.“

„Co dělá?“

„Studuje ekonomku v Praze. Vlastně už bude končit.“

„Ten můj je v páté třídě. Pěkný číslo. Máma z něj roste.“

„Taky sem byl … číslo.“

„Nevypadáš.“

„Mám na kontě dvojku z mravu a jednu sesypanou učitelku.“

„Cos ji proved?“

„Průběžně respektive den co den jsem ji cuchal nervy. Dokonce mě museli převelet na jinou školu.“

„Kecáš.“

„Čistá pravda, přísahám.“

„No to je gól. A já měla pocit, že ty si z těch kluků v ročníku takovej slušnej.“

„Jak si na to přišla?“

„Měla jsem takový dojem. Asi šestej smysl nebo tak něco.“

„V tom případě na něj moc nesázej.“

„Chceš říct, že jsem se v tobě spletla.“

„Všichni se občas v druhejch pleteme.“

„Já ne!“

„I ty!“

Miky usrkává drink, Jitka zase svůj čaj. Lokál se plní lidmi. Někteří začnou kouřit, a to se Jitce přestane líbit. Tak zaplatí a jdou ven. Večer, skoro tma, ideální čas a místo na rande. Na to je ale v jejich případě brzy. Jdou vedle sebe, a to že nemusí mluvit, že dokážou vedle sebe mlčet, je pro Mikyho skvělé znamení. S jinými děvčaty musel dříve neustále zamlouvat rozpaky. S Jitkou nic zamlouvat nemusí. Může vedle ní být a mlčet a nemá pocit, že dělá něco špatně.

David na koleji listuje v nově zakoupených skriptech, Mirek si čte v kuchyni. Miky si k němu sedne.  

„Pěkná buchta,“ řekne Mirek.

„Která?“

„Ta co si s ní přišel.“

„Si nás viděl?“

„Odtud člověk vidí všechno i to co by třeba neměl.“

Miky shlédne z pátého patra panelového domu. Pravda, celý dvůr před kolejí jako na dlani a na něm všechny zaláskované páry, které se plouží večerem.

…

Jitka, pěkný jméno a Mikyho holka. Není to hned, všechno chce svůj čas, ale ten už mají za sebou. Teď už jsou spolu. Randí a plnými doušky si užívají studentský život, který není hlavně zpočátku vůbec špatný. Žádná práce, jen tu a tam brigáda, učení se dá zvládnout, a to ostatní kolem taky. Je to jednoduchý. Přes den škola a potom zábava do pozdních nočních hodin. Kino, divadlo, pařba na koleji, studentský klub, toulky městem. A pořád dokola. Jitka se umí bavit. Mikymu to někdy moc nejde, ale snaží se. Uplynou dva měsíce, než se s Jitkou poprvé vyspí. Stane se to dopoledne přímo u ní. Dají si ten den od školy voraz, aby mohli být spolu a sami. Konečně! Už ví jaké to je. Ve dvaceti pro kluka nejvyšší čas.

„Teda vážně bych nevěřila, že si byl doteď panic.“

„Bylo to poznat?“

„Trochu, ale z toho si nic nedělej. Bylo to milý.“

„Milý? Nic víc?“

„Tak dobře. Báječný, úžasný … nezapomenutelný. Stačí?“

„Jo, to je lepší.“

„Teda vy chlapi jste hrozně ješitný.“

„Známá věc.“

„Já doufala, že ty nejsi.“

„Asi jsem.“

„Zdá se.“

Dost mluvení. Přivinou se k sobě. Mají ještě chvíli čas. Můžou ležet vedle sebe a nemyslet na nic než na sebe.

S Jitkou je hned všechno veselejší. Ona má ten dar s ničím si zbytečně nelámat hlavu. Ani se zamindrákovanou profesorkou, která mladé pohledné studentky přes falešný úsměv nemůže vystát. Ani s přemírou učení, které se na ně valí v době semestrálních písemek. Ani s idiotskými manýry některých kandrdasů a rádoby docentů, kteří ve skutečnosti ještě nemají ani doktorát, tak své ovečky někdy i nechutně prudí. Miky tyhle típky nemůže vystát. Někdy se má fakt co držet, aby některému z nich nevpálil do ksichtu něco jadrnějšího, ostatně jako to dělal vždycky. Na základce i na střední měl kvůli tomu spoustu problémů. Mnohokrát mu hrozilo i vyloučení ze školy. Jenže teď je zamilovaný. Má Jitku. Tak se drží i díky ní zpátky.

