Byl to super výšlap, ani s tím ten den nepočítal, že to tak bude a možná i právě proto se to vydařilo. Že si to předem nenaplánoval, že si ten den po předchozích událostech ani raději na růžovo nemaloval. Ráno vstal, udělal si své
oblíbené kafe, dal si i džus, přichystal si svačinu, do báglu dal také nějaké ovoce, čokoládu, tatranku … doslova jako když byl kluk. Akorát si to nyní dělal sám, už není nikdo kdo by se o něj postaral a tohle či ono mu udělal. Konec konců dospělost je dávno tu a je třeba se tak i chovat a některé věci prostě přijímat. Nedá se nic dělat. Musí to tak brát a žít dál jak se dá, ale hlavně jít po vlastní ose, dělat to, co má rád. Život je pro něj někdy dost drsná hra, často prohrává a říká si, že asi dělá něco špatně, že to přece nemůže být jen tak. Kéž by viděl svět zase jak má, aby se dostavila bdělost a radost a třeba i nějaká ta zábava. O to přece šlo a jde mu o to i teďka, aby vybalancoval nějak vše, co se mu v životě přihodilo. Musí, nemá jinou možnost. Alespoň to tak vnímá.
Je hotov. Vypravit se na malý výšlap se svými kamarády, které zná dlouho, ale řadu let se s nimi nestýkal. Bůh ví proč, prostě to tak bylo, okrádal se tím bohužel o drahocenný čas, ale na druhou stranu třeba to tak být mělo. Ještě deštník hodí do báglu, je podzim, hlásí přeháňky, nejspíš se bude hodit. Už při pohledu z okna se to tak jeví. Ale to mu nevadí. Má to vlastně rád, tu melancholii přírody, to všecko s tím spojený, mlhu, a orosenou trávu a vůni spadaného barevného listí. Když to pozoruje, cítí se někdy jako malíř, který to pozoruje a vyžívá se v tom někdy. Ukládá si to pak do softwaru pro těžší chvilky. Přicházejí a jsou nečekaný. Někdy jako rána pod pás na něj působí. Teď zrovna se mu nedaří v práci. Jednu a druhou dokončil. Čeká na další. Není v situaci, kdy by přicházely příležitosti a nabídky samy. Musí tomu jít hodně naproti. Ale když už nějakou příležitost dostal, chytil ji za pačesy a většinou nezklamal, většinou byl ten na druhé straně spokojený, i když to Bůh ví proč příliš najevo nedával. Asi aby mu nemusel příliš mnoho platit, nebo aby si moc nemyslel a nezvedal si pak vlastní cenu nad jeho možnosti. Každopádně teď zrovna nemá moc do čeho píchnout, a to je právě vhodná příležitost využít pozvání kamarádů na výlet, zažít něco skutečného s lidmi, kteří žijí reálný život, mají děti, práci, žijí to, co většina z nás a on k nim proto svým způsobem vzhlíží už jen za to, že neutíkají, že přijímají vlastní odpovědnost. Že nesou pochodeň toho, co jim bylo dáno, dál, směrem k dalším generacím, ke svým dětem a předávají jim to své nějak v reáliích světa, který je sice jiný, někdy až moc, ale s tím se nedá nic dělat. Jak říká Tom pokrok nezastavíš, to je prostě tak, je třeba se s tím smířit a nešpekulovat. On je ve znamení lva, typický dominátor, ale umí naslouchat, všechno teda svým příznačným způsobem zlehčí, shodí, ale je to asi i jeho obrana. Nemůže se při svém nastavení se vším s prominutím srát. Má tři děti, náročnou práci, díky niž relativně