Úlet

Vracel jsem se ten den z práce jako zpráskaný pes. Měl jsem všeho po krk! Zoufale jsem si přál být konečně doma, naložit se do teplé vany a na nic nemyslet. Na nic a na nikoho, jen na sebe. Na to jak se dát trochu do pucu. Jak se 

... zotavit. Jak přijít na jiné myšlenky a vyléčit se ze smutku, který mě z ničeho nic přepadl.       

Ač prosinec, slunce hřálo jako na jaře, obloha bez mráčku a já se pomalu šoural napříč sídlištěm a nevnímal nic než svou samotu, otupělost, zmar a téměř bezbřehou apatii k celému dění kolem. V parku jsem si sedl na lavičku a tiše seděl a poslouchal a díval se, abych za chvíli zase vstal a šel dál jako mátoha. Vzpomínal jsem, na lidi, které jsem měl rád a kteří byli pryč. Jak moc jsem je v tu chvíli potřeboval, aby mě chytli, aby mi řekli laskavé slovo, aby se na mě usmáli, aby mi dali najevo, že jim nejsem lhostejný. Něco se se mnou dělo. To nebyl jen obyčejný smutek, to byla panika, která uvnitř bila na poplach a nedávala mi chvilku klidu. Zapadl jsem do jednoho lokálu a objednal si točenou dvanáctku. U stolu jsem seděl sám s výhledem na celý zakouřený sál plný cizích anonymních lidí ze stejného sídliště, ze stejného města. Ač nekuřák, měl jsem chuť si zapálit. Vrchní mi donesl kusovku, jeden šluk, druhý šluk, … tak takhle to je, takhle se člověk stává dospělým. Znechucený nad sebou a nad světem vysedává v zakouřeném pajzlu, aby si v tichosti zanaříkal a při tom si uvědomil, kam že to v tom svém životě zatím dopracoval.

Když jsem přišel domů, zamířil jsem rovnou do koupelny a tam si chrstnul několikrát do obličeje studenou vodu. Pak jsem zamířil do svého pokoje, kde jsem se natáhnul na postel a krapet si zdřímnul. Už jsem se zotavoval, už jsem byl v bezpečí, už jsem byl doma, u maminky, v bytečku, v teple a sám. Konečně! Žádné přetvařování, žádné skrývání svých slabostí, žádná slova, klid a ticho! Balzám na duši!

„Možná bych měl na pár dní zmizet, někam se zdejchnout a všeho nechat!,“ řekl jsem mamce, když za mnou přišla do pokoje, aby mi dala na stůl hrnek s čajem.  

„Za týden jsou vánoce!“

„Tím spíš!“

Dívala se na mě a nevěřila svým uším. Ji nechám na vánoce samotnou nebo co?! Všechno už je domluvené. 22. prosince v pátek balíme a jedeme za mým bratrem a za jeho rodinou do jeho baráku, kde budeme všichni společně slavit až do silvestra.

„Potřebuju být pár dní sám, vánoce, nevánoce!,“ řekl jsem.  

„Sám si pořád!“

„Docela sám, naprosto, rozumíš?“

Nerozuměla a odešla. Bez dalšího slova a bez dalšího naléhání. Já se posadil ke stolu a u zapnutého laptopu jsem se snažil dokončit rozepsanou povídku. Práce mi šla od ruky. Zpoza okna jsem slyšel švitoření ptáků. /V prosinci! Celý svět je vzhůru nohama, pomyslel jsem si/. Za hodinku jsem byl hotov, ještě si vše přečetl a provedl závěrečné korektury a mailem povídku zaslal do jedné z redakcí, kde se nebojí tu a tam uveřejnit dílko začínajícího autora. Tak jsem byl zase chvíli spokojený. Se sebou, s odvedenou prací i s jejím výsledkem. Sláva! A do ruky jsem si vzal Saroyana /můj nejoblíbenější autor/ a četl si v něm bez ladu a skladu, jako si člověk někdy čte v bibli. Takhle umět psát. Svěže, uvolněně, živě, prudce, noblesně, upřímně, majestátně, jeho styl mě uchvacoval, povznášel, dával mi chuť do práce, dával mi sílu utkávat se s nezdary, dával mi radost a pocit sounáležitosti s někým, koho jsem v životě neviděl, jen znal jeho literární dílo.

V podvečer jsem se šel projít. Už mi zase bylo vcelku dobře, už jsem zkorigoval svůj emoční úlet. Z lavičky jsem zíral do oblohy. Skvělá terapie! Dostupná, zdarma a co víc, naprosto bez vedlejších účinků! A při tom jsem se těšil z nadcházejících dnů volna bez ohledu na to, zda je strávím u sebe doma nebo s mamkou u svého bratra v jeho novém domě s jeho ženou a s jeho dvěma kluky. 

Když jsem přišel domů, mamča seděla v kuchyni. Dělala si starost, kde jsem a co se se mnou děje. Doufala, že už ji konečně dám nějaké pro ni srozumitelné vysvětlení. Sedl jsem si na gauč v obývacím pokoji a tupě zíral před sebe. Mamča přišla a sedla si vedle mě.

„Tak co? Už je to lepší?“ 

„Trochu.“

„Můžu ti nějak pomoct?“

„Asi ne. Jsem už velký, musím si pomoct sám.“

„Dokážeš to?“

„Musím. Nic jiného mi nezbývá.“

Podíval jsem se s těmi slovy na mámu. Její ustaraný výraz mě dojal tak, že jsem sotva zadržel slzy. Ani jsem jí nedokázal říct, jak moc jsem rád, že vedle mě sedí, že mě poslouchá. Ač třicetiletý, vedle ní jsem se cítil zase jako malý kluk.

„Za mnou můžeš přijít kdykoliv s čímkoliv, to přece víš,“ řekla. 

„Vím a děkuju. Já měl jen den blbec, tak mi to promiň.“

Strávili jsme pak spolu klidný večer. Skoukli film, pustili si hudbu, pohovořili o všedních věcech a k tomu si dali príma baštu. Zase jsem se cítil silný a odhodlaný. Schopný se postavit sám sobě i těm, kteří by mi třeba chtěli ublížit. V práci nebo kdekoliv.