Na všem se nějak dohodli. Chtěla konec, chtěla odejít a on už neměl sílu ji bránit. Nemohl dělat nic. Přesvědčovat ji, že ji miluje, že mu tím bourá něco, co pro něj bylo a je důležité, bez čeho si svůj život nedokáže představit.
Snažil se chvíli to zvrátit, ale pak si řekl stop! I kdyby ho to mělo zničit, nebude se ponižovat před někým, kdo o něj nestojí. Ať si tedy jde, když musí. Ať si jde za hlasem svého srdce, které jemu už nepatří. Rozvod byl přirozeným vyústěním všech hádek, její nevěry, její neschopnosti být s ním a v jeho blízkosti. Musel se s tím smířit. Ale o syna se nechtěl nechat připravit. Tam byl nekompromisní.
„Fajn, chceš rozvod, máš ho mít. Chceš žít s jiným mužem, ok, je to tvoje volba, tvoje rozhodnutí. Ale můj syn ti nepatří. Je náš a tak to taky zůstane. O něho se budu rvát, pakliže nenajdeme společné řešení.“
„A jak si to společné řešení představuješ?“
„Všeobecně se tvrdí, že dítě patří k mámě a já myslím, že to tak je, pakliže ta máma funguje, a to své dítě miluje.“
„Doufám, že tohle nechceš zpochybnit?!“
„Ne. Nicméně otec není druhořadý, a já nechci být ten druhý v řadě! Takže chci nějakou rovinu, aby to bylo nejen pro nás, ale hlavně pro kluka schůdné, dobré a co nejméně něčím, co ho poznamená do budoucna. Chápeš?“
„Jo, tak blbá ještě nejsem. Takže?“
„Je to tvoje hra, kterou si rozehrála a já se jen budu snažit držet ji v nějakých mantinelech.“
„Jak si ty mantinely představuješ? Jirku ti do péče nedám. Na to zapomeň! To ti říkám hned!“
„Tak poslouchej! Moc si se mnou nezahrávej! Jsi to ty, kdo rozbíjí rodinu. A jestli míníš hrát útočně, přejdu taky do útoku. Tak raději zařaď zpátečku!“
„Přiostřuješ?“
„Správně. S tebou to jinak nejde.“
„Neznám tě takového po pravdě.“
„V tom byl možná ten zádrhel. Přinutily mě okolnosti. Poznání, jak se věci mají, to čemu si mě vystavila a co jsem musel nějak strávit. A občas se z toho ještě vybleju, abych se těmi zvratky uvnitř neotrávil. Ale to je moje věc, na kolenou mě neuvidíš a prosit se tě o nic také nebudu. Jsme dospělí, a buď to uhrajeme spolu, nebo tedy u soudu.“
„Ten nechci! To si nepřeju!“
„Prima. Takže žádné kecy o tom, na co mám zapomenout.“
„K věci, Jindřichu!“
„Budeš bydlet u típka, co mi tě přebral a kam to mám zhruba dvě stě kilometrů. Praha stověžatá kam si vždycky chtěla a vesnice ti začala být malá. Ale Jirka to tu má rád, je tu doma.“
„Zvykne si tam.“
„O tom dost pochybuju. Když se dohodneme a když Jirka s tím vyjádří souhlas …
„S čím?“
„Že si ho nechám u sebe, tak ty si ho budeš brát o víkendech, kdykoliv o to budeš stát.“
„Si se pomát? Na to nikdy nepřistoupím.“
„Ani když to tak bude chtít Jirka?“
„Ani tak ne. Je příliš malý, aby o tomto rozhodoval.“
„Neřekl bych. Bude mu deset.“
„No právě.“
„Prostě ne! V žádném případě.“
„Ok. Pro mě druhá varianta ale neexistuje.“
„Takže bude soud, který si nepřeješ?“
„Správně.“
„A Jirka v tom všem bude lítat.“
„Lítá v tom už teď. Bohužel. A proč by měl mít vedle sebe převážně druhého nevlastního otce, když jeho otec jsem já. Proč bych měl ustupovat, když si to ty zavinila. Chápu, co tě láká, nová výzva, nová práce, žití na vysoké noze s mužem, který má všech pět pohromadě …“
„Na rozdíl od tebe.“
„Přestaň mě urážet.“
„A ty mě můžeš? Vším, co si řekl …“
„Jen definovaná pravda upřímně. Nebo bylo snad něco špatně?“
„Tahle diskuse nikam nevede, Jindřichu!“
„To je možné. Takže půjdeme do zteče.“
„A co Jirka, sakra?“
„Ty si ho coby ochranný štít do pusy neber. Nebudeš mě svými úmysly, jak to s ním právě ty myslíš dobře, tlačit ke zdi. Už ne!“
„Takže soudní tahanice? To co si nechtěl. To je tvoje vize? Jsi sobec!“
„To říkáš ty mě? Konec. Měj se a uvidíme se. Kde, to už oba víme.“
Uplynul měsíc od této diskuse Jindřicha s jeho již bývalou ženou Lenkou. Blížilo se soudní jednání o stanovení toho, komu bude svěřen Jirka do péče. Nebylo mu z toho dobře. Bál se, ale musel s tím strachem být sám, tady nebyla žádná opěrná zeď. Věděl, že nesmí projevit špetku slabosti, jinak prohraje vše, i ten zbytek.