hodně vydělává. Má ženu a barák a byt, který pronajímá. To vše dokázal on sám. Neřekl by to do něj tenkrát. Na výšce byl spíše za outsidera. A to doslova. Ale on se s ním spřáhl, dávalo mu to něco nového do života melancholika, který před mnohým utíká a z mnohého má strach. Tom se tak nechová, ani teď ani tenkrát. Nasává to z něj, tu přímočarou tvrdost, nekompromisní postoj, to něco, co ho vede vpřed. Ne, nechce být jako on, jen ho to nakopává, trochu ho to přeladí na moment jinam. Takže to je Tom! No a pak je to Klára. Ta subtilní, křehká éterická bytost. Už na škole se mu zamlouvala, sršela energií, pořád se smála, z ničeho si moc nedělala, s nikým se nikdy nepohádala, držela fazónu a když ji někdo neladil, prostě a jednoduše odešla na svou stranu světa. Činila to tak samozřejmě, že to ani nechápal. Že by dobrá výchova, nebo genová záležitost, že to tak měla v hlavě uspořádáno. Každopádně pro něj další díl inspirace něčeho co bylo dobré vnímat a pozorovat. Někdy ho to krapet osvobodilo, odpoutalo od toho, co on si připouští a nedokáže se toho vzdát. Teď je to sice již mamina, ale málo z toho ztratila. Přijala samozřejmě svou roli a jakoby se navenek ani příliš nezměnila. Stále je to ona, integrovaná navenek silná bytost, která si nikdy nepotrpěla na serepetičky civilizovaného světa. Žije se svým manželem uprostřed hor, pěstuje zeleninu, chová ovce, žije s přírodou a s lidmi, co to mají podobně nastaveno. Tak to je Klára! Prima baba, do které se dřív i zakoukal, ale hned věděl, že tu by nezvládl a ona by nezvládla jeho. Oba jsou příliš z jiného těsta. To není protikladnost, to je jinakost, odlišnost, nesmlouvavá a tak značná, že by to prostě ani tenkrát na vejšce nešlo, nefungovalo. Ani oslovit ji kolikrát nedokázal. Ale kamarádi mohou být, to ano. No a do třetice její muž. Libor. Chytrej kluk, až moc, jen nějak postrádá drajv, sílu, přímočarost. Tedy ve světě mimo svůj rajón. Pasuje ji ke Kláře, respektuje ho, tip člověka, jehož dřív nepoznal a o to víc jej někdy baví sledovat. Chodí bos jaro, léto, podzim zima. Má své způsoby, které má pod kůží a díl velkého kluka, který stále jezdí s dětmi jako vedoucí na tábor. Hračička. Vaří si doma pivo. Sbírá deskové, stolní hry a kde co. Vyžívá se v tom, je to jeho relax a ventil pro život. Takže s nimi si tu neděli výlet naplánoval.
Usedne do auta a jede pár kiláků, kde se mají setkat. Český ráj, Malá skála a odtamtud výšlap na Kozákov. V CHKO Český ráj nejvyšší vrchol. Má to tam rád, krásný úseky přírodou s výhledy do daleka, tedy není-li zrovna tak, jako bylo ten den. Mlha jako mlíko, do toho mrholení a tak. Jim to ale nevadilo. Odpoledne má být slejvák tak hurá do toho. Ještě si před tím dali kafe z okýnka, v době covidu i to byl zázrak, že měli už v devět někde otevřeno. Byla to síla a než vyšli jen se tak zakoukal, jak tam protéká řeka Jizera, kde se v létě po příjezdu na kole vždy vykoupal. Byl to moment, kdy měl z toho pohledu radost a nějak vnitřně cítil, že ten den by mohl stát za to. A taky že jo.
