Trenér

 Hrával stolní tenis. Už tenkrát nerad prohrával. Když se to dělo, zlomil vzteky kolikrát raketu. Prostě s ní bouchnul o stůl a bylo vymalováno. Jeho trenér byl prima chlap. Snažil se ho kočírovat. Někdy ale trpělivost docházela.     

„Co to s tebou je, Jindro? Víš ty, co jsi? Divoch!“ 

„No a. Lepší než být přizdi sráč, který se bojí kde koho!“

„Ale ty překračuješ únosnou míru, chápeš to?“

„Ne! Ani trochu.“

„V tom případě nevím, jestli tě nebudu muset vyloučit z oddílu.“

„Děláte si srandu?“

„Nemůžu ti tolerovat něco, co je zde proti mým nastaveným pravidlům.“

„Pravidla jsou na prd!“

„To myslíš vážně? Protože jestli jo, tak se seber a už mi sem nechoď.“

„Fajn, jak je libo.“

Šel si hned do šatny vyklidit skříňku. Věci si ledabyle házel do sportovního batohu. Měl všeho po krk. Ani on sám nevěděl, co se s ním dělo. Asi od té doby, co to mezi jeho mámou a tátou neklapalo. Hádali se spolu. Měli malý byt, neměl ani vlastní pokoj. Máma mu ale udělala alespoň vlastní kout. Přepažila závěsem jednu místnost.

Netrvalo dlouho, aby pochopil, co se stalo. Táta si našel ženskou. Začínal jeho střet s realitou. Ve škole ho vytočilo kde co. Nesnášel i svou třídní učitelku. S odstupem ji vnímal jako komunistickou mrchu. Bylo to vážně něco.

Ale pinčes byl pro něj vždy únik někam, kde se to vše nějak otočilo. Kde to nějak fungovalo. Kde měl partu a prima trenéra, jehož autorita pro něj byla přijatelnou. Téměř nikoho v té době nerespektoval, jeho ale ano. I když to tak navenek ten den nevypadalo.

Hodil tašku na rameno a byl připravený zmizet. Jen nevěděl kam. A proč? Domů se mu nechtělo. Mohl sednout na kolo a jet deset kilometrů za babičkou. Tam by ho ale děda hned zaměstnal na statku, a to se mu také nezamlouvalo. Zrovna měl chuť být spíš sám a stranou všeho.

Trenér mu při odchodu zastoupil cestu. Díval se z výšky na něho. Jeden z mála, který v něm dokázal vidět i to něco lepšího. 

„Jindro, nechceš mi říct, co se stalo?“

„Co by se mělo stát?“

„Dříve si takový nebýval. Tohle přece není samo sebou.“

On v něm neviděl pouze nezvladatelného gaunera. Jindra si ale nebyl jistý, jestli chce někomu něco vysvětlovat. Jestli se chce někomu svěřovat. K čemu by to bylo? 

„Všechno se nějak převrátilo.“

„Co všechno?“

„Prostě všechno. Tady, doma … škola taky stojí za hovno!“

„Jo, slyšel jsem, že tam jdeš z jednoho průseru do druhého. Žena se mi zmínila.“

Jeho žena byla učitelka Voborníková. Učila ho chemii a fyziku. Nesnášel to. Exaktní vědy nebyly jeho parketa. Přesto zrovna tuhle úču /manželku trenéra/ dával. Dokonce ji svým způsobem respektoval. Snažil se o to. Ani to nebyla v jeho případě vůbec samozřejmost. Co mohl taky dělat. Když neposlouchal, vyhodila ho ze třídy, nebo mu rovnou přiletěla facka a ne ledajaká. Ovšem vždy zasloužená. A taky hned věděl, za co přišla! Doma si proto nikdy nestěžoval. Otec by mu stejně řekl, dobře ti tak. A máma o tom asi bez toho věděla, ale nechtěla, aby měl coby její syn na stejné škole nějaká privilegia. Učitelka Voborníková tím byla zkrátka vyhlášená. Přesto se nestalo, že by na ni někdo z rodičů vyrukoval. Že by si na ni někdo stěžoval. Byla to dávná doba. Dnes by patrně šla rovnou před soud a rodiče by si ji včetně soudců namazali na chleba.

