Ustoupit se někdy musí

„Podle mého už by si měl zůstat doma. Vykašlat se konečně na práci a užít si zasloužený důchod.“ „Ale já bych ještě rád …“ „Já vím, co bys rád. Moc dobře ti rozumím. Ty prostě nechceš být tady se mnou pořád. Raději budeš dál na plný

úvazek v té své fabrice, než abys byl na plný úvazek tady se mnou jako můj manžel.“

„Proč ty všechno tak přetočíš? Mám prostě rád svou práci! Není to tak, jak říkáš!“

„Vážně není? A buď upřímný, prosím.“ 

Pavel cítil, na jak tenký led zase vstoupil. Opět se ocitl v situaci, že ať řekne cokoliv, vše vyzní v jeho neprospěch. Věra si s tím nemusela dát ani velkou práci. Tohle ji šlo, když potřebovala, výborně.

„No tak spusť, čekám, co mi povíš.“

„Ty přece moc dobře víš, že jsem v té své fabrice spokojený. Připadám si užitečný, mám tam kamarády. Odjedeme si svou šichtu a jdeme na pivo do hospody. Vždy si dám jedno velký a jedno malý a pak se těším domů. A mě to těšení se i na tebe baví. Nechci o to ještě přijít. Jsem v kondici, s výpovědí za mnou taky nepřišli. A ty peníze se přece taky hodí. Až budu v důchodu, nebude jich zase tolik.“

„Máme naspořeno dost. Nepotřebujeme nutně víc. Mohli bychom začít trochu cestovat, splnit si nějaké společné sny. Ještě pořád můžu dobře chodit, a mě to samotnou doma nebaví, copak to nedokážeš pochopit?!“

„Tak proč si přestala zcela učit? Přece sis mohla nechat alespoň pár hodin.“

„To jsem teda nemohla. Ředitelka mě tam už coby důchodkyni nechtěla. Obyčejná česká závist. Mít důchod a plat … věc vyloučená. Musíš si vybrat. To mi tenkrát řekla. A já si vybrala … vyprávěla jsem ti to už mockrát.“

„Fajn, tak se zkus někde jinde zeptat. Na jiné škole po tobě třeba šáhnou všemi deseti.“

„Já už ale nechci. Prostě jsem si myslela, že když odejdu do důchodu já, tak ty do něj, jakmile budeš moct, odejdeš taky. Místo toho už rok děláš navíc. To se toho být tady se mnou vážně tak bojíš?“

„Před chvíli jsem ti vysvětloval …“

Odmlčel se. Tušil, že říkat to znovu je marný.

„Točíme se v kruhu, Věro. A vůbec se mi nelíbí, jak na mě tlačíš. Navíc, a tím jsem si téměř jistý. Po pár měsících, jakmile ti tu budu všude za zády, mě budeš mít plné zuby.“

„Že ty to tak víš.“

„Vždyť nám stačí někdy společné víkendy. V neděli odpoledne už se pravidelně hádáme a hledáme cestu, jak si jít na chvíli z očí.“

„To je něco jinýho. Mícháš jablka s hruškami.“

„Nemyslím si. Přece po těch x letech manželství vím, jak se věci mají.“

„Ty víš a já nevím nic, viď. Ty se prostě bojíš našeho společného stáří.“

„Dej mi pokoj s takovými řečmi. Chceš mě vytočit? To ti vadí, že jsem někde spokojený? Já nemůžu přece za to, že ty nejsi.“

„Jistě, ty jsi přece pan dokonalý!“

„To jsem snad ani nenaznačil!“

Pavel právě tohle nesnášel. Když mu Věra vkládala do úst něco, na co ani neměl pomyšlení. Někdy vůbec nedokázal pochopit, jak na nějakou reakci přijde, co se jí to stane v hlavě. Ani po téměř čtyřiceti letech společného manželství její myšlenkové pochody nedokázal vyhodnotit.