Výprava začala, šli sólo, venku téměř nikdo. Paráda. Chvíli mokro, chvíli bahýnko. Támhle lavička, támhle parádní palouk rozrytý od divočáků, pauza na kládách, kdy na řadu přišla horalka a mulťák. Pokec o tom, že je fajn chvíli dýchat volně a nemuset mít roušku a být stranou mediálního světa. Virtuální realita! Svět okolo a hlavně příroda si žije dle svého. Tady civilizace ani nic podobného příliš nedosáhlo. Je to síla, vědět to, že je to tak. I proto u něj teď TV obrazovka prohrává. Vadí mu ta síla a naléhavost slov, která vzbuzují někdy i účelový strach. Je to jako celosvětová paralýza. Vůbec to nechce zlehčovat, ale co celková imunita. Co s ní právě ten strach dělá. Vidí to kolem sebe, jaká je to pro lidi proměna. Ta tam je svoboda, každý se ji teď musí v nějaké míře ve prospěch všech vzdát. Snad to něco přinese, snad. Teď na to ale myslet nechce. Baví se, smějí se, dýchají čerstvý vzduch a Tom mezitím jen tak pronese, že to už prodělal, že to prodělala celá jeho rodina.
„Karanténa je za námi a rodina to ustála.“
„Jaké to bylo?,“ zeptá se ho.
„Celkem v pohodě, jen na plicích jako by byla cihla. To mě trochu děsilo, ale ne moc.“
„A kdy to skončilo?“
„Tak deset dnů to trvalo, ale pořád to není ono. Ale neboj, jsem už čistej, můžeš mě i líbnout.“
„Tak na to zapomeň, zase tak rád tě nemám.“
Pak málem uklouzl na blátě a Tomova reakce … „už jsem si chystal bránici“ … „ty seš ale svině,“ řekl mu pohotově zase on.
Klára nesla toho svého dvouletého „hříběčka“ na břiše ve vaku. Chvíli spal, chvíli mumlal, i dostal sváču, dávku mateřského mléka. Někdy šli za nimi pozadu a člověk slyšel jak si notují songy moderních interpretů dětského světa.
Zastavili se na hřebenu. Díval se do dálky, viděl trosky, viděl ta místa, která má rád a pro které se na těch místech cítí doma. Cítil skoro hrdost, že jim ta místa může ukázat. Skoro jako by mu to tam patřilo, ale byla to spíš bezelstná radost než díl lidského ega. Tady ho nechtěl vůbec vytahovat. Není a nebylo proč. Oni už ho znají, tichošlápek, pisálek, samotář, exemplární introvert a chvílemi i mimoň téměř z jiného světa. Jiné galaxie, kde neexistuje systém, řád, praktický život, vnější realita, ale jen ta jím imaginárně vytvořená. Je to jeho hra! Tak přežívá. Že si realitu uvnitř přetváří tak, aby pro něj byla snesitelná, přijatelná, aby v ní nebyl ztracen docela. A tak to co někdy řekne je tu a tam „síla,“ že ti jeho kamarádíčkové propuknou v pláč, od smíchu, který se jim dere na prsa.
„Ty vole, ty seš vážně něco,“ ale necítí v tom nic zlého od Toma, ba právě naopak. Možná je i on pro ně tou jinakostí, která je tu a tam dost výrazná, příjemnou změnou.
Na vrchu Kozákova bohužel bylo okénko s občerstvením zavřeno. Jen na tabuli bylo od minulého týdne napsáno, co by si byli mohli dát. No dali si všichni něco ze svých zásob. Hlady neumřou a pivsona holt musí oželet. Docela by bodlo. Vidět nebylo ani na krok.
„Jindy tu jsou krásný výhledy do daleka,“ prohodil jen tak.
„Vážně jo, no to bych si rád aspoň představoval. Vylezeme na rozhlednu, třeba to bude při dnešním počasí zadarmo.“
Ironik Tomáš zkrátka nezklame. Komentuje stále něco a někdy hodně ze široka. Většinou se teda dokáže vrátit, uzavřít dramatický oblouk, ale ten den se mu to nějak nedařilo a i Klára si toho všimla.
„Hele, nějak ses ztratil v tom co říkáš, to se ti dřív nestávalo. Vždycky byla pointa.“
Vrátili jsme ho tedy na začátek jeho slov, cinklo to, a on dořekl to, co si přál.
