Svatba

Už dlouho Pavla neviděl. Naposled na promoci. On drobet útlocitný, bázlivý a vůči profesorům někdy až přehnaně servilní a Pavel … ten byl téměř ve všem jeho pravý opak. Do všeho šel po hlavě, s každým se hned pustil do křížku. Svým způsobem to na něm obdivoval, tu jeho přímočarost a svéhlavost. Jenže! Být v Pavlově blízkosti, to zavánělo vždycky průšvihem. Dodneška se diví, že Pavel fakultu dokončil. V prváku by na to nevsadil ani pětník. Nikdo z jejich kruhu nevěřil, že dodělá zdárně jediný semestr. A ejhle. Ti co mu prorokovali tak nelichotivou budoucnost, nakonec u promoce chyběli, ale Pavel tam byl! A nikdo jako on se tak vítězoslavně neusmíval na přítomnou akademickou honoraci, kterou on sám /až na čestné výjimky/ pohrdal.  

Je svobodný, bezdětný, starý mládenec. Právě má za sebou čtvrtý rok své učitelské dráhy. Ráno rozdal svým studentům vysvědčení a odpoledne sedí s pár kolegy v hospodě u piva a těší se na dva měsíce dovolené. /Chce se mu dodat zasloužené, ale nechce nikoho popouzet/. Asi po druhém pivu mu v kapse zazvoní mobil. Přijme hovor.

„Málek, prosím.“  

„Vole, ty žiješ!?“ /Ten hlas nepoznává. Ale tuší, že by měl, alespoň vzhledem k tomu „důvěrnému“ oslovení/.  

„Kdo volá?,“ zeptá se.

„Jak kdo, vole! Mě neser, kruci! … Pavel do prdele!“ 

„Jakej Pavel?“

„No Hájek sakra! Pavel Hájek!“ /A bim ho! Už má jasno. Jen v tom přívalu radosti, že Pavla po tolika letech slyší, neví co říct. Mlčí/. „Kurva, si tam?“

„Jo, sem!“

„Tak proč nic neříkáš? Se na mě nepamatuješ? No to bys mě vážně …“

„Pamatuju, jasně že se pamatuju. Jen jsem tě po hlase nepoznal.“

„Jak bys mohl, když ses celejch šest let neozval, k r e t é n e!“

„Sorry! Ale tys taky nebyl dvakrát k zastižení, h ň u p e!“ /V tom období několika let, co byl ze školy pryč, to párkrát zkusil Pavlovi zavolat, ale nikdy mu to nevzal. A když jel jednou náhodou kolem jeho bydliště na severu Čech, zjistil, že tam co snad kdysi bydlel, už nebydlí. Tak to jednoduše vzdal/.  

„Hele, tak dobrý, no. Holt se pár věcí za tu dobu změnilo.“ /Chápe, že Pavel nemyslí jen telefonní číslo, meil a adresu bydliště. Chápe, že za šest let se toho v životě většiny lidí změní víc než dost. A při tom jak zná Pavla a jeho akční přístup k životu, o tom nepochybuje, že leccos co kdysi v jeho případě platilo, už třeba neplatí, možná ani jejich přátelství ne. Ale proč mu teda do prdele volá/?

„Jak na tom si tuhle sobotu?,“ zeptá se ho z ničeho nic Pavel. „Rád bych tě někam pozval.“ 

„Kam jako?“ 

„Na svatbu. Budu se ženit.“ /Nevěří svým uším. Na chvíli docela ztratí řeč. Pavel a chomout to mu nejde dohromady. Přece se nevzdá svého bohémství, svých nočních pitek, své mizivé zodpovědnosti, svých plánů o trvalé svobodě a fanfarónství … tomu nevěří. Ne, tak se přece nikdo nezmění, ani za šest let ani za tisíc let, nikdy/!  

„Ty si děláš srandu, že jo?“ /Vážně si to myslí, že ho Pavel jen tahá za nos. Ostatně dělal to vždycky. Ani by se nedopočítal, kolikrát z něho Pavel udělal úplného blbce/.  

