Vlakem do Vídně

Stál na peróně a přemýšlel, jakým směrem se vydat. Nic ho nikde nedrželo. Nikdo ho neomezoval. Byl sám a nikdo od něj vcelku nic neočekával. Zastavil před ním vlak, který měl pokračovat směr Vídeň. Ta by ho docela lákala. Odtamtud

by pak mohl mířit dál směr moře, které mu po letech strávených ve vnitrozemí scházelo. Coby kluk byl u něj téměř každý rok. A to byla v letech tuhého komunismu docela vzácnost. Tenkrát Jugoslávie, dnes Chorvatsko. Byl dalek toho ohrnovat nad takovou destinací nos. Měl to tam rád, zamiloval si to místo. Neměnili ho. A strávit tam třeba celý rok pro něj nebylo nic nepředstavitelného. Začalo léto, ještě bylo před sezónou dovolených. Měl klid a čas a prostor. Nikdo nestál za jeho zády, nikdo se neptal, kde je, kam má namířeno. Učinil ten správný krok a nastoupil do vlaku, který stál před ním.

Našel si prázdné kupé a sedl si k okýnku. Všude bylo čisto a uklizeno. Záhy uslyšel píšťalku a vlak se dal do pohybu. Cuknul sebou a už to jelo. Hned v další stanici si k němu do kupé přisedla žena s krosnou. Pozdravili se a pak si každý hleděl svého. Když si před sebou rozbalila řízek a chleba, zeptala se ho, jestli si nedá. Zaskočilo ho to a nevěděl hned, jak má reagovat.

„Díky moc, ale …“

„Snad nejste vegetarián?“

„Ne, jím všechno.“

„Tak se neostýchejte a berte, dokud se dává.“ Držela jeden řízek s chlebem před ním a dodala … „Nenechte se přemlouvat. Mám toho dost.“

Vzal si tedy z rukou té ženy, co mu podávala.

„Jsem Petra.“

„Libor.“

„Kam máš namířeno?“

„Teď Vídeň a pak asi Chorvatsko.“

„Dovolená?“

„Spíš únik do neznáma. I když tam, kam jedu, to znám. Ale stýská se mi po tom a řekl jsem si, že by bylo fajn se na ta místa po letech mrknout.“

„Jsi sám?“

„Jo.“

„Co děláš? Omluv, že se vyptávám. V tomhle jsem asi jako každá ženská.“

„Jsem krom dalšího pisálek na volné noze. Dělám to, co jsem si přál, ale nějak mi došlo …“

„Došlo co?“

„Nevím, jak to popsat. Zmizela nějak síla, někam se poděl drajv a nastalo divné prázdno. Kdy najednou nevíš, jak a o čem psát. Zdali vůbec má smysl pokračovat.“

„To znám. Ráda fotím, někdy kde co a pořád, dokonce tak, že se na všechno kolem už dívám jen skrz fotoaparát a přemýšlím, z čeho by byla třeba hezká, výjimečná fotka. A pak najednou cvak, nemůžu foťák ani vidět! A dívám se pak na svět jen svýma vlastníma očima, aniž bych měla potřebu to nějak zaznamenávat.“

„A jaká fáze je u tebe právě teď?“

„Právě tato druhá.“

„Takže jsme na tom dost podobně.“

„Jeví se to tak.“

Dívali se mlčky na sebe. Bylo to zvláštní. Šlo jim mlčet pár metrů od sebe. Žádná trapnost nebo potřeba říkat něco, jen aby nebylo ticho. Naopak jim docela vyhovovalo. S žádnou ženou se na první dobrou necítil tak uvolněně. Možná proto, že už nic neočekával, že v nic moc nedoufal, a když, tak ne v ten moment, kdy musel zmizet někam pryč ze zajetých kolejí, kde se mu nic moc nedařilo.

„Chceš si přidat?“

„Díky moc, ale jeden řízek je pro mě až dost.“

„Jsi chlap, ne?“

„Pohlavím jo, ale jinak … snažím se o to.“

„Na alfa samce fakt nevypadáš.“

„Vadí ti to?“

„Ne. Nesnáším je, tu jejich sebestřednost, egomaničnost. Jednoho jsem vedle sebe měla a stačilo.“

„Znám to. Asi jinak, ale znám to.“

„Nějak se tě to dotklo?“

„Kdepak, jen je právě tohohle všude až moc. Proto mizím. Nejde nad tím vyhrát. Chci klid. Pocit bezpečí, přírody, zažít něco … hezkého.“