„Pane jo, dříve si tuhle pomoc nepotřeboval,“ řekl mu jen tak, aby si do něj rýpnul, protože to on směrem ke němu dělá pořád.
„Asi budeš muset volit přímočařejší výklad, aby se ti nestávalo, že se myšlenka ztratí někam,“ dodal.
Tom zareagoval pohotově …
„Horší je, když někdo tu svou myšlenku nedokáže pustit. To je pak něco.“
A zde on narážel na jejich letní téměř „krvelačnou“ diskuzi o tom, co to je být gay, že to není genetická porucha. To ho nějak vytočilo, to na něj při kávě s rumem bylo moc a nutně a naléhavě cítil, že to mu musí Tomovi vyvrátit, že to není pravda a držel se toho až do rozednění. Byl s nimi při té diskuzi i Libor a ten se tomu smál, oba chtěli celou neplodnou diskuzi utnout, ale on se nedal, dokud nebude vyhráno. Ani hovno. Nevyhrál, měl opici a se zpruzenou náladou šel spát.
„Aha, to narážíš na něco, co se odehrálo letos v létě u Kláry na chajdě. To víš, premiéra, kafe s rumem jsem měl poprvé, a tak se to zvrtlo,“ utrousil.
„Jestli to nebyl spíš ten šnaps,“ odvětil Tom.
„Ten jsme dali až nakonec,“ odvětil Libor.
„Chtěl do druhé nohy, blbec.“ Tom zjevně stál na straně Libora. Zrovna se do něj strefovali oba. Bylo to komická řež slov a narážek.
„Na druhou stranu, co piješ, je s tebou konečně trochu i zábava. Drž se toho,“ řekl mu Tom. A vnímal, že je to tak, měl z toho i radost, že se dokáže odreagovat a že není pořád ten nudný patron. Suchar, se kterým není o čem si moc povídat. Na vejšce to tak často bylo. Nikdy nikomu neřekl proč. Tenký led. Loď a plná paluba vzpomínek z jeho minulého života, kdy se v tom plácal, přišla anorexie a pak léčba a konflikty s tátou a do toho mnoho dalšího. Na vejšce byl rád, že vůbec žije, že je tam s nimi a nic víc si nenárokoval. Byl sociální slaboch, snažil se dodržovat pravidla a pak unikal někam, kde byl sám se sebou. Kolej pak pro něj byla škola života, jak tohle trochu změnit, ale nedařilo se to moc. Rány z minula byly příliš hluboko. A vždy pak rád ujížděl na víkend za dědou, tedy dokud ho poznal, dokud věděl, kdo je, protože pak přišla chvíle, kdy už to nešlo. Dědeček mentálně po odchodu babičky strádal a on byl u toho, jak mu odchází před očima. Měl ho rád a často na něj vzpomíná. Byl pro něj jeden čas i táta, jehož odvrhnul a nechtěl se s ním nějaký čas vídat. Pak odešel děda nadobro a další dva roky na vejšce už tedy dával nějak bez něho. Někdy schvácen hloupostí a debilitou toho, co se vyučovalo a co mu přišlo zbytečné poslouchat. Ale chtěl to dodělat, tam právě i napsal svůj první filmový scénář. Skončil v šuplíku, ale hrozně ho to bavilo a on věděl, že chce jít a že půjde touhle cestou. A teď mu to i na tom výletě došlo. Kolikrát dovolil, aby ho od toho psaní něco svedlo, odvedlo. Vždyť pro něj to poznání bylo něco jako první láska a on se ji opakovaně pro něco vzdával, ani nevěděl proč. Zkusil dva vztahy a ze všech vyšel v podstatě naprázdno. Ale co. Po mnoha letech se přece jen vrátil domů, do míst, kde to měl rád a kde vyrůstal. To se nezapomíná.
