Utajený výlet

 Patnáct let a téměř nic se nezměnilo. Před sebou měl vyasfaltovaný dvůr, jehož prasklinami prorůstala tráva. Na vykachlíkované zídce, která lemovala vyvýšený záhon květin, byly nové pouze malby sprejerů. Dveře školní budovy byly zavřené. Čas 9. 00. – chvíli sledoval vteřinovou ručičku, která obíhala ciferník velkých hodin visících nad hlavním vchodem. Každou chvíli musí zvonit, pomyslel si. Záhy se řinčivý zvuk šířil prostorem a byl mu stejně nepříjemný jako tenkrát. Už tehdy nepřirozeně ovládal jeho domnělou svobodu.

Přešel pomalu k proskleným dveřím, za nimiž viděl šatny jednotlivých tříd. Připomínaly voliéry na ptáky.  

- Hledáte někoho? /Ten muž, hádal zhruba šedesátiletý, si ho měřil nepřívětivým pohledem, který mu byl známý/. 

- Ředitele, odvětil. /Muž, který tam dělal školníka už tenkrát, zvedl pravou ruku a ukázal mu směr, kterým se k řediteli ubírat/.

Procházel dlouhou chodbou s velkými okny. Pohled na školní atletický ovál mu připomněl jeho někdejší sportovní úspěchy. Měl sílu a vytrvalost! Dokonce prý i talent a tím i budoucnost! Buď tělocvikář lhal, nebo něco podělal.

Zaklepal na dveře a po krátkém váhání vstoupil. Za stolem spatřil staršího muže s prořídlými šedivými vlasy a s nepřívětivým výrazem. Pozdravil a přistoupil blíž.

- Pan Málek?, zeptal se ředitel. Přisvědčil, načež mu bylo dovoleno, aby se posadil.

- Už jsem se bál, že nepřijdete. /Ředitel mu taktně vytknul jeho zhruba desetiminutové zpoždění/.  

Čas 9. 10. Konec přestávky. Zvonění přerušilo na okamžik jejich rozhovor.

- Přežitek minulosti, nemyslíte? Na mnoha školách už to zrušili!

- Proč ne vy?

- Asi že i já jsem minulost. Budoucnost dnes patří jiným, odpověděl ředitel s dávkou ironického nadhledu nad svým stavem. 

Místnost, v níž seděl, znal. Dokonce se upamatoval i na její původní vybavení, z něhož tam zůstal masivní starožitný mahagonový stůl. /Nejednou tu místnost coby temperamentní kluk navštívil a vždy to bylo v souvislosti s nějakou choulostivou patálií, které se dopustil/. 

- V telefonu jste mě zpravil, že byste u nás rád nastoupil. /Na souhlas pokývl mírně hlavou/ … Dovolil jsem si o vás proto získat pár informací.

- Jakých informací? 

- Důležitých! Abych věděl, jestli vás mohu přijmout.

- A můžete? 

- Tím si právě nejsem jistý. /Ředitel si zapálil a na chvíli se odmlčel. Mezitím párkrát vydechl ke stropu oblak kouře. Bylo zřejmé, kdo bude mít v nadcházející chvíli navrch/.   

- Jste konfliktní! … Tvrdí to tedy váš nynější nadřízený. /Jeho nadřízený byl vůl, s nímž nikdy nevycházel. Nemohl tedy z jeho strany očekávat žádné dobrozdání/. 

- Při hovoru s ním jsem nabyl dojmu, že vás pan ředitel … /zapomněl jméno, tak mu ho připomněl … / 

- Klouček!

- Ano to je on! Tedy, že vás pan ředitel Klouček nemůže vystát. Dokonce bych hádal, že vámi pohrdá. 

- Hádáte správně. /Nemělo smysl cokoliv zapírat/. 

- Rovněž mi sdělil, že o vaší snaze najít si jiné místo, nic neví.

- Teď už ano.

- Musel jste to předpokládat. Ostatně údaje vašeho stávajícího zaměstnavatele jste mi sdělil vy sám. /V telefonu se na ně ředitel sedící před ním přímo zeptal, tak mu tedy přímo a bez okolků odpověděl/.   