Sedli si s trenérem stranou. Představa, že skončí v oddílu, pro něj byla svízelná. Vlastně mu z toho bylo dost těžko, ale snažil se to nedat najevo. Nechtěl být za slabocha.      

„Tak spusť! Třeba bych ti mohl nějak pomoct.“

„Neklape to mezi mámou a tátou.“

„Slyšel jsem něco, to víš, malý město.“

„Jasně. Jedna velká drbárna.“

„Pracuju ve fabrice, kde je tvůj táta a nějak se to tam řešilo.“

„No jo, a co z toho?!“

„Hele, Jindro, mezi dospělými se někdy dějí věci, které ještě nemůžeš chápat, ale ty jim nesmíš podlehnout a musíš se snažit vést svůj vlastní život. Nesmíš se dát zkrátka.“

„A o co myslíte, že se snažím, sakra! Jenže já se nemůžu beztrestně ani porvat. Hned na mě odevšad vyrukuje něčí autoritativní ruka. Mám toho dost!“

Chtěl vstát a zmizet, ale v ten moment ho stiskla ruka trenéra. Díval se na něj tak, že ho přiměl si zase sednout. Musel alespoň pumpovat nohou, aby ten přetlak ze sebe dostal.

„Zklidni se a poslouchej, ano.“

„Jo.“

Tady máš dveře otevřený, jen se musíš trochu srovnat. Vše má své hranice! Nemůžu dovolit, abys mi to tu rozboural. Chápeš to?“

„Jo.“

„A zvládneš se teda krotit?“

„Jak to mám vědět, kruci.“

„Chci na to tvé slovo. A ruku na to.“

Trenér mu nastavil svou dlaň a on ji měl chytnout. Trvalo mu to, ale v ten moment se mu zdálo, že když to neudělá, přijde o někoho důležitého. Nesměle tedy položil svou ruku na jeho. Trenér mu ji pevně stisknul. Byl to stisk skutečného chlapa. Jakoby mu tím dával beze slov něco najevo.

„Tak fajn. Dnes upaluj domů. V sobotu v devět ráno začíná turnaj. Přijdeš a budeš v poho!“

„Pokusím se o to.“

„A ještě něco! Rozsekat můžeš kde koho. Ale tady u mě leda svou hrou. A jestli ti to nestačí, přihlas se třeba na box. Rozuměno?“

„Ano.“  

Coural se pak městem, znal tam každý kout. Téměř všude se něco dělo a on to nasával a vnímal jako někdo, kdo nemá nikdy dost. 

Přišel domů pozdě večer. Máma seděla u stolu v kuchyni a bylo na ni vidět, že se něco stalo.

„Kde je táta?“

„U ní.“ Podívala se na něho. Zadržovala slzy. „Vím, že to víš. Mrzí mě to.“

„Tebe nemá co mrzet. To by mělo spíše jeho.“

„Jemu je to asi jedno. Ale nechci mu křivdit. Je to tvůj táta a vždycky bude, i kdyby se stalo, nevím co.“

„Co chceš dělat?“

Máma dlouho mlčela. Nevěděla, jak na to. Jak mu měla říct, vysvětlit, že není jiná možnost než rozvod. Neměla na vybranou a jemu to v ty dny také došlo.

Turnaj odehrál. Dva soupeře rozebral, na třetího jeho hra nestačila. Tak rozsekal alespoň raketu, ale byla jen jedna. Na jeho poměry nadlidský výkon. Každopádně splnil, co se od něj očekávalo.  

Měsíc na to se s mámou odstěhoval. Začínaly letní prázdniny a jemu taky nová životní kapitola. Mimo dosah jeho rodného města. Mimo dosah kamarádů, s nimiž chodil do školy a pak s nimi dělal virvál.

Další školní rok zahájil na středním odborném učilišti. Ke všemu si musel vybrat nematuritní obor. S dvojkou z chování a s posudkem od třídní učitelky neměl ani jinou možnost. Měla potřebu mu dát patřičně za vyučenou, a to se jí i podařilo. Doslova s plnou parádou.

…

Tenkrát zjistil, že ne všichni jsou takoví, jakým byl kdysi jeho trenér, který ho naučil nejen hrát dobře ping pong.