„Ty se mi snad zdáš.“

„Proč?“

„Mluvíš, jako básník.“

„No jo, dnes vadí i upřímnost. Hned je z toho patos.“

„Kdepak! Chápu to. Vlastně hledám něco podobného.“

„Ve Vídni?“

„Kdekoliv. Ale Vídeň může být dobrý začátek k nakopnutí. Procházka podél Dunaje, ulicemi, dýchá to tam mým rytmem, teda někdy a na některých místech.“

„Jo, pakliže se to tam od tvé poslední návštěvy nezměnilo.“

„Trochu mě děsíš.“

„Přece musíš vidět, jak všechno umíme my lidi zničit! Přejet buldozerem kus krajiny ve jménu peněz, rychlosti, pokroku civilizace a nevím čeho ještě.“

„Ty by ses dobře vyjímal mezi aktivisty.“

„To jistě ne. Jakmile nejsem ve své komfortní zóně, moje odvaha cokoliv říct nebo udělat mizí pryč. Jsem s tím srozuměný, ale někdy mě to dost štve.“

„Takže psaní je pro tebe únik?“

„Asi. Jak si nevím rady se světem kolem, zavřu se a začnu cvakat na klávesnici počítače. Nebo si pustím prima film.“

„Jaké máš rád?“

„Cokoliv co je pravdivý a autentický, co není vykalkulovaná sračka pro diváky.“

Jo, v tom bychom si mohli rozumět.“ 

Díval se na ni a říkal si, hlavně se, blbče, nezamiluj. Víš, jak to pak vždycky dopadne.  

„Mohli bychom spolu ve Vídni zajít na dobré kafe?“

„To má být pozvánka na rande?,“ zeptal se. 

„Ne, jenom na pokec, abychom hned nebyli zase sami.“

„Ale o to nám přece jde, proto unikáme, proto jedeme tímto vlakem. Teda já určitě.“

„Promiň, myslela jsem to dobře.“

Jaká to otřepaná fráze, pomyslel si. Vzpomněl si na pár lidí, kteří to s ním údajně mysleli dobře, ale ve skutečnosti jim šlo o jejich úhel pohledu na věc, na něj, na to, co by měl a čeho by se měl držet. Ne, nebude se vracet. Jen tím vždycky všechno posere. Přikázal si, že se bude dívat vpřed. Znělo mu to dost hloupě. Jako hesla z dob tuhé normalizace. 

„Na to kafe zajít můžeme.“

„Nenuť se, Libore!“

„Byl jsem nedávno na dobré kávě v kinokavárně. Dýchlo to tam na mě. Filmem a tak vším. Najednou mi bylo dobře a ke všemu se tam na mě po dost dlouhé době usmála žena. Jen tak. Vůbec jsem ji neznal, ona neznala mě. A najednou cvak, stalo se.“

„Co si proved?“

„Vyběhl jsem ven, chtěl jsem ji ještě vidět, aby mi hned nezmizela. Abych se neminul s něčím, chápeš?! Zahlédl jsem ji ovšem záhy odcházet přes most za ruku s přítelem.“

„Škoda.“

„V ten moment. Kdyby to bylo jinak, možná bych tu neseděl, nepotkal bych tebe, asi se to děje, jak má, ne.“

„Co já vím. Nechci zrovna o tomhle přemýšlet. Nikdo na to stejně nezná odpověď,“ řekla Petra dost rezolutně. 

„To je fakt,“ odpověděl neméně důrazně. 

„Za hodinu tam budeme.“

„Super.“

„Dám si s tebou šálek kávy a pak si najdu nocleh. Těším se na sprchu a na teplou postel.“

„Já možná skočím do Dunaje.“

Koukli na sebe a rozesmáli se. Začali se z ničeho nic chechtat sami sobě a tomu, jak se najednou cítili svobodně. Byl to super moment, který přijde a pak zpravidla zase odejde. Ale jim se nějak dařilo ho mezi sebou držet. I v tom mlčení a právě v tom kupé, v němž spolu náhodou seděli, nebo dílem osudu, nebylo to v tu chvíli důležité. Každopádně Petra byla pro něj svou nenuceností a spontánností příjemným zpestřením. Dodala mu zase díl sebedůvěry. Tak jo, zkusí to ještě. Jít tomu trochu naproti a uvidí, co z toho vzejde. Když nic, tak se snad nesesype. Usmála se. Doufal, že neumí číst myšlenky, protože kdyby jo, třeba by mu dala pár facek. Nebo by si přisedla blíže. U některých žen jeden nikdy neví, co přijde.