„Jakou srandu! Myslím to vážně! Ženit se budu! Rozumíš?! Na to vem krk! A hádej, vole, s kým?“ /Ptá se jakoby to snad mohl vědět, jakoby celou dobu co se znali, měl Pavel jednu velkou vážnou známost. A při tom … zanášel, kudy chodil. Jak to jen trochu šlo, už rozséval. Ale pak si na jednu jeho dívku přece jen vzpomene. Táhla se jeho milostnými avantýrami jako červená niť. Pravda, tu a tam si k některé odskočil, na jednu noc, na dvě, ale pak se vždycky vrátil. K Tereze! Vida, i jméno si pamatuje. I její podobu si vybavuje. Dlouhé kaštanové vlasy, drobná postava, úzký obličej s velkýma očima … vždycky když s nimi byla na pivu nebo kdekoliv, působila Tereza ve všem jako protipól Pavla. Hádal tenkrát, že ti dva k sobě jednoduše nepatří, že je to jen jejich oboustranně sdílený omyl, že snad mají společnou budoucnost/.   

„Tak co? Znáš ji! Dáš se poddat?,“ uhodí na něj znovu Pavel. /Zná přece jen Terezu, tedy víc než Pavlovy ostatní Nebezpečné známosti - napadne ho v té souvislosti název filmu. Vysloví nesměle její jméno … /         

„Tereza?!“ /Bojí se, aby se Pavel neurazil, aby se ho zmínka o Tereze nedotkla. Nezná okolností, neví, jaké měl jejich příběh pokračování, popř. jaký měl jejich příběh konec. Co když od ní dostal kopačky, co když … / 

„No už jsem myslel, že si úplně tupej, vole! Doufám, že přijedeš?“    

„Tak rád bych, ale …“

„Mě žádný tvoje ale nezajímá. V sobotu v osm na Litevský radnici! Jasný?“ /Zase ho poznává, tu jeho nesmlouvavost, paličatost, umanutost. Ne, v některých ohledech se člověk fakt nemění, ujistí se/.  

„Dost si mě překvapil,“ řekne alespoň.

„Já sebe taky. Ale Tereza mi dala nůž na krk. Víš jak to je? Takový ty ženský řeči o biologickejch hodinách, o fakanech, o rodině … nedala mi potvora na vybranou.“

„Chápu.“

„Vůbec nic nechápeš! Je totiž jedna věc, kterou bych fakt nesnes – tobě to můžu říct - abych Terezu jednou potkal někde v parku s cizím parchantem v kočárku a vedle s nějakým obejdou co jí … /Pavel se přeruší. Dříve se slovy jako zbouchnul, píchal atd. … všechna ta slova by jistě do jeho nakousnuté věty pasovala, neměl problém. Trousil je kudy chodil. Stačilo jen potkat pěknou holku. Byl holt v tom věku, kdy je téměř každý kluk nevybité sexuální dynamo/. „Však ty mi rozumíš, prostě už nemůžu couvnout. Lepší bejt v chomoutu než bejt za vola. A co ty?“

„Co jako.“

„Svobodnej?“

„Jasně.“

„Ani žádná lasička na obzoru?“

„Źádná. 

„Miky, jestli nepřijedeš, zakroutím ti krkem, jasný.“

„Jasný,“ řekne a Pavel v momentě zavěsí. Jeho způsob, jeho styl, jak vždycky s oblibou říkal. Upamatuje se na jejich poslední setkání po promoci. Sedí ve své oblíbené hospodě u piva a oba vědí, že je konec. Že začíná skutečný život, se vším co k tomu patří. V jedné chvíli Pavel vstane a odebere se na toaletu, z níž se už ke stolu nevrátí. Nějaké prosté ahoj, měj se, napíšem si, zajdem na pivko, uvidíme se, to neměl Pavel v repertoáru. Někdy jo, ale většinou se frázím tohoto typu vyhnul.

Na tu Pavlovu svatbu nakonec nepřijde. Odbude celou věc dopisem. Přeju ti, Pavle, i tvé nastávající jen to nejlepší, a pakliže tato slova pro tebe z mých úst ještě něco znamenají, přijmi je i jako omluvu od kámoše, který nepřijal tvé pozvání na jeden tvůj velký den. Tak hodně štěstí, kamaráde! Miky.

Pak se Pavel na nějakou dobu odmlčel. Ozval se až po roce. „Mám kluka, vole. Přijeď, musíme to zapít.“ A to už si Miky ujít nenechá. Přijede a na zdraví toho mrňouska jak se patří zapaří. Byla to sláva, byla to legrace, zkrátka stálo to za to. Až na to ráno, kdy se dekoval vlakem zpátky domů.