Jiří Novák, povoláním úředník ve státní správě, se právě řítil po dvouproudové silnici ...
Jiří Novák, povoláním úředník ve státní správě, se právě řítil po dvouproudové silnici a nemohl se dočkat, až zase uvidí rozlehlé louky, lesy, lány obilných polí, čerstvě zoranou půdu, lidi co obracejí posečenou trávu a spoustu jiných věcí, které ve městě, od něhož se v dané chvíli vzdaloval, vidět zkrátka a dobře nemohl.
V mírném málo frekventovaném stoupání spatřil u cesty stopaře. Přibrzdil, aby ho kapánek omrknul. Viděl mladíka s krosnou na zádech. Přibrzdil ještě víc, až nakonec docela zastavil. Stopař se ohlédl a dal se do poklusu. Potřebuje svézt směrem na Lípu. Pan Novák přikývl. /Beztoho mu bylo fuk, jakým směrem jet, a tak měl alespoň v téhle věci jasno/. Mladík hodil krosnu na zadní sedadlo a posadil se vedle řidiče.
„Student?,“ zeptal se pan Novák.
„Ano. Je konec semestru, tak razím domů,“ odvětil mladík a z jeho hlasu byla cítit příjemná sebejistota.
„Co studujete, smím – li se ptát?“
„Druhým rokem filmovou vědu.“
„Jste spokojený?“
„Je to rozhodně lepší než makat ve fabrice.“
Pan Novák vzápětí spolucestujícímu nabídl, aby si vzal ze sáčku na palubní desce meruňku, což mladík bez váhání udělal.
„Loni jsem sbíral meruňky v Itálii. Měsíc den co den dvanáct hodin na stromě. Ale vytáhl jsem aspoň paty z domu,“ řekl mladík, když dojedl meruňku a pecku hbitě vyhodil z okýnka.
„Ani nevíte, jak rád jedu zase domů,“ dodal vzápětí.
„Kde to je?“
„Kousek za Lípou. Taková malá víska na konci světa. Ale je tam krásně.“
„A proč studujete zrovna film?“
„Tak to nějak přišlo. Mám rád to, co dobrý film dovede.“
„Co to podle vás je?“
„Nějaký dobrý film jste jistě viděl. Jak vám při tom bylo?“
„Dobře na duši, řekl bych.“
„No a to je ono,“ odvětil pohotově mladík. Panu Novákovi byla výmluvná stručnost hocha sedícího vedle něj sympatická. Venku se zatím dalo do mírného deště, a tak uvedl v činnost stěrače, které z předního skla v pravidelných cyklech stíraly přívaly vody. V rádiu zazněla krátká zpráva o povětrnostních podmínkách a o jiných nezajímavých skutečnostech ze světa politiky. Pak byl puštěn do éteru slavný song slavné skupiny.
„Tuhle písničku miluju, můžete ji zesílit?,“ zeptal se student. Pan Novák ochotně vyhověl. Oba se do songu zaposlouchali. Chlapec si bubnoval do rytmu a melodii písně si broukal pod nosem. Vypadal tak spokojeně, klidně a vyrovnaně, až to v muži, co byl zrovna na útěku před velkoměstem, vzbudilo jistou míru závisti.
„Na světě je spousta krásný muziky, nemyslíte,“ řekl hoch.
„Rozhodně.“
„Knížek co stojí za to si přečíst je také dost.“
„Mám jich v merku minimálně deset, k nimž bych se rád dostal.“
„A taky filmů, myslím skvělých filmů, není málo.“
„Být jich víc, nezlobil bych se.“
„Jaký je váš nejoblíbenější?,“ zeptal se hoch a pan Novák za volantem znejistěl. Měl pár hodně oblíbených a říct jeden z nich nebylo snadné.
„Prázdniny pana Hulota, znáte?“
„Znám. Není to sice docela můj šálek kávy, ale pohladí na duši,“ odvětil hoch.
„To není málo, řekl bych?,“ odtušil pan Novák.
„Naprosto souhlasím.“
Když dojeli k jakémusi rozcestí, hoch z ničeho nic zpozorněl.
„Můžete mi tady zastavit?“
„Podívejte, mně to nic neudělá, hodit vás kam potřebujete,“ řekl ochotně pan Novák.
„Jste laskav, ale já bych se rád prošel. Mám to odtud kousek.“
Pan Novák tedy zastavil za odstavným pruhem, vypnul rádio a okamžik počkal, než si student ze zadního sedadla vzal svou krosnu.
„Díky za svezení a mějte se,“ řekl student, načež zabouchl dveře a pomalou chůzí se začal vzdalovat. Muž chlapce z vozu chvíli sledoval. S největší pravděpodobností už jej nikdy neuvidí, nejspíš už s ním nikdy nehodí řeč, pomyslel si, a přestože za svůj život absolvoval celou řadu takových letmých setkání, míval občas tendenci jim přisuzovat nějaký větší význam.
Hoch zatím přešel přes silnici na polní pěšinku. Pan Novák uvedl auto do pohybu. Zesílil rádio, při dalším známém songu si zapálil cigaretu a bylo mu mnohem líp než před těmi zhruba dvěma hodinami, kdy utahaný z práce nasedl do svého vozu, aby uháněl neznámo kam.