„Přece si musel čekat, že tady jako všude jinde budou pitomci,“ řekne mu Jitka krátce po té, co mu jeden profesor vrátí semestrální práci s tím, aby ji celou předělal a využil k tomu jeho nová skripta.  

„Někdy mám vážně chuť s tím tady seknout a zmizet.“

„Jo? A co bys pak dělal?“

„Něco by se našlo.“

„A když by se ti to nelíbilo, zase bys utek.“

„Proč ne?“

„Utíkají zbabělci. To ty snad nejsi.“

„Možná jsem.“

„Hele, máš mě rád?“

„Jasně, miluju tě.“

„Tak se neshazuj a něco se sebou dělej.“

„Co jako?“

„To je jedno. Hlavně tady nebreč!“

Taková Jitka byla. S ničím se nemazala. Skvělá holka pro Mikyho. Jen on s přibývajícími týdny a měsíci začínal mít obavy, jestli je dost skvělý kluk pro ni. Svět okolo ho začínal nějak podivně mořit a unavovat. Přestávalo ho bavit chodit na zábavy. O úrovní školy ztratil iluze. I s kluky na koleji to bylo jiné než na začátku. Mirek měl svou partu a trávil s ní nebo se svou holkou veškerý svůj volný čas. A David … to byl ještě kluk. Sympaticky bezelstný, hodný, ukecaný … vlastně by si s ním Miky měl a mohl rozumět. I se o to snaží, ale jakoby v něm bylo něco, co mu brání. S Jitkou si o tom chtěl kolikrát pohovořit, jenže jak, aby to pochopila, když to nechápe on sám. Ona nechce problémy, nemá je ráda, když nějaký přijde, hned ho vyřeší a dál se tím nezabývá.

Jednou večer se ho Jitka, když jsou spolu sami, zeptá.

„Proč si smutný?“

„Nevím.“

„Víš, jen o tom nechceš mluvit.“

„Nechci.“

„Ale já ano. Teď hned.“ 

„A co chceš slyšet? Že prostě neumím být pořád veselý jako ty. Že jsem jiný než ty. Že věci, které ty přejdeš, mě štvou. Že ty si dokonalá zatímco já jsem pan nedokonalý.“

„Nikdo není dokonalý, ani já ne. Co ti vadí? A na rovinu Miky.“

„Mám tě rád, ale bojím se, že to nestačí.“

Jitka mlčí a čeká, co z Mikyho vyleze. On ale neví, co má dál říct. Bojí se, že Jitku ztratí. Vlastně už v té chvíli má pocit, že ji ztrácí a že s tím nemůže nic dělat. Tedy nic, co by to mohlo zvrátit. Nezapře co je, ne před někým, koho miluje. Měsíc, dva se to dá zvládnout, déle ale ne. Euforie z toho, že je na vysoké škole, je pryč. Realita o sobě dává stále více vědět a on jí čelí a tu a tam podléhá. Jako teď a jako mnohokrát před tím.

„Miky, mluv se mnou, tohle mlčení je horší, než kdybys křičel.“

„A co mám říkat?“

„Já nevím. Třeba nadávej. Řekni, že tamten je debil, nebo ona je kráva, nebo že já jsem …“

Jitka se odmlčí. Má na krajíčku. Kvůli němu. Nenávidí se. Přivine si Jitku k sobě a políbí ji do vlasů.

„Promiň.“

„Neomlouvej se.“

„Nechci, abys kvůli mně brečela.“

„Já nebrečím.“

„Ale jo, brečíš. Chci, abys byla veselá.“ Jitka se na něj usměje.

„Stačí?“

„Nestačí. Víc.“ Jitka se tedy usměje víc.

„Jsi krásná.“

„Nejsem. Obyčejná tuctová holka.“

„Jediná svého druhu.“

„Jako každej.“

„Ale ty víc. Pro mě rozhodně.“ 

„Kdybys nepovídal.“

„Chtěla si, abych mluvil, tak mluvím.“

„Seš číslo, víš to.“

„Byl jsem.“

„Proč už nejsi?“

„Možná proto, že jsem o dost přišel.“

„O co třeba?“

„Třeba o tátu. Odešel od nás, když mi bylo dvanáct.“

„A dál?“

„Všechno další s tím nějak souvisí.“

„Co všechno?“

„Rodiče dávno nejsou spolu. A já se cítím pořád nějak ztracený.“  

„Naši jsou taky rozvedení. Ale vycházejí spolu, vlastně víc, než kdy dřív. Žádnej problém.“