Vyšli na cestu zpátky, už se méně mluvilo, panovala příjemná únava, začalo více pršet, tak si vzal deštník. Sytě modrý a v té přírodní scenérii trochu jako pěst na oko. Tomáš se samozřejmě smál, ono měl bundu softchel nebo jak se jí to říká a prej jak s tím deštníkem jezdím na kole. To je celej on. Co slovo to perla a neustále si ho dobíral, skoro jako by v tom byl skrytý záměr, aby se konečně vzpamatoval, aby šel do sebe a nebyl furt takový ňouma. Měl sebou na tom výletě i dceru Aničku, prima holka, něco jako jeho neteř, Tichá, chytrá, žádná rozjívená holka, kterou špacírování v dešti otravuje. To ani omylem. Docela mu ji záviděl a on si při pohledu na ni uvědomoval, že tohle propásl, že na tohle už asi nedosáhne, že v tomhle a v mnohém dalším mu už ujel vlak. Nějak se s tím smiřuje, bere to tak, užívá si tedy života jinak, někdy až moc sám, že mu to leze krkem. Může tedy o to víc pozorovat svět kolem, může ho o to víc vnímat, má odpovědnost jen sám za sebe, ale co z toho, když chybí to něco, čemu se říká láska. Té se mu někdy nedostává. Ale může si za to velkým dílem sám. Chce ji a zároveň z ní má strach. To či ono mu zlomilo srdce a něco z toho málem i vaz. A tak je rád, že může na tom někdy být tak, jako je na tom právě ten den s partou svých přátel v místech, kde na něj nic moc nedoléhá. Prostě pro tu chvíli jedním slovem paráda. Volnost, svoboda, nenucenost, žádná schíza, jen přítomnost a minulost se vkrádá do mysli jen tak, že se to dá zvládat a někdy se ani neozývá. Řeší to, co je a co se právě odehrává. Má to tak rád a jde za takovými chvílemi někdy jako pes za kostí, kterou vidí před sebou. Je po tom hladový, je to to něco, co postrádá a co o to víc k sobě pouští přímo do těla, do svalů, do všech svých smyslů, prostě kam se jen dá.
Netrvá to dlouho a jsou zpátky. Déšť se spustí ještě víc. Rozloučí se, řeknou si zdarec a zase někdy, žádný patos, žádné sentimenty. Pohoda jazz. On si pak dá ještě kafe z okýnka, zajde se podívat s deštníkem nad sebou k Jizeře a mile unaven pak nasedne do auta a vrátí se tam, kde bydlí, kde je doma. Kde na něj sice nikdo nečeká, ale kde má svůj stůl, svůj řád, své knihy, svá DVD, své záchytné body. Dá se do něj ale vnitřní zima. Udělá si čaj s medem, sedne si do křesla a pustí si film, který den před tím rozkoukal. Vrací se do svého světa. Navenek statického, úsporného, imaginativního, do světa příběhů, které on má tak rád, zatímco jeho spolužák Tom vítá, když film žádný příběh nemá. Pro něj to je třeba film Trhák, česká klasika. V létě, když si to pustili pod širou oblohou v rámci domácího kina, smáli se tak, že ho to samotného překvapilo. Nechápal to. Vždyť to zná nazpaměť, ale to sdílení filmu bez příběhu jak Tom říká, bylo prostě něco zcela jiného. A bylo to tak i s výšlapem na Kozákov, který absolvoval týden před tím sám a nebylo to ono. Padla na něj tenkrát deka. Ale někdy … někdy si tu samotu užívá a je za ni rád. Vlastně sám neví, co chce, co by rád preferoval, ví jen to, že ten den za to stál. A ten večer, respektive i tu noc, kdy šel spát až ve tři, neboť se zaposlouchal do pořadu z rádia a nechápal, proč to nejlepší vysílají v době, kdy většina lidí spí, tak ten den v něm ještě dozníval i s dvěma drinky vodky se sodou.
