„Víc než žena“

Mojca Kumerdej /1964/ je Slovinská autorka a rovněž divadelní kritička, jejíž první kniha „Krst nad Triglavom“ /2001/ vzbudila v kontextu Slovinské literární tradice značnou pozornost. Ve svém souboru povídek nazvaném „Víc než žena“ reflektuje  často niterné strasti nejen partnerského, ale i obecně rodinného soužití. Vesměs přímočaře odhaluje nejrůznější aspekty, které mezilidské vztahy tak či onak deformují.

Autorka v jednotlivých příbězích dokáže na pozadí „skrytých“ pocitů svých postav věrohodně deklarovat lásku ve všech možných podobách. Opětovanou i tu neopětovanou, živočišně fyzickou i něžnou, niterně křehkou i živelnou.  Láska v tom nejobecnějším slova smyslu je také hlavním tématem všech povídek. Zvlášť cenná je autorčina vypravěčská pestrost -  střídání poloh emocionálně syrových s polohami plnými něhy a bezelstné touhy – „… jen tak mimochodem prohodíš, že mě máš ráda. Když to vyslovíš, vím, že jsi upřímná a říkáš to vážně. Odpovím ti, že já tebe taky a že jsem šťastný, že tě znám. A když se pak rozloučíme a já položím telefon, nahlas dodám něco, co ti nikdy neřeknu. Ne rád, mám tě moc rád … dokonce mnohem víc než rád.“ Autorka nikdy nesklouzává k laciné sentimentalitě, k povrchnosti, naopak, dokáže pronikat pomalu a důkladně až na dřeň toho kterého mezilidského vztahu, který zpravidla vždy skrývá nějaké tajemství, odhalené někdy přímo, jindy v náznacích a jinotajích.

Kumerdej se nebrání ani explicitním erotickým motivům. Erotika obecně sehrává často téměř fatální roli v dílčích příbězích. Tak je tomu např. v povídce nazvané „Pořád dokola.“ Hlavní protagonista – muž – hlavní protagonistku – ženu /prakticky identické schéma postav téměř všech povídek/ nemiluje, ale spí s ní. Ona ho začíná mít ráda, ale ví, že on má raději jinou, s níž spí taky. Co vše je v této roli žena ochotná někdy akceptovat, co vše je nucena pod tlakem lásky a touhy po ní přijmout, může být z perspektivy autorky pro někoho skličující. „Pokaždé potká někoho, s kým to není napořád. (…) I když se snaží. Strašně se snaží. (…) Jen si přeje muže, který by ji měl rád, se kterým by žila, jako žijí ostatní, (…) Ale nechtějí. Nedělá jim nic jiného než to, že jim vyplní přání – a všichni začnou dříve či později chtít jediné – zapomenout na ni, už ji nikdy nevidět, všechno to byla jenom hra. Ale člověka nelze jen tak vymazat z paměti. To se nemá. Není dobré, když v jednom dni uděláš za vším čáru, obzvlášť za někým, jehož tělo dýchalo s tím tvým. Ona nezapomíná na nikoho. Ani na něj nezapomene.“

Je třeba říci, že některé z povídek jsou zajímavé i nelineárním odvíjením děje. V současné próze je to vcelku běžný jev, ale Kumerdej dokáže tento prvek využít i na malém prostoru tak, že ve čtenáři dokáže vyvolat napětí a velkou dávku očekávání, které navíc pozvolna podpoří často překvapivým odhalením. Tak je tomu například v povídce nazvané „Ruka.“ Hlavními protagonisty zde nejsou muž versus žena, ale dcera versus matka. Časová expozice povídky je následující – matka leží mrtvá pod oknem svého bytu. Dcera čelí otázkám vyšetřovatelů. Teprve posléze autorka dospívá k jádru příběhu – tedy k období, které smrti matky předcházelo. Ústy dcery autorka odkrývá více než komplikovaný vztah k matce, která dceru z jasně vyřčených důvodů nenávidí. „Nosit tě v sobě byla noční můra a kvůli komplikacím při porodu jsem později žádné děti mít nemohla. Ale chtěla jsem je, přála jsem si aspoň ještě syna, ale ty jsi všechno pokazila – nejdřív si mi zprasila dělohu a potom jsi ještě zabila otce.“ V samém závěru povídky se posléze dozvíme i to, co bylo bezprostřední příčinou matčina pádu z okna.

Autorka budí oprávněný pocit naprosté vypravěčské suverénnosti a autenticity. Necítíme za ničím předem daný kalkul. Naopak – jednání zpravidla protikladných a charakterově pestrých postav je uvěřitelné a tím pádem pro čtenáře v mnoha ohledech „atraktivní.“   Navíc povídky mají dynamický spád, překvapivá a neočekávaná rozuzlení. S odkazem na uvedené přednosti lze tedy knihu Víc než žena potencionálním čtenářům vřele doporučit.