střídavka na 200 km je asi někdy možná. Výjimečně. Snad. A jen a jenom tehdy, kdy ji chce dítě. Jinak je na rodičích, aby bydleli v jednom území.

Naši soudci by se měli primárně zabývat tím, co po rozvodu nejvíce vyhovuje dítěti, a mohou - tak jako v západ. zemích - klást různé otázky i menšímu dítku. Hlavně by neměli připustit násilí páchané na dětech někým z rozzlobených rodičů, spory by se neměly řešit opatřeními, jež poškodí hlavně dítě.

Trošku to zavání situací, kdy se např. muž nedokáže vyrovnat s tím, že si jeho žena našla někoho jiného, takže sice pochopí, že rozvodu nezabrání, ale - když už budeš bydlet u chlápka, co mi tě přebral, pak ti budu dělat naschvály přes dítko? Třeba je to jinak, ale určitý náběh tam cítím.

Myslím, že SP není vždy to nej řešení, zvláště pokud jde o mladší děti, ale musíte si to zažít, abyste byli schopni to posoudit. Můj oblíbený autor, psychiatr, kněz pan Max Kašparů dokonce pronesl i toto: ,,Střídavou péči vymyslel a prosadil někdo, kdo nemá rád děti.“

SP řeší víc rodiče než děti.