„Já jsem zkrátka doufala, že v tom svém důchodu budeme existovat společně. Jsem naivní hloupá husa! Proč ty bys dělal něco kvůli mně, že!“

„Víš, jak se tomuhle říká?“

„Ne!“

„Citové vydírání! Jde ti to dobře!“

„Skutečně?!“

„Jo! Jsi v tom přebornice! Jdu do hospody, než se zase zbytečně pohádáme.“

„Utíkat ti šlo vždycky skvěle. Ty bys mohl být i na stará kolena Emil Zátopek.“

„Jasně! Jdu na jedno, na dvě! A možná přespím u kámoše!“

„Opovaž se! A nemluv laskavě jako pubescent! Je to trapné.“

„Mně to přijde zábavné!“

„No ohromně.“

Pavel viděl, že už to nikam nevede. Odešel do chodby, vzal si kabát a bez dalšího slova zmizel. V hospodě si objednal pivo a jeden velký fernet, který kopnul hned do sebe.

Věra mezitím seděla v kuchyni u kafe a dívala se dolů na sídliště. Měla takový vztek, že by se snad s Pavlem v ten moment nechala rozvést. Tlačila ho do kouta, věděla to moc dobře, ale co měla dělat. Nechtěla být na ten svůj důchod sama. Přišla si najednou nemožná a neužitečná. Draly se jí do očí slzy. Děti nikdy neměla. Nemohla. Pavel jí to nikdy nevyčítal. Tenkrát, když se to dozvěděla, mu ty dveře opatrně otevřela. Byli oba relativně mladí, třicítka nic neznamená. Nechtěla, aby se pro ni Pavel do té míry obětoval a připravil se o možnost být táta. Moc o to stál. A také věděla, že byl tenkrát na vážkách, jak se zachovat. Ale on to nedokázal udělat, opustit ji jen tak. Nechat ji se v tom plácat, zatímco on by si budoval hnízdo jinde a jinak. Věc pro něj nepředstavitelná. Tehdy ji řekl, že chvíli váhal, přemýšlel o tom, ale celé mu to záhy přišlo jako absurdní drama. Jen ta představa mu přišla tragikomická. Vážně se tomu pak dokázal i zasmát. Ne tak ona. Dost se bála. Bez něj si svůj život totiž představit nedokázala. A začala ho mít po tom všem ještě více ráda.

Pavel již pil třetího ferneta. Seděl u stolu sám. Neměl chuť někomu volat, aby si s ním přišel některý jeho kámoš popovídat. Nikdy to nedělal, aby své splíny předával dál. Byl a stále se tak cítil – jako obyčejný chlap. A chlap má podle něj, dokud může a chce pracovat. Proč to Věra nepochopila? Proč byla tak zaťatá a neústupná? Vnímal jedno. Musí se jako chlap držet své linie. Jakmile začne ustupovat, bude na nejlepší cestě stát se mužem pod pantoflem. Přece se nenechá vydírat.

Deset hodin večer a Věra ležela v posteli sama. Doufala, že za chvíli uslyší dveře. Pavel do nich vejde, přijde za ní a udobří se. Možná proto se s ním někdy hádala, protože právě to usmiřování měla ráda. Byla to někdy taková hra, jen jestli to tentokrát nepřehnala.  

Pavel přišel pod obraz téměř o půlnoci. Sedl si zády k ní na svou půlku postele a dlouho mlčel.   

„Co je? Ty ses opil?“

„Jo, opil, zlato. Vadí ti to hodně?“

„Mně je to jedno, ale lehni si laskavě vedle. Tvé chrápání mi rve uši.“

„A mně rve srdce, jak se mnou někdy mluvíš.“ Podíval se konečně na ni. „Máme to zapotřebí?“

„Asi ne. … Promiň!“

„Domluvme se následovně. Dej mi ještě půl roku práce ve fabrice a já ti slibuju, že pak odejdu sám a dobrovolně. A nebudeš mě muset nutit!“

„To jako vážně?“

„Jo. Vážně!“

„A pak pojedeme … ne poletíme rovnou do Paříže!“

„Proč ne.“

„Miluju tě, Pavle."

„To jsem chtěl slyšet.“ 

Věra mu pak hned dala najevo, že u ní může zůstat a přitulit se.