- Zkrátka a dobře. Kolega Klouček nenašel prakticky jediný váš osobní předpoklad, aby mi vás s čistým svědomím mohl doporučit.

- S tím si nelamte hlavu.

- To bohužel musím! /Odmlka rovnala se jedna típnutá cigareta/. Budu mluvit na rovinu! Přijmout vás by byl pro mě jedním slovem hazard! A ten si při svém postavení nemůžu dovolit. Mimo to, ani jako žák této školy jste neměl zrovna nejlepší pověst.

- Jak to víte?

- Náhodou. Moje zástupkyně si na vás pamatuje. Stačilo před ní zmínit vaše jméno. Prý jste patřil ke studentům, které si učitelé mezi sebou přehazují jako horký brambor.

- To vám řekla? /Ředitel přisvědčil a dodal … /  

- A k tomu pár dalších věcí, abych věděl, že vás tu nechci. Zkrátka a dobře budete se muset poohlédnout někde jinde.

- Rozumím.

Nezbývalo než ze slušnosti tomu panákovi s praktikami tajných fízlů podat ruku a bez dalšího slova /třeba na svou obranu/ zmizet.

Na chodbě byl klid. Čas 9. 15. Do dalšího zvonění na přestávku zbývalo zhruba čtyřicet minut. Zašel si tedy v klidu na toaletu. Stál před mušlí a při tom si vzpomněl, jak s klukama čůrali na zeď - čím výš tím líp. Obvykle si nevedl nejhůř. Vlastně v této disciplíně patřil k nejlepším.

Ve vestibulu spatřil znovu muže, který ho před pár minutami k řediteli nasměroval. Opravoval zámek u jedněch dveří. Nepochybně školník a nepochybně ten, co ho před lety sekýroval, že není přezutý, že lítá po chodbě jako utržený ze řetězu, že huláká a ještě k tomu ničí školní majetek.

- Odcházíte?, zeptal se školník, aniž by přerušil práci.

- Ano, odvětil.

- Fajn. Dveře jsou támhle, a rukou v níž svíral šroubovák, mu ukázal, kudy by se měl co možná nejdřív pakovat. Bez fanfár, bez rozloučení, bez blahosklonných projevů úcty a radosti, že je jakýsi bezejmenný Miky Málek poctil svou návštěvou.

… …

Na počátku celé té akce byl okamžitý nápad. Ovšem dost bláznivý, aby mu nedokázal odolat. Když po pěti hodinách jízdy dorazil na místo, první co udělal, že si našel nocleh. Laciný hotel na periferii jeho rodného města, které se po patnácti letech rozhodl navštívit. Dal si sprchu a pár minut spánku. Pak si oblékl čistou košili a vyrazil na obchůzku. Z každého místa, kterým procházel, na něj doléhalo množství vzpomínek. Přece jen tam prožil několik vcelku pohodových let. Vlastně celé dětství. Po příchodu na hotel měl naléhavou potřebu něco podniknout. Napadlo ho jen tak z hecu cinknout do místní základní školy, a jen tak se zeptat, zdali by pro svého bývalého žáka s nevalnou pověstí neměli volné místo. Je přece učitel se čtyřletou praxí tak proč to nezkusit. Stejně měl v plánu se tam zajít podívat, tak ať je to se vší parádou, ať je legrace, pomyslel si. Zjistil si tedy potřebné telefonní číslo a přímo z hotelového pokoje zavolal. Nejprve se ozvala soudě podle hlasu mladá sekretářka. Vyslechla si, co že chce a záhy ho přepojila rovnou k řediteli. Unavený mrzutý hrubý hlas ho zpočátku odrazoval od hloupých vtipů /o místo v dané škole ve skutečnosti vůbec nestál/, ale nakonec přece jen požádal ředitele o schůzku. K jeho překvapení mu vyhověl. Akce se rozběhla a dopadla tak jak dopadla. Byl to úlet, byl to psina, bylo to zkrátka to, co chtěl – taková dobře nalajnovaná komická scéna, kterou si ten den sám a z vlastní vůle pro své pobavení zinscenoval.