„Skutečně žádnej?“

„Tak zezačátku mě to štvalo. Ale teď? Doma je klid, s mámou se nikdo nehádá a já to nemusím poslouchat, a když chci za tátou, tak za ním jdu.“

„Já jsem s tátou zřídka.“

„On nechce?“

„Já nechci.“ 

„Copak se ti po něm nestejská?“

„Jo, občas, ale …“

„Ale co?“

„Nevím, o čem bych s ním dneska mluvil.“

„A je to snad jeho vina?“

„Koho jinýho?“

„Třeba taky tvoje!“

„Moje? Copak já …“

„Jistěže ty!“

„Děláš si srandu?!“

„Ani nejmenší. Rodiče se tu a tam rozváděj. Občas jim to prostě nevyjde. Občas to chtějí skončit a žít jinak. Tečka.“

„Mluvíš jako můj bratr.“

„Asi umí být víc nad věcí než ty.“

„To rozhodně. Určitě by sis s ním rozuměla.“

„Já si chci rozumět s tebou.“

„Bojím se, že ne vždy to půjde.“

Jitka se na něj dívá. Neví co si myslet. Snad toho tolik neřekla. A i kdyby, přece se nebude bát říct, co si myslí a navíc když je to pravda. Jenže Miky tu pravdu vidí trochu jinak. Prostě to tak je a dál o tom nechce mluvit ani to řešit. Sebere se a odejde. Jitku nechá na koleji samotnou, ať si s tím holka poradí. Miky nepochybuje, že to zvládne. Je to silná holka, silnější než kdy byl on.

Dalších několik dní se s Jitkou míjí. Když se s ním Jitka chce potkat, vždycky si Miky vymyslí důvod, aby k tomu nemuselo dojít. Jednou večer u něj zazvoní. Miky ji otevře a ona bez vyzvání vstoupí. Rovnou požádá Mirka s Davidem, jestli by se na pár minut nemohli někam zdekovat.

„Žádný problém. Jdem!,“ řekne Mirek a s Davidem hned zmizí. 

„Miky, nesnáším, když mě někdo tahá za nos.“ 

„Jako já?“

„Kdo jiný. Od posledního rozhovoru se přede mnou schováváš.“

„Já se neschovávám.“

„Děláš to a je to stupidní.“

„Fajn. A co teda chceš?“

„Možná to co ty. Skončit.“

„Ale já přece …“

„Poslouchej! Bylo to fajn, užili jsme si a hádám, že nikdy nezapomenu. Nejspíš dlouho nebudu chtít žádného kluka vidět, protože žádnej nebude jako ty. S nikým to nebude jako s tebou. Nejsem sice docela připravená. Tak jako tak to ale musím udělat, protože ty bys k tomu sám nenašel odvahu. Přijít a říct mi, že už se mnou nejsi šťastný.“

„Jsem s tebou šťastnější než s kýmkoliv jiným.“

„Ale ne dost, ne jako na začátku.“

„Nikdy nic není pořád jako na začátku. Bys měla vědět.“

„Já to vím.“

„Pak nechápu …“

„Jistěže chápeš. Jen si to nechceš přiznat. Že se bojíš. Mě a jakýkoliv holky, která by se do tebe mohla zamilovat a třeba tě trochu změnit.“

„Tobě se to povedlo.“

„Pak ten náš vztah měl alespoň nějaký smysl.“ Jitka k Mikymu přistoupí a dá mu pusu.

„Drž se, Miky.“

Bez dalšího slova Jitka odejde z jeho pokoje a v ten moment i z jeho života. Nezbývá mu, než se s tím smířit.    

Vysokou Miky nakonec přes všechny svízele dodělá. Nejsou to marné čtyři roky. Vlastně si je přes všechny peripetie docela užije. Učí pak na základce. Má za sebou pět let praxe, když dostane SMS zprávu od Mirka, spolužáka z vejšky – „35kg, 55cm, Klára. Jsem táta, vole. A co ty?“ Miky mu hned odpoví – „Gratuluju. Já zatím nic, starej mládenec, měj se a drž se, kámo.“ Jen co odepíše, vzpomene si na Jitku. Co ona? Jak se má a co asi dělá? Je vdaná? Má děti? Nebo ještě hledá toho pravého, jako on hledá tu pravou? Po příchodu domů z práce hned sedne k facebooku a zkouší Jitku najít.