Tenis je hra pro dva

Dívá se na tenis, a když je zrovna grand slam, dívá se ještě více. Miluje to, je to něco jeho, k čemu přilnul a když je mu nejhůř, tak právě i tohle mu malinko pomůže. Vidí ty některé hráče, kteří se perou na kurtu o každý míček.   

V každé výměně ze sebe vydají vše, aby si na konci mohli říct, udělal jsem maximum, vyhrál jsem, prohrál jsem, to není tak důležité, hlavní je neprohrát sám se sebou, být poctivý k tomu, co mě naplňuje.

Nemají to tak asi všichni, trochu se to pozná, kdo to tak má a kdo ne, on tedy není expert na tohle, v lidech se dost často plete. Ale z těch hráčů, co to tak mají, něco vyzařuje. Nejde to moc pojmenovat, ale zkrátka vás ta jejich hra chytne, cítíte, že nehrají jen pro sebe, ale i pro diváky, že se tím, co dělají, baví, že v tom nejsou jen prachy, že to má drajv, vlastní rukopis, že to zkrátka najednou není jen tenis, ale něco víc. A to víc je na té hře právě zajímavé. Je to dar, když to někdo má a umí s ním naložit. Jako malíř se štetcem a s barvami. Oni s raketou a s míčkem … jakoby s tím byli srostlí, jakoby s tím spali a s tím se i probouzeli. Není to zúžené spektrum vnímání, naopak, skrze tyto nástroje vidí víc než ostatní a ukazují to pak i těm v hledišti. A kdo to vidět chce, tak to vidí. A cítí v té chvíli někdy mrazení, někdy nedefinovatelný pocit souznění, jakoby vše ladilo dohromady. V takové chvíli není důležité, jestli ten „váš hráč“ zrovna vede na body, sdílíte s ním tu radost ze hry, a to co dokáže na kurtu vytvořit. Jako třeba herec na jevišti.  

A když ty zápasy sleduje a vše kolem, představuje si, jaké by to bylo, kdyby i on sám hrál profesionálně. Nemyslí na to, že by měl více korunek, jen že by třeba té hře a pak i svému životu uměl dát něco víc, než právě dovede.

… …

„Jde ti to skvěle. Jsi úžasná a ke všemu ti to moc sluší,“ řekl své dívce, když za ním ten den přijela, aby si tenis zahráli. Pro radost, ne ve snaze toho druhého porazit. Bylo to tak jiné ... než když chodil pinkat na zeď, která nemluví, nesměje se, nedá vám nic než to, že míček odrazem vrátí zpátky a vy ho zase nějak pinknete směrem k ní. A tak pořád dokola. Žádné překvapení, žádné sdílení, jen pinkání do neživé hmoty, při němž se lze akorát více nebo méně příjemně unavit. Jste sami, naproti vám nejsou třeba ty zářící oči, které vidí, když ... stojí jeho dívka před ním a jen tak se v mezihře přes síť políbí.