Verdikt

„Tak jo, vlastní dítě mít nemůžeme, ale nevzdáme se! Co zkusit adopci?“ Šli právě od lékaře. Jeho slova zněla jednoznačně a definitivně. „Je mi to líto, ale tady se nedá nic dělat. Zkusili jsme všechno. Musíte se s tím smířit.“ ...   

Lékař byl profík. Nemohl jinak. A po všech těch peripetiích, jimiž si Věrka s Petrem prošli, to pro ně byl i díl úlevy. Už žádní doktoři, žádná další nejistá prognóza. Žádná iluzorní představa! Kostky jsou vrženy. Už nebylo v co doufat ani se k čemu upínat.

„Já nevím, Petře. Nejsem na tohle asi připravená. Ráda bych si někde sedla a odpočinula si.“

Zašli do blízké kavárny. Věrka si objednala své latéčko, Petr své caffe americáno a dopřál si i větrník. Potřeboval něco sladkého. Věrka nechtěla, držela si fazónu, ačkoliv jí Petr říkal, že by rád měl vedle sebe baculku. Ale ona že ne. Trvala na tom, že dokud to jen trochu půjde, chce mít obstojnou figuru.

„Petře, ráda bych ti něco řekla.“

„Povídej, já u toho budu zatím mlsat.“

Někdy tu jeho infantilitu nesnášela. Měli za sebou další kolečko u doktora s definitivním resumé pro ně oba a on se choval a mluvil jako prvňák. Kvůli ní se ale nemusel přetvařovat. Věděla moc dobře, jak si dítě přál a taky si byla jistá, že by byl skvělý táta. Tím spíš zavedla řeč směrem, který Petr neočekával.

„Ty děti mít můžeš, ty jsi v pořádku.“

„Co mi tím naznačuješ, lásko?“

„Že není důvod, abys byl bezdětný kvůli mně.“

„Aha a kam tím jako směřuješ?“

„Já myslím, že je to dost jasné, ne?“

Petr se na ni podíval dost nepřívětivě.

„Ty můžeš mít dětí, kolik chceš. Já jsem ta, které to příroda nepřeje.“

„Už chápu. To jako že bych zbouchnul jinou ženskou, tak tomu mám rozumět? A proč pouze jednu, třeba rovnou dvě! Nebo tři, čtyři, abych měl jistotu, že se to povede! Stane se ze mě rozsévač semene! Báječná představa, to jsem vždycky chtěl. Byl by to splněný sen.“

Věrka na něj zírala a byla by snad vyprskla smíchy, kdyby se tomu nebránila.   

„Ty si vážně něco.“

„To sem! A už o tomhle přede mnou ani za mými zády nikdy nemluv! Prosím tě! Vzal jsem si tě, miluju tě a na nějaké úlety byť i s dobrým úmyslem nejsem stavěnej. V dobrém i ve zlém pamatuješ?“

„Jistě.“

„Myslel jsem to vážně.“

„To já také.“

„V tom případě nechápu, že tě něco takového napadne.“

„Nebylo to míněno zle. Pouze jsem chtěla, abys věděl …“

„Abych věděl co?“

„Že bych pochopila … kdybys odešel.“

„Ty bys to pochopila? Vážně? Ale já ne!“

„Dobře, zapomeň na to. Už o tom nepadne ani slovo. Nějak to prostě zvládneme.“

„To si piš, že jo!“   

Vzali se po půl roce chození. Petr by si ji vzal klidně hned, ale ona že ne, že není zvyklá jít do něčeho po hlavě. Bylo to jako rána z čistého nebe. Okouzlení na první pohled. Svatbu pak měli v létě, v přírodě, nic honosného, pozvali jen pár svých přátel, rodiče, nejbližší příbuzné. Pořídili si záhy domek uprostřed malebné vesnice. Petr může pracovat na zahradě, ona tam má taky vše, co potřebuje. Jen to dítě ne. A už bylo jasné, že jejich vlastní tam běhat nikdy nebude. Dolehlo to na ni v plné síle při té představě. Musela na chvíli ven. Petr zůstal u stolu a čekal, až přijde.

„Bál jsem se, abys nespáchala mou vidličkou harakiri.“ /Vzala ji Petrovi mimoděk od větrníku, aby měla něco v ruce/.     