Jirka měl jasno. Chtěl je oba, mámu a tátu pohromadě. Párkrát utekl z domova. Pak začaly problémy ve škole. A už to jelo špatným směrem. Ale co měl dělat? Nechat jí ho, bylo by se to snad uklidnilo? To sotva. Leda by se vrátila a nechala toho druhého. On už o to ale nestál. Už si nedovedl představit, že by s ní byl po tom všem pod jednou střechou.
„Jirko, ok, řekni mi, že chceš k mámě, všechno to vzdám a bude hotovo.“
„K mámě bez tebe? Do Prahy? Co mí kamarádi? Co škola? Co naše dílna, kde děláme motokáru? Co řeka, kam chodíme na ryby? Co můj pes a moje místa … já nevím, jak mám tohle vědět? Nechci tohle řešit, do prdele. Nechci! Vážně ne!“
„Tak co teda? Ve škole se srovnáš. Budeš sekat latinu.“
„Pokusím se.“
„Už mi neutečeš pryč a nebude tě hledat policie.“
„Souhlas.“
„Přísahej.“
„Jasně. Přísaha skauta, kterým nejsem, ale to snad neva.“
„Mě ne.“
„U soudu ty fyzicky nebudeš. Mají vyjádření psychologa, u něhož si byl …“
„Byla to pruda …“
„Nezbytná, bohužel. Ale ty zase pochop mě. Nechci o tebe přijít a máma taky ne. Spolu se nedohodneme. Proto ten soud, ačkoliv ho ani jeden nechceme.“
„Vy ho nechcete, já ho nechci, a přesto bude.“
„Někdo musí rozhodnout, komu budeš svěřený do péče.“
„Rozhodnou o MĚ do háje!“
„No … vlastně …tak to je.“
Řekl to odevzdaně. Znělo to hrozně. Je tu systém a jeho pravidla. Právník ho stojí majlant, padly na to úspory, které měl. Do čeho se to pustil? Nepřevládly ho emoce? Dělá dobře? Najednou měl ten večer před prvním stáním hlavu plnou pochybností. Nemá to skrečovat? Ale to bude za slabocha. I kdyby udělal stokrát správnou věc, on pak z toho paradoxně vybruslí jako chudák a obrátí se to proti němu tímto způsobem. A to nechce! Právě toho má dost. Manipulace! Keců o dobrých úmyslech! Řečí, že to či ono by neměl, že to či ono nemůže, že se to příčí logice! A co srdce? Nic, musí to dohrát a uvidí se, jaký bude „happy end.“
Soudní tahanice nebyla dlouhá. Dvě stání a resumé – ortel byl na světě. Střídavá péče! Co to je?! Dva týdny u otce, dva týdny u matky. Dvě školy, dva domovy, dvě postele, dva dětské pokoje, dva otcové, dvě výchovy, dva přístupy ke všemu, co je možné i nemožné. Nedokázal si to představit. Tohle přece nefunguje. Ne v jejich případě. Po půl roce se to ukázalo dostatečně.
S Lenkou se proto sešel v kavárně na neutrální půdě. Emoce trochu opadly, tušil a doufal, že snad najdou východisko pro Jirku, nejen pro sebe. Ačkoliv to znělo po tom všem, co se i směrem k němu odehrálo, absurdně.
„Já to nedávám a Jirka také ne,“ řekla Lenka hned v první větě.
„Pro mě je to taky svízelné. Ten kluk přestal být šťastnej a spokojenej a má nárok, aby byl, pořád je to dítě.“
„Dobře.“
„Co dobře?“
„Bude u tebe?“
„Vážně? Ty bys …“
„Jo. Jde mi o něj, ale rve mi to srdce.“
Napila se kávy, dívala se smutně za sklo, kde byl ruch ulice. Centrum Prahy, kde se Jindřich necítil kdoví jak skvěle. Cítil se tam trochu jako cizorodý prvek. Zatímco ona jako ryba ve vodě. Jo, působila spokojeně i mu to řekla. Že jí to s novým přítelem, partnerem, klape.
„Mám ale podmínku, Jindřichu.“
„Jakou?“
„Budu si brát Jirku na víkendy. Nebudeš mi bránit vzít si ho na delší čas, když budu mít dovolenou a přizpůsobíš se mi. To chci já na oplátku od tebe.“
„Platí.“
„Dáváš mi na to své slovo?“
„Ano, a bude ti muset stačit.“
S tím se rozešli a Jirka šel tedy k tátovi. Loučení s mámou bylo to něco posledního, co si přál vidět. Jakoby cokoliv, co udělali, bylo a je pro něj špatně. Od začátku až do konce. Cestou domů dlouho mlčeli. Jindřich trávil pocit viny, Jirka byl ze všeho zmatený.
„Je tohle definitivní?,“ zeptal se táty.
„Je, to ti slibuji. A Promiň. Moc mě to mrzí. Vím, že jsme ti s mámou ublížili. Snad se nám podaří z toho nějak vybruslit.“
„Pustíme se do motokáry?“
„Jasně. Všechno je připravený.“