„Není vhodná chvíle na legrácky, Petře!“  

„Na ty je vhodná chvíle téměř vždycky. I teď. Nebo právě teď. A na rovinu, oba jsme ten verdikt přece čekali.“  

„Já doufala v zázrak. Ty ne?“

„Jistě, ale musíme se postavit realitě a ta adopce se mi jeví v naší situaci jako dobrý nápad.“ /Věrka mlčela. Nevěděla, co na to má Petrovi odpovědět/.

„Určitě nás vyhodnotí jako ideální pár pro nějakého mrňouse. Je jich na světě spousta, co potřebují rodiče.“

„Zase jsi moc hrrr. Brzdi, Petře! Já se vážně potřebuju nejprve vzpamatovat a ne hned někomu dokazovat, že dokážu být dobrá matka pro cizí dítě.“

„Zpočátku cizí, pak bude naše. Uvidíš, že to půjde.“

„Jasně. Ty bys měl psát pohádky do televize.“ 

„Proč ne, možná bych se v tom našel. Pořád mi říkáš, že se chovám jako malé dítě. Tak bych tam využil svůj potenciál.“

„Další Andersen?“

„Spíš bych zůstal u českých klasiků. To je ta pravá inspirace.“

„Ne že si doma zase pustíš Maxipsa Fíka.“

Vždycky když měl schízu, zabrousil do své filmotéky a našel si něco ze svých dětských animáku. Boba a Bobka, Macha a Šebestovou. Jindy vylovil Kluka z plakátu, ale Fík vedl. To byla jistota, trefa do černého. Nepustilo ho to.

„Měl bych nápad.“

„Já taky.“

A unisono to vyslovili – „Co jet někam k moři?“  

„To snad není možný,“ řekla Věrka.

„No co, čteme si myšlenky.“

„Jo, ale někdy je to k zešílení.“

Zejména když by ráda Petra něčím překvapila. Téměř nic před ním nedokázala utajit. Oni by si ani nevěrní být nemohli. Přišli by na to oba dřív, než by s nějakou nevěrou vůbec začali.    

„Můžeme kamkoliv budeš chtít. Peníze máme a čas taky. Co třeba Seychely?“

„Na ty ti kašlu s prominutím.“

„Moc nóbl, jasně. Tak dáme námi oblíbené Chorvatsko. A víš ty co, pojmeme to jako road movie. Projedeme ho od shora dolů a od zdola nahoru.“

„To zní hezky.“

„Budeme jíst sladká rajčata, rudý melouny, pít výtečnou kávu, domácí limonády. Dopřejeme si takovou ozdravnou kůru na naše neduhy.“

„Kéž by vedla i k vyléčení.“

Podle slov lékaře ale nikde na světě pro ni neexistuje žádný druh léčby, která by ji zbavila neplodnosti. Byl si tak jistý, nebyl tam ani stín pochybnosti. Jak je to možný? Zkrátka ji nechtěl živit planými nadějemi. Leda by se stalo něco mezi nebem a zemí. Něco co je mimo hrací mantinely klasické medicíny. On sám že to při své dvacetileté lékařské praxi nezažil. Ovšem slyšel příběhy od svých kolegů, které byly mimo hranice jejich chápání.   

Tak jo, pojedou na dovolenou. Dopřejí si slunce a pohodu. Budou chvíli myslet na něco jiného. Potřebovali to oba jako sůl. A ta mořská pro ně byla vždy vítaným zpestřením.   

Když přijeli s Petrem domů, napustili si teplou vanu. A pak si dopřáli i něžnou milostnou chvíli. Už s vědomím, že se kýžený výsledek nedostaví. Miminko, mateřství … jak moc by o to stála. Ale nedalo se už nic dělat. Zkusili všechny možnosti.

Myšlenku na adopci Věrka vytěsnila. Petr o tom nemluvil a nechával to na ní. Doufal, že si to ale rozmyslí, že jednou to osvojení zkusí. Každopádně zůstali spolu tak, jak si kdysi při svatebním obřadu slíbili. 

…

Ten večer si Petr Maxipsa Fíka skutečně pustil. Ale při jeho sledování měl místo obvyklého smíchu v očích slzy. Marně se je snažil skrýt.